Věčně roztančená Anežka neztratila úsměv ani po pěti letech dřiny se zbožím v supermarketu. Baví vás to? Ptám se. Moc ne, odpovídá a ani na chvilku se nepřestane shýbat k přepravce s kompoty. Jinou práci po maturitě neseženu. Ale o sobotách jezdím do školy, dálkově studuju. V Praze. Snad to zvládnu.
Zajímavé. Vedle všech, kteří naříkají, že není práce, černooký Pavel nestrávil jediné prázdniny doma. Nacházel si práci na stavbách, aby finančně ulehčil rodičům a aby se mohl přihlásit na techniku. Odešel z ní po prvním semestru. Přestože první zkoušky úspěšně složil. Z domova dostával každý měsíc 2 tisíce, a i když se zdálo, že by díky podpoře mohl s penězi jakžtakž vyjít, nedokázal to. Výdaje jsou přece jen mnohem vyšší, než jak se jeví při plánování. A neustálé porovnávání s ostatními – studenty sportovci, kteří si mohou dopřát zábavu po libosti - a občasné podezíravé pohledy, to plachý introvert neunesl. Snad měl víc bojovat? Těžko soudit. Práci si doma našel okamžitě, dnes má malé dítě, snad je šťastný. Jeho bratr mi kdysi přinesl ukázat své verše. Byly o tom, jak chodí po ulici a z oken na něj pokřikují tlusté baby poznámky o černých sviních. Kam se mám schovat? Ptá se ve své básni. Vyprávěl mi – ne sám od sebe, to já jsem zvědavá – že kvůli různým partičkám nemůže ve městě chodit po některých ulicích, a to ani ve dne. Jako bych to slyšela i z druhé strany… A když mi popisoval další zážitky, vážně jsem přemýšlela o tom, jestli mu nemám poradit, aby se z této země odstěhoval. Pracovitý je, má dobrou vůli, neztratil by se.
Stella
Protože se s cikány setkávám po celý život, těžko chápu, že problém s touto menšinou existuje tak dlouho. Na základě svých zkušeností jsem došla k několika závěrům. Především mám dojem, že nejde o tak složitou otázku, jakou si ji zřejmě z nedostatku jiných problémů děláme. Pořád stavíme cikány či Romy do pozice DĚTÍ, které potřebují ZVLÁŠTNÍ PÉČI. Nepotřebují. Není na místě rozpitvávat jejich odlišné pojetí času, hodnot atd. Není to na místě z hlediska DODRŽOVÁNÍ ZÁKLADNÍCH společenských NOREM a zákonů. Tady není prostě o čem diskutovat.
Zákony se zkrátka mají dodržovat a výjimky neplatí. Zvláštnostmi etnika ať se zabývají psychologové, politologové, etnografové, sociologové – po libosti a do aleluja. Ale nemělo by se stávat, že jsou na některých úřadech k dispozici vyčlenění pracovníci – obvykle hejna žen a dívek, všechny Mgr., hotová farmaceutická firma - určení k tomu, aby trpělivě a laskavě vyplnili všechny kolonky nenasytných žádostí o příspěvky, podpory a všelijaké příplatky. A mám dojem, že o svých možnostech Romové stejně vědí víc, než oni pracovníci. Jsem daleka toho, bít se v prsa a křičet pokaždé, jak jsme blbí, když jsme tohleto či támhleto umožnili. Ale v tomto případě by takové prsobití asi na místě bylo. A ten, kdo situace využívá, vskutku hloupý není… To většina Neromů se chová devótně, podlézavě. Co si myslet o tom, že sestra v nemocnici má přísný zákaz jakkoli napomenout nepřístojně se chovající pacientku, cikánku zvlášť? A že takové ženičky dokáží s personálem pěkně vláčet, to si pište.
A jsme u druhé věci. Na někoho platí domluva, na někoho hrozba. Nehodlá-li občan dodržovat běžné normy, zákony, předpisy, musí prostě následovat citelný postih! Divili bychom se, jak rychle by se změnila i celá společenská vrstva. (O „bílých“ vypočítavých chytrácích platí totéž.) Stačí jeden pořádný odstrašující příklad – informace se v některých skupinách šíří velice rychle.
Nejde o problém nový. Byl tady pořád, i když více či méně tutlaný. Neustálé omlouvání toho, že se v pohraničních městech před očima postupně rozpadaly celé ulice a celé čtvrti, že vzato v celku zaniklo několik měst – to je v naší zemi obvyklý přístup k hodnotám, které jsme sami nevytvořili. A to z obou stran. Tolerovaná devastace. (V případě růstu průmyslu plánovaná devastace.) Odměna za devastaci - nové, lepší byty. Hlavně, občane, mlč. Strach před tím, kdo by svou nespokojeností mohl narušit zdání společenské idyly, vedl k věčným ústupkům. Ale takový řvoucí typ je ve skutečnosti zbabělý – my tomu jen nechceme rozumět. Stačí být DŮSLEDNÝ. Důslednost nenahradí žádná komise, žádní asistenti, žádná nová byrokracie. I kdyby stokrát z Bruselu pocházela.
Třetí věc. Jak tak všichni žijeme s představou, že právě naším zrozením začaly dějiny, posuzujeme věci krátkozrace, bez odstupu. Mám na mysli jev, který potvrdí ten, kdo více pamatuje. V otázce tzv. integrace se už vykonalo (nebo se sama vykonala?) skutečně hodně. Ještě za normalizace bylo možné vidět nejen v Karlových Varech, hned u lázeňského centra, v Praze, Chebu, Českém Krumlově… hloučky špinavých cikánek posedávajících od rána do večera na chodníku. Scéna, běžná i v malých městech - na nádražích atd. Skupinky pubertálních hochů bloumaly po ulicích a z očí jim koukal obyčejný hlad. Pravda je, že si nedovolili být agresivní, jako dnes – represe byla běžná. Do školy chodily špatně oblečené děti, často špinavé. Pod okny paneláku jsem mnohokrát slyšela bílé děti odhánějící cikáňata od svých her s příslušným zdůvodněním o černých hubách.
Co tím chci říci? Že je dobré se na vývoj v tomto směru podívat občas z hlediska KVANTITY. Podobné hloučky se v některých městech najdou a kupodivu je v nich víc mužů než dříve. Ale v porovnání s minulostí je takových výjevů velice málo. A vůbec žádné ucourané sukně. Děti těch bývalých špinavých a chudých si žijí nezřídka nad své poměry. I nad naše běžné poměry. Dávno jsme mohli být dál, kdybychom neotevřeli cestu spekulantům s byty, trpěným, ba i podporovaným vysávačům státní pokladny. Kdybychom neotevřeli cestu hernám a pokrytecky se netvářili, jaký z nich máme úžasný zisk.
Tragédie nastane, když do místních poměrů začne vrtat někdo věci neznalý nebo romantický idealista. Týká se např. ZVLÁŠTNÍCH ŠKOL (praktických, případně speciálních - nové názvy, a školy se hned zlepšily. Asi.) Náš systém vzdělávání na zvláštních školách byl a předpokládám, že je stále, velice dobrý, řekla bych, až příliš náročný. Kvalitní osnovy, krásné učenice. Každý nejsme stejný. A dítě potřebuje zažít pocit ÚSPĚCHU. Méně nadané dítě nebo dítě s výraznou poruchou pocit úspěchu nezažije v běžné škole ani s deseti placenými asistenty. Navíc bude pořád v postavení JINÉHO. Proč proboha ty lidi z praxe nikdo neposlouchá. Ne, že by mlčeli – naopak. U koho je jasné, že na víc studijně nemá, ať stráví ve zvláštní škole celou povinnou docházku. Bez pocitu, že mu někdo dává známky zadarmo, jen proto, že… A kdo se v té škole ocitl omylem, nechť na to učitel včas upozorní. Ani absolvent praktické školy nemá cestu k dalšímu vzdělání uzavřenou! A do zvláštní školy chodily i děti učitelů a lékařů. Znám je. Jsou z nich slušní a pracující lidé. V povoláních, která odpovídají jejich schopnostem.
Neposlouchejme všelijaké zahraniční specialisty, kteří vůbec nevědí, o čem mluví. To nejsme natolik sebevědomí, abychom svoje neuhájili? Ale to je tím, že pořád řešíme neuvěřitelné podružnosti místo podstatného. Financujeme teoretické nesmysly místo toho, abychom např. založili menší provozy a podpořili podnikatele, který by do oblasti přišel s nápadem na využití místních zdrojů, a vytvořil tak pracovní místa. A stát by podobným podnikatelem být nemohl?
Cikáni, Romové, Olaši atd. nejsou stejní jako my. Ale jsou schopni se přizpůsobit společenským požadavkům. Nejsou jiný národ, jak od nich občas zazní. Nepochybuji o tom, že kdyby národem byli, už dávno by zakládali vlastní stát. A už vůbec nejsou jednotní, přesně naopak.
Jela jsem z Prahy vlakem, ve kterém cestovala hlučná, vlastně mám říci hodně veselá, partička rozevlátých nalíčených blondýn a jeden dobrácký pán, všichni s tmavou pletí. Přestupovali do lokálky, stejně jako já. Když přišla průvodčí, pán začal křičet: Jsme tu dobře do Děčína? To opravdu nebyli. A všichni tak pěkně, opravdově naříkali! Neboť jízdenku neměli žádnou. Vystoupili tedy na příští stanici, tj., na konečné, kam se potřebovali dostat. Nešťastný pán okamžitě telefonoval někomu: Tak jsme tady! A ženičky nelenily a začaly nabízet veliká balení parfémů: Vemte si, zadarmo, ale pár korun mi můžete dát… Lituji, že jsem si nevzala dobrý litr a půl Chanelu č. 5, flaška za padesát korun. Mohla jsem rozlévat, prodávat se ziskem, plnit si americký sen.
Romové jsou jiní ve schopnostech, které jim opravdu závidím. Je to např. rychlá přizpůsobivost. Umění žít dneškem. Nic neodkládat, užívat si, protože život je jen jeden. Dále jsou velmi pragmatičtí, na způsob některých orientálních etnik i celých národů. Mají schopnost vysekat se z každé situace. Přinejmenším mezi sebou jsou velice hrdí. Hrdí nejsou, když berou, oč se nezasloužili. (V tomto ohledu nás právem považují za hloupé.) Hamletovské typy jsem mezi nimi vskutku nepotkala… Tak s tím zkrátka počítejme, nechme je žít, ale netolerujme z jejich strany zneužívání státu, zneužívání tolerance, právě tak jako zneužívání vlastního původu – které jsme jim šikovně podsunuli.
Onehdy se na stránkách NČ Astra správně vyjádřila v tom smyslu, že přílišné filozofování je k ničemu, že levá je pro ni levá a hotovo. Řekla to správně, jenomže: pro toho, kdo stojí naproti mně, je z mého pohledu levá na opačné straně! Tak nevím: máme stát vedle sebe?
26.01.2014, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 25