Neviditelný čert

Můj velikonoční výlet je u konce, zbývá už jen čertí pomlázka. O Velkém pátku jsem tady v zájmu manipulativního ukřižování sebe sama upozornil na knížku od Jana Jílka, které se zabývá lidskými manipulacemi z obecného hlediska. Na závěr jsem prohlásil, že se v průběhu této cesty mlékem a strdím oplývající českou krajinou pokusím z oné knížky dobrat ještě něčeho dalšího. Dobral jsem se zhruba jedné její třetiny a pro dnešek jsem vybral výňatky z druhé části první kapitoly, v níž se autor zabývá otázkou, proč a za jakých okolností odmítnout požadavek někoho jiného.

Lucifer

Každý člověk, který si navzdory současnému manipulativnímu konzumerismu v sobě zachoval alespoň část své nenapodobitelné osobnosti, se bezpochyby bude ve svých představách a názorech na lidský úděl lišit od přinejmenším stejně zachovalých lidských osobností. Je to naprosto přirozené a neznamená to, že různé osobnosti spolu nemohou nějak rozumně komunikovat, ba přímo najít mezi sebou nějaký úzký vztah, v němž spolu prožijí kus, anebo třeba celý zbytek svého života. Základem tohoto vztahu je, že se naučí vzájemně respektovat, vážit si těch odlišných životních názorů, jež nemusí vést k principiálnímu konfliktu, a pokud ten konflikt přece jenom hrozí, tak najít nějaký rozumný kompromis, aniž by se museli vzájemně manipulovat či podstatu své osobnosti obětovat. Lidská osobnost se samozřejmě může vyvíjet. Ten vývoj však musí vyvěrat zvnitřku té osobnosti, na základě jejích vlastních a ničím a nikým nezmanipulovaných závěrů.

To opravdu může fungovat, a pokud se tak stane, tak dochází k nejkrásnějším mezilidským vazbám a rovnovážnému spolužití, v němž osobnostní suverenita obou partnerů zůstane zcela zachována. V případě, že se jeden z partnerů snaží toho druhé manipulovat k obrazu svému, jsou dvě možnosti. Ta horší znamená, že se z toho manipulovaného stane něco jako hadr na podlahu, a ten manipulativní si uvědomí, že s něčím takovým nechce mít nic společného. V ještě horším případě si to neuvědomí. V lepším případě si naopak ten manipulovaný uvědomí, že tudy cesta nevede, že by ztratil to nejdůležitější, co mu příroda či jakýkoliv „tajemný stvořitel“ dal do vínku, totiž svoji osobnost či přímo život, na což si ten manipulant v žádném případě nemůže činit nárok.

Zde jsou v perexu slíbené výňatky z druhé části první kapitoly níže uvedené knížky Jana Jílka:

Odmítnout požadavek někoho jiného znamená, že budu obviněn z neslušnosti. Nebo ze sobeckosti. Nebo že nechci pomoci. Budu-li unaven, jen málokdo neřekne: stačí trochu chtít a přemůžeš se. Budu obviněn z lenosti. Mnozí budou chtít, abych obětoval své zájmy, budou se odvolávat na solidaritu, hovořit o lásce a povinnosti, chtít, abych překonal svoji únavu, ať je jakákoliv. A nejvíc, skutečně nejvíc; tohle vše na mně budou chtít moji nejbližší.

Měl jsem kdysi poměr s vdanou ženou, která mě neustále ujišťovala o své lásce a očekávala, že její požadavky budou díky tomu hlubokému stavu naplněny. Láska z jejího pohledu, tak jak jsem po letech pochopil, byla správná a dobrá jen tehdy, kdy ona si přála, a já plnil. Dokud jsem plnil, bylo vše v pořádku. V opačném případě nastávaly potíže. Nebyla jediná v mém životě, jež měla představu, že požadavek se automaticky rovná splnění; pokud jsem odmítl, bylo moje chování klasifikováno jako nedostatek lásky.

Nebyla jediná, ale jako jediná používala k vynucování svých požadavků hrozbu rozchodu. Ten čas od času realizovala. Nikdy si rozchodem nevynutila splnění všech svých požadavků z mé strany, protože vždy jsem si uvědomil, že občasné odmítnutí je splnit není můj projev nelásky, ale rozumu. Dokázal jsem do určité chvíle vyloučit její emoce a stěsnat její manipulace do snesitelné míry. Jednoho dne odešla a už jsem ji nehledal. Našel jsem si jinou, nemanipulativní.

Naučil jsem se bez pocitu viny odmítat neznámé žadatele o příspěvky na nejrůznější charitativní akce a čelit dojemným dopisům všech možných charitativních institucí, které na mně žádají peníze. Přispívám, ale jen když chci a když si myslím, že je to důvěryhodná organizace. Smířil jsem se s tím, že nemám povinnost nést bídu a utrpení celého světa na svých bedrech. Dokážu se vyhnout lidem nabízejícím nejrůznější zboží i letáky, lidem žebrajícím o peníze. To vše bez jakékoliv agrese a pocitu provinění.

Jak šel čas, začínal jsem chápat víc a víc, že se nemusím zbývat kvalitami druhých, stačí, když se budu zabývat svými potřebami. Potřebami odpočinku, dostatku prostředků i své zábavy, protože já jsem ten nejdůležitější člověk pro sebe samého. Jestliže nebudu spokojený sám se sebou, nebudou spokojeni ani lidé vedle mne. Jsem přesvědčený, že můj život je na prvním místě, protože mám jen jeden a nikdo z těch, co žádají, abych jim ho systematicky obětoval, mi jiný život nedá. Jak jsem se přesvědčil, obětovat se v něčí prospěch jen málokdy, pokud vůbec někdy, přinese obětovanému skutečný užitek.

Stovky intelektuálů už popsaly stohy papíru i megabajty pevných disků slovy o lásce a nutnosti se obětovat, ale vždy jen o lásce těch druhých k jiným lidem. Protože pokud někdo vyžaduje oběť na úrovni života druhého, musí být sám připraven takovou oběť složit. Jestliže není, jsou jeho slova jen prach ve větru. Ani si nemyslím, že je to nutné, protože spojená lidská solidarita se dokáže bez naprostého obětování jedince postarat o ty nejpotřebnější. Máme solidaritu pravděpodobně v genech, a proto máme nejrůznější sociální programy. Ty programy plní rodina nebo širší společenství, jako je obec či stát. Pokud si uvědomím, že přispívám k obecné solidaritě, mohu zjistit, že nejsem odpovědný za štěstí druhých lidí, kteří jsou stejně schopní jako já. Odmítnu-li jim pomáhat tam, kde na to stačí sami, prospěji jim a dám jim možnost předvést svoji dovednost.

Umět odmítnout požadavek cizích, blízkých i nejbližších je často víc než uměním, které napomáhá udržet duševní i tělesnou rovnováhu. Umět čelit manipulacím, žádajících sebeobětování, je umění, které zachraňuje život.

Tolik Jan Jílek. Myslím si, že jako čertí pomlázka to pro tento den stačí.

Zdroj: Jan Jílek, Lidé a manipulace

21.04.2014, 00:00:12   Publikoval Luciferkomentářů: 20