O knize SNY A PODSVĚTÍ jsem se dočetla velmi lákavé informace v tom smyslu, že originálně doplňuje freudovské a jungovské teorie snů. Po přečtení několika stránek, na nichž autor aplikoval při výkladu snů antické mýty, jsem se rozzlobila – to předpokládá u všech snících takové znalosti, že se staré báje mají nějakým způsobem transformovat do snových vidin? Další z těch, kdo dovedně sepíší nedokazatelné, leč originální, tím pádem dobře prodejné! Dopustila jsem se hned dvou chyb typických pro ledabylého a nedůvtipného čtenáře. Až při druhém čtení jsem zjistila, že kniha je poutavá, Hillmanovy závěry působí věrohodně a nejsou ploché. A nejde o to, že bychom my přenášeli do snů své vědomosti, ale o to, že mýtus je výsledkem imaginace – vyjádřením hloubky naší psyché - že obrazným způsobem před staletími vyjádřil to, co my pro sebe jako jednotlivci teprve objevujeme a čemu pouze dáváme jiná jména.
Stella
JAMES HILLMAN žil v letech 1926 – 2011. Vystudoval Jungův institut v Curychu, ale působil v rodné Americe. Představuje tzv. archetypální školu jungovské psychologie. Protože všechny informace o něm i o jeho pojetí snové problematiky jsou snadno dohledatelné na internetu i ve slušnějších knihovnách, zaměřím se na to, co mne osobně upoutalo nejvíc.
Kdo byl vzděláván v duchu materialistického světového názoru, těžko vstřebává fakt, že o duši se v psychologii, a zvláště v hlubinné psychologii, mluví jako o něčem reálně existujícím. Hillman vychází z toho, že mýty a noční snění mají společný základ. Uvažuje o snech ve vztahu k duši a o duši ve vztahu ke smrti. Odmítá tezi, že by sen měl rozšířit poznatky o životě. Sen není ani vytěsněním. A už vůbec ne „zpracováváním zbytků ze dne.“ Sny patří do říše podsvětí a jeho bohů. Sen není praktický, nepředpovídá např. blížící se smrt. Podobný výklad není nový. Ale Hillman jde cestou opačnou, než šli teoretikové před ním. Dělá krok zpět od racionálního k mytickému – uplatňuje archetypální přístup. Východiskem je mu obraz. Začít obrazem v hlubinné psychologii znamená začít v podsvětí, při zachování západní psyché a jejího kulturního zakořenění.
Na Freudovi Hillman oceňuje, že dokázal vytvořit systém z trojího přístupu ke snu: romantického, racionalistického a somatického. Romantikové tvrdí, že sen je poselstvím z jiného světa. Racionalisté říkají, že jazyk snu je snůškou nesmyslů, ale Freud jej chápe jako zašifrované hodnoty. Pro somatiky je sen odrazem fyziologických procesů, podle Freuda především těch, které se týkají sexuality a spánku. Freud výstižně říká, že sen je most, královská cesta do nevědomí. Chápe sen správně jako jev, který patří do podsvětí. Denní zážitky jsou jen snový materiál, denní svět je jenom materiální příčina snu. Ale smysl snu nemá s denním světem nic společného. Sen má jeden úkol: hlídat spánek. Když sen převádíme do denního světa, abychom jej vyložili, dopouštíme se chyby. Jeho svět je jiný a je to svět obrazu, myšlení v obrazech, podobnostech, shodách. Sen musíme vykládat v jeho domovském teritoriu. V hlubině, v hloubce. Tam, kde jsou strážci u bran, peklo, utrpení, vody, které musíme překročit, kde sídlí postavy žijící stovky let v mýtech. Co se odehrává v této jiné „mentální“ oblasti, zneklidňuje náš denní život. Prostor freudovského ID je nesrovnatelně větší než prostor EGA. Podle Freuda je pro ego charakteristický rozum, ale id nezná logiku, morálku, ani plynutí času. Je totálně odděleno od vnějšího světa a jedná s ním prostřednictvím ega.
MÝTUS je stále živý. Mytologie byla psychologií minulosti a psychologie je mytologie moderní doby. Obojímu je vlastní spekulativní vyprávění o lidech, vztazích… Obrazy dnes nahrazujeme instinkty, pudy, komplexy… HLUBINA. Od Herakleita se traduje poznatek, že hlubina duše je nekonečná, skutečná podstata věcí se skrývá a neviditelné spojení je silnější než viditelné. Pravdivé rovná se hlubinné. Viz anglické „understand“. TOUHA PRONIKAT POD POVRCH JE VROZENÁ. JE TO HNACÍ SÍLA PSYCHÉ. JE TO PUD SMRTI. Všechno se prohlubuje, od viditelného postupujeme k neviditelnému, všechno se vzdaluje životu. Podstata věci se projeví, vystoupí, když se zeptáme, jaký má vztah k mé smrti. Konec není v čase. Ale ve smrti. Smrt znamená naplnění všeho. Cíl je vždycky nyní. Každý aspekt je ukončený obraz sám o sobě. Bůh spánku – Hypnos - a bůh smrti – Thanatos – jsou dvojčata. Každý sen je spřízněn se spánkem, se smrtí a se zapomínáním (Léthé). Spánek i láska se naplňují v temnotě, v hlubinách. Romantická láska nezřídka směřuje k sebevraždě – touží po hloubce. A sen nám nepomáhá. Často obsahuje zradu, konflikt, stahuje nás dolů.
Oblast duše, v níž vznikají sny, je hlubší než touhy těla a krve. Co člověk ví a co dělá, je v podsvětí nedůležité. Tam se život obrátí naruby. Podsvětí je mytologický způsob popisu psychologického vesmíru. Podsvětí je psyché. Všechny tvary, smysly a rozměry fyzického života jsou zde v podobě kopie, odhmotněné a fyzického života zbavené. Hillman podrobně vysvětluje symboliku mýtických postav – stínů z hlubin. Podsvětní obrazy jsou výpovědí o duši – jak existuje sama o sobě, mimo život. Ocitnout se v podsvětí znamená psychické bytí, BÝT psychologicky – kde duše je na prvním místě.
Hillman tedy vykládá všechny kroky směrem k říši smrti (ve freudovském duchu) jako kroky k psychologičtější perspektivě. K těsnějšímu spojení mezi Thanatem a psyché. Freud sám přijímal stále vyrovnaněji myšlenku na vlastní smrt, s vědomím sestupu do hlubiny. Dva z jeho spolupracovníků spáchali sebevraždu. Sebevražda se mezi všemi lékaři u psychiatrů objevuje nejčastěji. Přes všechny snahy terapeutů pracovat s klienty optimisticky a formou hry, je práce psychiatra spoluprací s Hádem – prací v podsvětí. A kdo nahlédne – už není tím, kým býval.
Kdo naplno prožil tzv. krizi středního věku, tomu se začal svět obracet vzhůru nohama. Svět začal vidět jinak než přes Eróta, lásku a život, ale začal ho vidět také přes Thanata. Přišel zdrcující zážitek podsvětí, přestoupení hranic. Sestoupili jsme. Deprese nás táhne ze života, marně hledáme vysvětlení, máme pocit únosu, znásilnění. Dno se propadlo. Vtahuje nás prázdnota, chlad, otupělost. Cítíme bezmoc.
Přitom nevíme, že jedna část naší bytosti tyto hlubiny nikdy neopustila. A to vše je už zachyceno v báji o Hádovi, Demeter, Persefoně, Hekaté. Vstoupit do podsvětí znamená vstoupit do zrcadlení – prostřednictvím reflexe, zahloubání, ztišení, zvolněním tempa, uvolněním intuice. Posouváme se od trojrozměrného fyzického vnímání k dvěma rozměrům psychické reflexe. A ztrátu jednoho rozměru cítíme jako zradu, jako ochromení. Cítíme, že nám chybí něco, co nutně potřebujeme. Že se musí dostavit nějaký úžasný, „plnokrevný“ okamžik, abychom mohli dál. Neuvědomujeme si, že rozměr pociťovaný jako ztráta je ve skutečnosti přítomnost prázdnoty. Prožíváme jinou dimenzi a platíme za to ztrátou materiálního hlediska. A v hlubině můžeme materiální svět opět přijmout, ale jiným způsobem. Získáme kontakt se vším, co bylo v životě ztraceno. Přešli jsme od materiální perspektivy k psychické perspektivě. Sny pak přinášejí obrazy nemoci a umírání, ran, zabíjení. Pomáhají nám zabránit patologizaci.
Snové obrazy zastiňují život, dávají mu hloubku a pološero – twilight – dvojí světlo. Pochopit snový obraz je možné pouze v rovině obrazné, protože je sám vnímatelný jenom prostředky psychického vědomí. Skutečnosti viditelného světa nu slouží jen jako prostředky k vlastní práci. Podobně je tomu při vnímání hudby nebo poezie. Posloucháme uchem, ale vnímáme vnitřním uchem. Takže: v řádu věcí tak se děje? A snad nahlížením věcí z perspektivy smrti začíná to, čemu se říká moudrost?
METAFORA SMRTI. Potřebujeme mít představu o smrti, jinak si nemůžeme ani hrát, ani snít. Ta představa má být metaforická, fantazijní, ne abstraktní. Naše kultura jako jediná na světě smrt vytěsnila. Smrt se ocitla v exilu – v parapsychologii, ve spiritismu, v teologii (o budoucím životě). Pouze hlubinná psychologie jako hnutí nám vrací snové osoby a psyché vrací do podsvětí. Otevírá hrobku, v níž je to nejhlouběji pochované: opomíjení smrti v rámci naší kultury. Každé ráno se probouzíme ze snu, v němž jsme se ocitli blízko psychologického středu každého jednotlivce. Tím středem je smrt, k níž se ve snu otevírá otvor – do hloubky.
Obraz podsvětí najdeme v naší kultuře naposledy u Danta. Podsvětní kořeny starých kultur zmizely do nevědomí. Cítíme se být živí a jsme živí. Chceme slunečný svět. Ale platíme daň: nesestupujeme do hlubin, všechno spojené se smrtí označujeme za negativní: stín, temnota, izolace, chlad, sestup do pekla. Ale tím spouštíme beznaděj! Pak vidíme pouze destruktivní, sebevražedné, pesimistické součásti psyché. Potřebujeme sestup do hlubiny, do ústraní, tichou reflexi. Freud říká, že nevědomí nezná negaci. (Filozofové jsou zvyklí uvažovat v protikladech. Bytí zpřístupňují v pojmech jednoduchých abstraktních dvojic. Ale filozofické systémy nemohou být odtrženy od archetypálních představ. Proti sobě mohou stát jen dvojice, které mají společného něco materiálního. Ve snu jde ale o to, jak věc vypadá, jak působí, jak zní. Neporovnává se s jinou věcí.)
Ještě k vytěsněné smrti. Ani si neuvědomujeme, že nahrazujeme sbíráním starožitností kult předků (jejich ostatky nemáme). Odmítáme vidět mrtvého člověka, a desítky jich klidně zhlédneme v televizi. Zvířata jíme, zabíjení probíhá mimo náš dohled. (Zvířatům Hillman věnuje zvláštní kapitolu. Chápe je jako naše „spoluobčany“, božské, inteligentní síly zasluhující úctu. Proto je také zvířecí oběť obřadem. Zvířata, která k nám přicházejí v noci, jsou obrazy elementárních vlastností duše. Nikdy nepředstavují primitivnost a instinkty.) Nezajímají nás mýty, ale ani nevíme, že filmoví hrdinové jsou podsvětní charaktery.
SEN A KŘESŤANSTVÍ. Mezi námi a podsvětím stojí postava Krista. Jeho prostřednictvím se smrti úplně zbavíme. Křesťanská porážka podsvětí znamená ale výměnu duše za pneuma, znamená ztrátu duše. Křesťanství přemohlo podsvětí, satanizovalo Thanata, podsvětí bylo moralizováno, smrt se stala hříchem. Křesťanství prodalo duši, hloubku podsvětí, za idealizovanou spiritualizaci ve vzdáleném nebi. Strach ze ztráty Krista vytvořil strach z ďábla a z pekla. Křesťanství dává člověku vybrat: buď s Kristem, nebo do hrůzy podsvětí. Ale: duše do podsvětí směřuje, a křesťanství podsvětí popírá. Sny, protože mají původ v podsvětí, jsou protikřesťanské. Pouze v Novém zákoně je zmínka o snech – jako o poselství smečky démonů.
Hillman se zastavuje u některých snových SYMBOLŮ, mimo jiné i u „toaletových“ snů. Zpravidla symbolizují ukončenost a hojnost. (Egypťané se v podsvětí pohybují nohama směrem k zemi živých. Potravu přijímají obráceně, nestrávené vyvrhují ústy… Co bylo zadržováno, se zvrací.) „Podobně jako smrt i průjem uhodí, kdy se mu zachce, a je mu to jedno. V průjmu jsme si všichni rovni.“ Vtipkuje autor. Ale také konstatuje, že fekálie ve snu odrážejí stále znovu se tvořící podstatu. Jako zbytky zbytků odrážejí podsvětí, k němuž máme cítit úctu.
Za zmínku stojí ještě poznámka k PSYCHOPATII. Třebaže je někdy chápána jako morální vyšinutost, patří do psychologického podsvětí, a proto je nutné ji zkoumat ne v rovině morální a ze sociálního hlediska, ale musíme začít u pudu smrti.
A nebojme se toho, že ZAPOMÍNÁME. To, co je za dne zapomenuto, umožňuje přítok jiného druhu paměti a vede k hloubavosti. (Věřím, že vás to také uklidňuje…) Zapomínání je totiž pohyb z ega do psyché. (Teď ještě si to zapamatovat.)
Ale. Kvetoucí jaro je tady, materiální, viditelný život nemilosrdně vznáší své požadavky, a přece: Hrubín píše o lásce, v níž vytušíme známé De profundis, neboť duše je nekonečně hluboká:
A zdálo se nám, že se srdcem
už dotýkáme svého dna.
Zatím se v nás však otvírala
nová hlubina.
Tak se mějte.
Zdroj: Hillman, James: Sny a podsvětí, Portál, Praha 1999
04.04.2014, 00:00:20 Publikoval Luciferkomentářů: 38