Neviditelný čert

Olga Tokarczuková: Denní dům, noční dům

Dva inteligentní, přemýšliví lidé žijí v krásném a vyrovnaném manželství. Do života každého z nich znenadání vtrhne letmá, nečekaná láska. Jak přišla, tak zmizela.

Stella

Jak vypadá svět, když se život stává smutkem? Vypadá papírově, rozpadá se mezi prsty. Každý pohyb se prohlíží, každý pocit začíná a nekončí, a nakonec se i samotný předmět smutku stává papírovým a neskutečným. Pouze smutek je opravdový, závislý. Být tam, kde nejsme, mít to, co nemáme, dotýkat se někoho, kdo není. Tento stav má rozporný a přílivový charakter. Je kvintesencí života a je proti životu. Proniká skrz kůži do svalů a kostí, které od této chvíle začínají bolestivě existovat. Ne bolet. Bolestivě existovat – to znamená, že podstatou jejich existence je bolest. Od takové bolesti není úniku. Bylo by třeba utéct mimo vlastní tělo, dokonce mimo sebe sama. Opíjet se? Prospat celé týdny? Být aktivní až do amoku? Nepřetržitě se modlit?

To všechno dělali oba dva, ale každý zvlášť. Zvenčí to vypadalo, jako by byli normálními lidmi a žili stejně jako oni. Možná, že tak žijí léta. Léta mění vše kromě toho smutku. Vlasy padají, papír žloutne, na periferiích měst se staví nové domy, mění se režimy, bohatí chudnou, chudí bohatnou, staré, osamocené sousedky umírají, dětské botičky jsou stále menší.

Byli teď jinými lidmi, mohli si změnit jména a příjmení, jít na úřad a napsat žádost: Už nejsme těmi, kterými jsme byli. Žádáme o změnu osobních údajů, nebo něco v podobném smyslu. Co na to evidence obyvatelstva, když se lidé mění a proměňují?  Proč má dítě stejné jméno jako dospělý? Proč se milovaná žena jmenuje stejně, i když byla zrazena a odvržena? Proč mají muži stejné jméno, i když se vrátí z války, nebo proč má chlapec, jehož bil vlastní otec, stejně idiotské jméno, když začíná bít vlastní děti?

Ale přesto to zvenčí vypadalo, jako by se nic nezměnilo, ani mezi nimi, ani mimo ně, jako by svět usnul a pouze čas od času se vzepjal k smutné existenci… (str. 223 a 224)

…Už nikdy potom si neřekli „miluji tě“. Protože láska se stala skrytou vadou… (str. 224)

…Upadli do všednosti života, slabé ranní čaje, rituální kupování novin, prázdné modlitby, odpolední vyhlížení z okna, honba za slevami pro salát, který je o pár grošů levnější, večerní natahování budíku, trápení nevinného mechanismu na měření času, jako by je měl probudit k něčemu skutečně důležitému. TAK SI NA ŽIVOT ZVYKLI, ŽE NEBYLI SCHOPNI UMŘÍT, I KDYŽ TO MĚLI UDĚLAT UŽ DÁVNO. (str. 224)

To ona se konečně jako první rozhodla a onemocněla… (str. 225)

Minulý rok oba umřeli, úplně obyčejně, nejdřív jeden a potom druhý. Nic se pro ně už nedalo udělat. (str. 226)

Kdyby smrt byla jenom zlo, lidé by úplně přestali umírat. (str. 186)

Bohuslav Brouk nazval manželství sanatoriem pro méněcenné. V každém případě rádi zapomínáme, že manželství je společenská instituce, a čekáme od něj nemožné. Jako každá instituce má i manželství svá pravidla, řád i postihy. Přičemž ti, kteří mají řád dodržovat a zároveň nad ním bdít, jsou titíž. Zvláštní úřad!  Možná jediný, který často vznikne na základě pochybných a prchavých emocí. Navíc je jeho prvním společenským úkolem přivést na svět další občany – žádná veliká, nehynoucí láska.  To jen doznívá romantismus. Jenomže od toho jsme lidi, abychom do vztahu posvěceného společenským uznáním přinesli vlastní tvůrčí vklad. Tak, jako se motáme na křižovatce celé nynější doby, která neví, kudy kam, tak jsme znejistělí i v partnerství.

V té „citové laboratoři“, v literatuře, se partnerské dilema řeší trochu jinak, v závislosti na době vzniku díla. Werther volí sebevraždu, protože láska je pro něj vším, Taťána dá přednost POVINNOSTI před LÁSKOU. Přestože Oněgina miluje.  Ale:… já ho nikdy nezradím – říká o manželovi. NEVĚRA je chápána jednoznačně jako ZRADA.  Anna Kareninová jde za hlasem srdce až do úplného sebezničení. Přitom je jasné, že nevěra vždycky byla, je a bude. Podle toho, které vyznání v které zemi převládá, liší se i přístup spisovatelů k tématu manželské zrady.  Pro Italy, Francouze… je to jev běžný.  Manželky, aspoň ty románové, s ním počítají a leckdy se i chlubí tím, jak „pěknou milenku teď máme“. Viz třeba v nové době i literaturu afghánskou nebo knihy o Palestině, Izraeli  - ženy se chlubí ruskými milenkami svých mužů… S čím nepočítali žádní teoretikové vztahů, je prodlužující se délka života, moderní zdravotnictví a celkově lepší dlouhodobá kondice většiny těch, kteří zde na zemi svůj úkol – už jednou – splnili. Když se kruh uzavřel a bylo to v řádu věcí.

A tak, místo „lásky století“, jediné a navždy, hledáme lásku další, často BEZ OHLEDU na ty, kterým naše zběsilost, ta divná náhlá žízeň, ublíží. Pro sebe říkám tomu, když muži s přibarvenými vlasy zakládají nové rodiny, že staví „ druhé patro“. Dvoupatrový život. Na přízemí a první poschodí už zapomněli, jede se dál. Kdysi bylo snazší být věrný -  nebylo na co dál čekat, stačilo vnoučata kolíbat. Ponechávám stranou věčné hledače a zvědavce.  Kteří probudí cit, třeba i založí rodinu, ale běží dál, protože se potřebují ujišťovat, že to jde stále a stále – slepá schodiště. A spáleniště za nimi i předběžná před nimi.

Klasik matrimonologie, M. Plzák, soudí, že ideální by bylo OBĚTOVAT milostný mimomanželský cit. Ideální. Asi ve smyslu slov ještě většího klasika, vědce a umělce, který poznal lásku platonickou, neplatonickou i manželskou, i pozdní tesknou a bláznivou: Když tě miluji, co je ti po tom.

Soudit někoho bych si opravdu netroufla. Jak se říká: Mezi dva lidi nikdo nevidí. Ale moc se přimlouvám: Aspoň nezraňujte. Nikdy ne děti. Přijměte odchod jako fakt, který se bohužel stává. A těm, kdo se cítí být obětí nevěry, bych řekla jen jedno: Počkejte, až spadne na zem. On mu, jí, také pak zmizí ten idiotský výraz typický pro zamilované…

Ale hlavně, věrní i nevěrní, nebuďte zbabělí. Nebuďte mrtví dřív, než umřete! Ani za cenu, že se popálíte. Nestojí za to, říci si: Já jsem to PROŽIL!?

Zdroje:

Neviditelný čert 5. 1. 2014, komentáře

Tokarczuková, Olga: Denní dům, noční dům, HOST, Brno 2002

07.01.2014, 00:00:07   Publikoval Luciferkomentářů: 40