Neviditelný čert

Poslední přírůstek ve Filosofickém koutku, Théseova loď aneb Osobní identita, jenž byl věnován filosofické analýze naší identity, mě spolu s připojenými komentáři vyprovokoval k sepsání jakéhosi pojednání věnovaného teleportaci duše. Duše je něco, co tvoří naši identitu a s čím na svých kolbištích těžce zápolí filosofové. Teologové v tom mají jasno a praktičtí přírodovědci se tomu vyhýbají jako čert kříži. Ne všichni, obzvláště pak ne ti, kteří se zhlídli ve sci-fi knížkách, na oficiálním poli vědy si to však většinou nechávají pro sebe. Můj pokus navázat na předchozí filosofický traktát můžete brát z nejrůznějšího úhlu pohledu. Na té nejnižší úrovni bych tento můj elaborát doporučoval vnímat jako takovou nezbednou nadsázku, která však ve svém zákulisí nějaký ten ždibec seriózního zamyšlení má. Ale pokud se vám nepodaří ten ždibec najít, nevadí. Klidně si přisaďte s nějakým svým.

Technická poznámka: Vyhledat k tomu nějaký obrázek se mi nechtělo, takže jsem na konci připojil skladbu, která se mi už dva dny bez ustání prohání hlavou a nejspíš s tématem nijak nesouvisí.

Lucifer

Co tvoří naši duši? Rozhodně to není seznam atomů či molekul a jejich prostorové uspořádání, čili ten hardware; je to komplexní struktura zahrnující všechny interakce mezi atomy či molekulami. Zjednodušme si to pouze na interakce elektromagnetické, v pojetí současné fyziky v tom jaderné interakce nebudou hrát podstatnou roli a ty gravitační jsou pouze jakýmsi pozadím. Další možnosti nechme pro jistotu stranou, ačkoli není vyloučeno, že může existovat ještě něco jiného než ony čtyři základní fyzikální interakce, něco, co se projevuje až na vyšší čili biologické úrovni. Nejsou to jenom EM interakce v podobě chemických vazeb, ale komplexní přenos informací mezi stavebními kameny (atomy a molekulami), který je provázán s příslušnými strukturami elektromagnetických polí. To vše tvoří dohromady onu komplexní strukturu, specifickou a nenapodobitelnou entitu, které bychom mohli říkat duše. Neplatí to jenom pro lidi, ale i pro všechny tvory s centrální nervovou soustavou.

Když přesně do každého detailu zaznamenáme všechny součástky nějakého auta, k tomu přidáme přesný plán, kde a jak je každá součástka umístěna, a s pomocí tohoto návodu vyrobíme tytéž součástky a stejně tak je sestavíme, dostaneme přesnou kopii původního auta. Byť by ta kopie byla reprodukována s tou největší možnou přesností, nějaká ta chybička, třeba pár atomů atd., se vždycky vloudí. Takže kopie může být od originálu prakticky k nerozeznání, ale bude to kopie, která bude nicméně funkční stejně jako originál. Automobil však nemá duši; jeho součástky nejsou provázány tak složitými komplexně organizovanými interakcemi jako třeba lidský mozek, dokonce ani jako lidské tělo. Je to neživý stroj.

Zkusme si to představit z jiného úhlu. Jak vzniká člověk? Započíná to spojením mužské spermie s ženským vajíčkem. Dvěma molekulami dostatečně vybavenými základním software, jenž umožňuje nastartovat následující proces. DNA obsahuje kód potřebný k tomu, aby se z původních dvou molekul mohl postupně vybudovat organismus, jenž bude mít v zásadě stejnou stavbu jako donátoři oněch dvou molekul. Takže pokud nedojde k nějakému defektu, bude vznikat lidské tělo se dvěma nohama, dvěma rukama, jednou hlavou, dvěma plícemi, jedním srdcem atd. Něco jako lidský zásobovací a pohybový hardware. No a kromě toho se začne vyvíjet a strukturovat mozek.

V tomto okamžiku však už na řadu přichází něco jiného než jen základní stavební kód v DNA. Všechny molekuly, tedy nejen neurony mozku ale i ostatní molekuly těla začnou v děloze matky komunikovat, interagovat s prostředím, především však vnímat signály, které přichází jak z těla, tak z centrální nervové soustavy matky. Začíná programování lidského hardware, které už na jiné úrovni pak pokračuje po narození a de facto nikdy nekončí. Tak vzniká a utváří se nová lidská duše. Žádný teleportační stroj tenhle proces nemůže napodobit, protože se odehrává úplně na jiné úrovni.

Kvantová fyzika má dnes stále ještě problémy s popisem elementárních částic, někteří zoufalci si k tomu dokonce přizvali další dokonale zamotané prostorové dimenze. Přesto nám aplikace standardního částicového modelu umožňuje popisovat chování elementárních částic a na bázi kvantových jevů konstruovat složité a dobře fungující přístroje. Tedy hardware. Dokonce existuje i software, kterým se tyto přístroje dají obdařit, svým způsobem něco takového existovalo už od starověku. Jenže duševní software biologických entit je něco úplně jiného, ačkoli se může tomu přístrojovému v některých směrech podobat. Je tady ještě něco jiného, co je za hranicemi možností i těch nejvěhlasnějších kvantových fyziků.

Není však za hranicemi běžných živočichů; protože kdyby tam bylo, nemohli by „naprogramovat“ své potomky. Biologické entity to však dělají tak nějak automaticky, přirozeně, intuitivně, instinktivně. Drtivá většina buď netuší vůbec, anebo tuší jen mlhavě, jak tento proces probíhá. Vědci o tom jisté představy mají, ale i jim celý ten proces zůstává v jakémsi mlhavém oparu. I když biologické entity teleportaci v podobě replikace svých potomků svým způsobem a na velmi krátkou vzdálenost dělají, nebiologická entita typu teleportér může teleportovat pouze hardware s nějakým základním programovým vybavením, ne však celý komplex této duševní softwarové nadstavby.

Předpokládejme však, že by se časem mohla vyvinout nějaká speciální biologická entita, biologický teleportér, který by to dokázal na větší vzdálenost, než jenom z mámina mozku do její dělohy a následně pak z kulturního prostředí do mozku lidského dorostence. Proces teleportace by měl dva kanály. Jeden by obsluhoval přístrojový teleportér na přenos lidského hardware se základním programovým vybavením, druhý by obsluhoval biologický teleportér na přenos lidského software, tedy lidské duše. Otázka je, do jaké vzdálenosti by tyto kanály byly použitelné.

Je tady však ještě jedna, mnohem důležitější otázka. Mohlo by naprogramování teleportovaného hardware proběhnout prakticky na počkání? Jediné srovnání tady máme s lidskou a obecně živočišnou reprodukcí. Tam to probíhá celá léta, někdy i desetiletí. To srovnání samozřejmě pokulhává, poněvadž na začátku probíhá postupné konstruování lidského mozkového hardware. Tělo teď nechme stranou, v našem problému nehraje důležitou roli. Započněme tedy od chvíle, kdy je hardwarová konstrukce mozku dokonána. Je ten postupný duševní vývoj, čili vybavení mozkového přístroje příslušným software, skutečně nevyhnutelný? Nemohlo by to proběhnout tak nějak na počkání? Tady se zdráhám přiklonit se k té či oné variantě.

Ale dejme tomu, že by to šlo urychlit. To znamená, že bychom se mohli nejen teleportovat, aniž bychom na výsledek museli čekat celá léta, ale mohli bychom i urychlit vývoj nově narozené lidské duše. Takže třeba takové batole by už mohlo přemítat o složitých filosofických otázkách. Sepisovat o tom knížky by samozřejmě nemohlo, neboť jeho ručičky by ještě nedokázaly s dostatečnou virtuozitou ovládat klávesnici. No a řečnit o tom asi taky ne.

Vize je to samozřejmě velmi lákavá, takže se není čemu divit, že už byla v nejrůznějších podobách ztvárněna v celé řadě sci-fi povídek, románů i filmů. Třeba takový Neo v Matrixu. Nasadili mu na hlavu jakousi helmu a za pár minut ovládal skoro celou škálu asijských bojových umění. Naprogramovat duši je ve sci-fi produkci vcelku banální záležitost. Nicméně my nežijeme jenom v knížkách či filmech, ale hlavně a především v reálném světě. Je pravdou, že mnohé literární vize se nakonec do té či oné míry realizovaly. Ještě větší množství se však časem ukázalo být zcela nerealizovatelné.

Jak je to tedy s tou teleportací duše? Při současných znalostech jsou naše představy o této možnosti nejspíš zcela mimo jakoukoli realizaci. O naši duši stále ještě víme tak málo, že pokusit se teleportoval to mlžno nějakým zařízením je pokus z říše sci-fi pohádek. Všechno může být nakonec úplně jinak. Ve chvíli, když se naše duše oprostí od svého tělesného hardware, nastává úplně jiná situace. A to mě vede k tomu, že zde kromě Matrix připomenu ještě jedno sci-fi - 3001: Poslední vesmírná odysea od Arthura Charlese Clarka.

15.11.2013, 00:00:29   Publikoval Luciferkomentářů: 27