(Pár klepů o Sofii Augustě Friederice von Anhalt – Zerbst…)
Manžel krásné Kateřiny, carevič Petr, sice nedbal o svou krásnou ženu, ale zato měl rád milenky, psy, cínové vojáčky i panenky. Občas se Kateřině udělalo špatně, když páchnoucí psy proháněl bičem po komnatě a jako jejich velitel si s nimi hrál na vojáky. O říši se vždycky někdo postará. Dlouho ji řídila Petrova teta Alžběta – Jelizaveta. Ale skutečné změny v Rusku nastaly, až když se Kateřina chopila vlády po náhlé mužově smrti.
Stella
Při četbě životopisu Kateřiny Veliké (1729 Štětín – 1796 Petrohrad), matičky celé Rusi, se ukazuje, že některé jevy se táhnou celou ruskou historií a považují se za samozřejmé. Brzy se s naprosto cizím prostředím sžila a přijala za své všechny ruské zvyklosti i německá princezna Sofie z Pomořanska. Pruská knížata považovala za nesmírně důležité „pěstování ruských vztahů“. Bratranec Sofiiny matky se oženil s dcerou Petra Velikého a Sofiin strýc byl snoubencem ruské carevny Alžběty. Před svatbou zemřel na neštovice. Carevna se neprovdala (ač proti milencům nic neměla), ale uvítala možnost oženit svého synovce Petra Ulricha z Holštýna, careviče Petra, s princeznou z rodiny zesnulého snoubence. A tak v půli ledna 1744 vyjíždějí z Berlína Sofie s matkou, komorné, kuchař, důstojník, lokajové – po špatných, blátivých cestách do Ruska. Sofie netušila, že si nesmírně oddychl pruský král Fridrich II., který rozhodně nechtěl provdat do nevypočitatelného Ruska svou sestru. (Jak bylo původně plánováno.)
Cesta byla značně nepohodlná. V Polsku přespávali, kde se dalo – např. i v jedné místnosti s hospodářem, jeho početnou rodinou a drůbeží. Nevěstu museli přenášet, protože se nemohla postavit na zmrzlé nohy. Ale už za hranicemi je čekalo bouřlivé, nadšené přivítání. Město Riga pro nevěstu přichystalo veliké ovace. Odtud do Petrohradu už jedou obě ženy zahalené v sobolích kožešinách a sedí v císařských saních s hedvábnými polštáři. Doprovází je několik vojenských oddílů a mnoho saní s nejvyšší šlechtou. Carevnu Alžbětu, budoucí tchyni, ale musí následovat ještě do Moskvy. Při tomto pravidelném každoročním stěhování z Petrohradu se prý přemisťovalo až sto tisíc osob.
Alžběta byla po matce žena z lidu a zachovala si některé nenucené způsoby. (Jejím otcem byl Petr Veliký.) Zúčastnila se např. poutě do Kyjeva. Zatímco ostatní pomalu jeli, ona většinou šla pěšky. Toužila po dědici trůnu a budoucí nevěsta se jí zalíbila. Ženichovi byla snoubenka lhostejná. Zajímali ho vojáčci, modely zbraní a pevností. Vzpomínal stále na svůj pruský výcvik. Po desetidenní svatbě neprojevil o Kateřinu sebemenší zájem. Celých devět let prostě spokojeně spí na jednom lůžku vedle své ženy, aniž by jí věnoval pozornost. Vypráví jí o jiných ženách, baví se oplzlými vtipy a svými hrami. Uspořádal také představení pro dvůr – nechal navrtat díry do dveří ložnice carevny Alžběty a z židliček sledovali její milostné schůzky… Ve svém pokoji popravil krysu jako nepřítele státu a pro výstrahu ji tam pověsil… Také začal pít.
Kateřina byla nesmírně cílevědomá a toužila stát se vladařkou velmoci. Naučila se dobře rusky a ještě před svatbou přestoupila z luteránské víry na pravoslaví. Petrovi byla věrná, dokud Alžběta nezačala pátrat po tom, proč se dosud nenarodilo dítě. S jejím vědomím se Kateřina zapletla s knížetem Saltykovem. Podvakrát potratila, potřetí se narodil syn, kterého se okamžitě ujala carevna a snaše ho ukázala až po čtyřiceti dnech. Dítě vychovávala Alžběta jako svého. Petr se hlásil k otcovství, chápal, že koruna potřebuje následníka. Kateřina velmi mnoho čte, dopisuje si s francouzskými osvícenci, sama píše hry. Pochopila, že před svým lidem musí být dobrou herečkou a vystupovat jako osobnost. Takové záležitosti Petra jako budoucího cara nikdy netrápily.
Jeho žena se při tanci seznámila s okouzlujícím polským hrabětem Poniatowským. Plod jejich lásky, dceru, opět vzala za svou Alžběta. Ale Kateřinu to už netrápí. Prožívá veliký vztah, je z ní sebevědomá, veselá žena. Lidé ji milují. Zatímco Petr dělá vše pro to, aby si okolí odradil. Jeho vojáci nosí pruské uniformy. Rusko ho nezajímá. O své ženě šíří posměšné klepy. Když se Kateřina vážně zamiluje do vojáka Orlova, vymýšlí si o nich nejapné žerty, kterými baví okolí. (Vůbec je na životě nejvyšší šlechty patrné, že se její příslušníci stále zabývali sami sebou, bez ohledu na život, který se vlekl někde dole.)
Po Alžbětině smrti se tedy Petr stal carem. Protože Rusko nikdy nepochopil, začal dělat nežádoucí zahraniční politiku – chtěl vyvolat válku s Dánskem, vydal dokonce nařízení, aby se vojáci nakažení při hromadné epidemii okamžitě uzdravili a vytáhli na Dány. Uzavřel mír s Pruskem, ruská armáda začala výcvik v pruském duchu. Doma prosazuje chudobu církve v duchu luteránství. Kateřinu chce poslat do kláštera. Veřejně ji označuje za hloupou husu. Nic z toho lid zbožňující matičku Kateřinu nechápe. Kateřina porodila Orlovova syna a manžel ji chce uvěznit. Ale Kateřinu milují vojáci a odvezou ji do Petrohradu. Tam ji prohlásí za carevnu - z vůle lidu. Petr nic netuší a popíjí u své milenky, z níž chtěl udělat panovnici. Kateřina sestylizovala Petrovi prohlášení o tom, že se Petr dobrovolně vzdává trůnu. Podepsal a byl uvězněn. Když se dostal do rvačky s vojáky, kteří ho hlídali, zabili ho. Náhodou byl u toho Orlov… Fakt je, že tato událost předešla občanské válce.
Kateřina se stala tím, čím vždy chtěla – absolutní panovnicí. Nepodléhající kontrole. Zpočátku se snažila vést zemi v duchu osvícenství, ale francouzská revoluce ji vyděsila. Tu krásnou osvícenskou filozofii totiž vyznávala jako víru. Ale začíná chápat, že lid jako zidealizovaná představa je něco jiného, než lid skutečný. Ostatně – v Rusku naprosto negramotný (negramotnost v zemi byla 97 %), považovaný za méně než hospodářský dobytek. Rolník má cenu třiceti rublů, je předmětem obchodu. Selská dívka se prodává za menší částku než pes. Statkář běžně rozprodává členy rodin. Rolníci byli násilím posíláni do dolů a manufaktur. Kateřina tento prodej zakázala. Ale nezaměstnaní bývalí sedláci se nevraceli domů. Bloudili po krajích a pobuřovali venkovany. Zabíjeli statkáře s instinktivní nenávistí, bez potřeby usadit se a pracovat. Jejich jediným zájmem bylo – přežít o kusu chleba a moci se pomodlit. Carevna je nucena bouře zarazit pomocí vojska. Když povstal „selský car“ Jemeljan Pugačov, který se vydával za mrtvého cara Petra, šla za ním brzy polovina země. Negramotný kozák, dezertér bez plánů, vedený jen touhou po moci a nenávistí, prý osobně sťal na 30 tisíc hlav. (Takovou kratochvíli si dopřával i sám Petr I.)
Pugačovovi šlechtičtí zajatci mu později stylizují manifesty, takže jeho tažení nabývá zdání spravedlivého hnutí. Nicméně šlechtická vojska povstání porazila a trest Pugačovova rozčtvrcení carevna velkoryse změnila na stětí – 1775. (Sto let předtím neměl podobné štěstí Stěpan Razin. Byl sťat a rozčtvrcen.) A to byl definitivní konec Kateřininých iluzí o rousseauovském lidu.
Kateřina potřebovala finance. Chápala, že ji o moc v zemi může připravit bohatá církev, a rozhodla se tomu předejít. Proti plánu vyvlastnění církve vystoupil rostovský biskup, Polák. Synod se za něj nepostavil. Naopak, poslali ho do kláštera, bez psacích potřeb, aby nemohl nikoho ovlivňovat. Církev odevzdala státu majetek. A hodná carevna vykonala pěší pouť do Rostova. Celé Evropě navrhuje pravoslaví jako dobrou, sjednocující víru.
Pokud jde o zahraniční politiku, možné důsledky VFR Kateřina předvídala přesně. Připravila francouzské královské rodině falešné pasy i finance. Rusové žijící ve Francii musejí okamžitě opustit zemi a Francouzi žijící v Rusku musí odpřisáhnout věrnost royalismu. Carevna přijímá emigranty, financuje jejich život, vydávání jejich novin… Vyznává Voltairovu myšlenku osvícenského absolutismu. Král musí dbát o štěstí lidu, ale sám musí být nedotknutelný. Kateřina chce rozdrtit Turecko, dobýt Konstantinopol, vyhnat z Evropy muslimy, ovládnout Černé moře a vytvořit nové Řecko pod ruskou nadvládou. O dělení Evropy nejednou jedná s Josefem II., on jí nabízí kus Polska, odsouhlasí anexi Krymu… Josef chce vládnout římskému západu, Kateřina řeckému východu. (Definitivně bylo Polsko rozděleno 1795 – mezi Rusko, Prusko, Rakousko.)
To už je na scéně nejslavnější carevnin milenec, kníže Potěmkin. Jeho zásluhou je vyhlášena nezávislost Krymu a dosazen proruský chán Šangaraj. Neustále žádá Rusy o ochranu před nepokoji a o peníze. Až carevně Krym vydá za roční poplatek. Potěmkin, ministr války, obdrží titul kníže z Tauridy. (Pokud jde o Polsko, Kateřina měla letitý plán učinit milence Poniatowského králem. Ale Poláci mají sejm a volby. Bylo tedy nutné poslat 200 tisíc ruských vojáků, aby ochránili průběh voleb a dodržení polské ústavnosti…)
Potěmkin se chtěl pochlubit, jak Krym změnil. Uspořádal velkolepou cestu. Cesta měla mít 1 600 km, měla trvat čtyři roky. O bezpečí carevny dbá armáda 40 tisíc mužů. Všichni vznešení účastníci cesty mají na každé zastávce k dispozici plně zařízený dům se služebnictvem a veškerým myslitelným přepychem. Koná se bezpočet zábav. Kateřina má v každé z ložnic na nových zastávkách systém zrcadlových stěn, aby denně mohla nepozorovaně přijímat svého momentálního milence. Už dávno jím není Potěmkin. Cestu lemuje naaranžovaný pohádkový svět nádherných měst a vesnic. Tlustí šťastní vesničané tančí, zpívají. V noci září rozjásaná města i vsi. Prý šlo o nejnáročnější režisérské dílo všech staletí. Cesty se zúčastnili se významní evropští vládci. Na konci Josef II. uzavírá s Kateřinou tajný pakt. Ovšem Kateřina chce sjednotit celou Evropu pod ruským žezlem a stát se jejím jediným soudcem. Také má v plánu zlomit Čínu a navázat styky s Indií.
Ale nevěrnější osobní spojenec Potěmkin k velikému Kateřininu smutku náhle umírá. (Nemohla tušit, co se stane po její smrti. Její vnuk Potěmkinovy kosti nechá vykopat a pohodí je do příkopu v Petrohradě. Podobně se vedlo ostatkům Petra III., Kateřinina manžela. Její syn je vezl městem v průvodu, v jehož čele musel jít Orlov, strůjce Petrovy smrti. Kostra byla na chvíli posazena na trůn a ozdobena korunou.)
Stárnoucí Kateřina si stále užívá života. Do její blízkosti se touží dostat stovky mladých mužů. Byla totiž nesmírně štědrá. Rozdávala paláce, funkce, peníze. Žádnému z nich nevadilo, že jako možný milenec musí projít detailní lékařskou prohlídkou. Poté musel strávit několik dní ve společnosti dvou carevniných přítelkyň, které panovnici informovaly o kvalitách kandidáta na carevnino lože. Carevna má tajný kabinet vyzdobený tapetami s lechtivými miniaturami… Poslední milenec, Zubov, je víc než o 40 let mladší. Kateřině nevadí, že je líný a poživačný. Už je gubernátorem, generálním inspektorem armády, neuvěřitelně rozhazuje státní peníze. Ale pro Rusko získal okolí Baku, i když měl v plánu dobýt celou Persii. (Celkem Rusko za Kateřininy vlády získalo 518 000 km čtverečních. Kateřina ovládla Černé moře, porazila Turecko ve dvou válkách, anektovala Krym, získala část Polska…) Kateřina umírá po záchvatu smíchu, po veselé zábavě, jednoho listopadového večera r. 1776.
Za zmínku stojí ještě jiný příběh, na němž má Kateřina svůj podíl. Carevna Alžběta se kdysi ujala vlády místo korunovaného dvouletého Ivana. Ivana s jeho matkou uvěznila. Ivan neznal nic než vězení, žil zahalen do hadrů, aby nikdo nepojal podezření, o koho jde. Kateřina ho nechala prohlásit za šíleného. Ale když ho v jeho 24 letech navštívila, byla překvapena natolik, že se zhroutila – šílený nebyl. Ivana strážci ubodali. Voltaire jí vyčítal tento přístup… Kateřinin syn Pavel vládl pět let. Když byl zavražděn – posledním carevniným milencem - nastoupil jeho syn Alexandr, nepochybně schopnější panovník. Čekala ho válka s Napoleonem… (A měl 9 nemanželských dětí, jeho krásná žena měla dítě s polským knížetem…)
Dnešní příspěvek měl být původně věnován Kateřininu současníkovi, spisovateli Radiščevovi. Okolnosti tomu chtěly, že se téma posunulo. Za svou kritickou knihu Putování z Petrohradu do Moskvy byl Radiščev Kateřinou odsouzen k trestu smrti. Trest mu byl změněn na sibiřské vyhnanství. Po návratu si sám vzal život… Podobnou krutou zkušenost zažili později i petraševci – představitelé pokrokové generace poloviny 19. století. Nejznámější z nich byl Dostojevský. Stáli na popravišti, když jim byl trest na poslední chvíli změněn na nucené práce v rudných dolech Sibiře.
Kdykoli čtu o té zvláštní směsi šlechtické přejemnělosti, o zálibě ve filozofii a umění, ale na druhé straně o asiatské krutosti, vzpomenu si na známý Holanův verš z jedné epizody díla Rudoarmejci. Voják osvoboditel hodí do vody granát, aby nemusel pracně lovit ryby. A zhodnotí své počínání slovy: NU COŽ. I POLITUJEME, I SNÍME. Je to geniální vyjádření ruské odevzdanosti osudu i projev široké soucitné duše, do které se toho tolik vejde, takže s politováním také může tolik pohltit… Který jiný národ svého zločince popraví s takovou otcovskou laskavostí - Stěnku (Stěpan Razin), Jemelku (Jemeljan Pugačov)?
P. S. Tak mě napadlo: Co kdybychom konečně také my projevili nějakou hrdost a vzpomněli si, že náš král Přemysl Otakar II. založil Kaliningrad? Není nejvyšší čas něco podniknout? Tamní katedrála byla vybudována na počest sv. Vojtěcha.
Putine!
Zdroj: Kausová, Gina: Kateřina Veliká, Ikar, Praha, 1998
24.03.2014, 00:00:34 Publikoval Luciferkomentářů: 30