Neviditelný čert

Pravidelnému čtenáři jistě neuniklo, že jsem o Velikonocích brouzdal českou krajinou, jež, jak už pravil praotec Čech, oplývá mlékem a strdím. Výlet byl vskutku úžasný. Navštívil jsem řadu zajímavých míst, kupříkladu jeden klášter, v němž jsem pocítil potřebu zachumlat se do na zdi visícího mnišského roucha a už v tom klášteře zůstat, abych svá dlouhá rozjímání mohl konečně v klidu, bez jakéhokoli pošahaného venkovního rozruchu dokončit. Jenže mě čekala ještě další zajímavá místa a přírodní krásy, tak jsem od toho velmi jurodivého úmyslu zcela zbaběle upustil. V následujících řádcích ode mne neočekávejte podrobný popis mého velikonočního výletu, možná, až ty zážitky ve mně patřičně dozrají, se ho někdy dočkáte. Jak praví název tohoto příspěvku, soustředím se především na zážitky během a krátce po svém návratu.  

Lucifer

Zajímavé na celém výletu bylo, že jsem během něho narážel pouze na samá pozitiva. Všechno klapalo, jak mělo, ba mnohdy ještě více, a to už od samého výjezdu, k němuž jsem použil dva autobusy. Ne najednou, ale jeden za druhým. Když jsem měl pocit, že začínám ztrácet cestovní nit, okamžitě se odněkud vynořila nějaká dobrá lidská duše (obvykle dobrá víla), která mi tu nit pomohla opět nalézt. Menší kaňkou na této pozitivní kráse bylo, že na předem ohlášené mléko jsem skoro vůbec nenarazil – pokud si dobře vzpomínám, tak se jednalo pouze o mléko do kávy v penzionu, kde jsem byl ubytován, ale já si mléko do kávy nikdy nedávám, takže vlastně nic. Tento drobný a mnou zcela ignorovaný nedostatek však bohatě nahradil nadstandardní dostatek, ba přímo přebytek strdí. (Praotec Na Plech by o tom mohl hodně vyprávět, pokud by se mé velikonoční výpravy ovšem dožil.)

Jenže, jak už to tak v tomto světě chodí, ke každému pozitivu se dřív či později najde nějaké negativum. Během výletu si ta negativa dala naprostou pauzu a v skrytu čekala na vhodnou chvíli, aby si tu pauzu mohla velmi hutně a kumulativně vynahradit. Ta vhodná chvíle nastala, když jsem se vydal na cestu zpět do své pražské ubikace stejnou dvojicí autobusových spojů. Neočekávejte nic drastického, vcelku jsem se spíš bavil a těm kumulovaným negativům musím poděkovat, že během podstatné části mého velikonočního výletu ohleduplně pauzírovala.

Prvním spojem jsem odjížděl z jednoho menšího města, v němž jsem byl ubytován v téměř středověkém penzionu, skoro jako na tajemném hradě. Bylo Velikonoční pondělí někdy před polednem a na téměř pustém autobusovém nádraží očekávalo ten daleko široko jediný autobusový spoj jen čtvero lidí. Mladší téměř dorostenec a ještě mladší dorostenkyně, v jejich blízkosti se motala jedna paní středního věku, takže jsem si myslel, že patří k nim, a potom ještě jedna starší paní, s níž jsem se během čekání na autobus dal do velmi milé řeči. Ta starší paní vystoupila asi po dvou zastávkách a tím to všechno milé, pozitivní, skončilo a udeřila již nedočkavostí se třesoucí negativa.

Onen skoro ještě dorostenecký týpek seděl za mnou a po vystoupení té starší paní začal komunikovat se svým mobilem. Což o to, vcelku normální běžná záležitost, ze které se nestřílí. Jenže on do toho huhlal dunivým hlasem dost primitivní kombinace z velmi omezené slovní zásoby. Někdy jsem tomu vlezlému blábolení nerozuměl, ale to, že vypil pár panáků nejrůznějších lihovin, to jsem zaznamenal. Na plech nebyl, jistě snesl hodně a to, co už zkonzumoval, bylo bezpochyby ještě dostatečně podměrečné. Jenže on tím přitroublým dunivým hlasem furt mlel páté přes deváté, až mě to začalo postupně vyvádět z konceptu. Mezitím vystoupila bůhví kde i ta paní středního věku, takže jsme v tom autobusu vyjma řidiče zbyli jen tři.

Nyní bych to líčení návratových negativ přerušil malou vsuvkou, jež je důležitá i pro následující autobus: Když vám na hlavu spadne kapka vody, tak si ji buď vůbec nevšimnete, a pokud ano, tak vás taková drobnost nemůže ani drobátko vykolejit. Když vám ale bude na stejné místo padat jedna kapka za druhou, tak vám to po nějaké době, záleží na psychickém vybavení, začne vadit, a po nějaké ještě delší době se z takové monotónně se opakující drobnosti můžete třeba i zbláznit. Tato metoda se prý kdysi používala při mučení, ale už si nevzpomínám, v jaké souvislosti jsem se s tím setkal. Možná to aplikovali němečtí nacisti v koncentračních táborech v době druhé světové války. Konec vsuvky.

To tupé blekotání mě už rozhodilo natolik, že jsem přestal číst knížku, dívat se z okna po okolní krajině už taky nešlo, začal jsem se zkrátka modlit, abychom už byli v jednom menším městě, kde jsem měl přestoupit na druhý spoj. Uviděl jsem na ceduli, že zbývá asi devatenáct kilometrů a soustředil jsem se na to, abych je bez nevratné újmy na svém duševním zdraví přežil. Šlo to velmi ztuha, týpek huhlal čím dál tím dunivěji a stupidněji, na další ceduli se objevilo deset kilometrů, potom sedm, a já si začal říkat, že tohle už musím zvládnout. Jenže pak se zase objevilo deset kilometrů, jelikož ten autobus objížděl okolní vesnice, a mně ruply nervy. Vzal jsem svá zavazadla a odklidil se na druhý konec autobusu. Když jsem usedl, tak ten týpek přestal svým stupidně dunivým hlasem huhlat do mobilu.

V následujícím autobusu už bylo poměrně narváno. Pro jistou jsem si sedl někam dozadu a za chvíli si ke mně přisedla jedna korpulentnější paní středního věku. Když jsme vyrazili, začal za mnou někdo huhlat do mobilu a na mém těle vyskočila dost nepříjemná vyrážka. Ten týpek za mnou to však brzy ukončil, takže jsem se začal těšit, že za zhruba jednu hodinu a patnáct minut se vylodím na autobusovém terminálu, odkud se mohu s pomocí podzemní dráhy za několik málo minut odklidit až do své ubikace. Jak naivní to byla představa.

Poměrně brzy jsem zaznamenal, že odněkud dále za mnou huhlá do telefonu poněkud písklavěji a ne tak hlasitě ještě někdo jiný. Zprvu mě to nechalo v klidu, jenže ty kapky padaly furt a furt na stejné místo… Tomuhle týpkovi jsem nerozuměl vůbec nic, časem jsem však pochopil, že nehuhlá česky, ale vietnamsky. Jeho slovní zásoba byla nejspíš taky velmi skromná, jelikož jsem slyšel pořád dokola téměř ty samé kratinké kombinace souhlásek a samohlásek, jež byly v pravidelném rytmu přerušovány přitroublým chichotáním. Vydrželo mu to celou cestu, celou tu hodinu a patnáct minut.

Ač jsem se snažil ty monotónně se opakující pazvuky ignorovat, vytěsnit, odfiltrovat, kapky padaly furt na stejné místo a já už nemohl číst knížku, ani sledovat okolní ubíhající krajinu. Mlel a mlel pantem do mobilu, takže jsem se otočil a toho meloucího Vietnamce spatřil až na konci autobusu, tři řady sedadel za mnou. Přesednout si někam jinam tentokrát nebylo možné. Na půl úst jsem řekl, že by mě zajímalo, zda to vydrží až do cílové stanice, tedy jednu hodinu a patnáct minut v kuse. Když už mi fakt začalo šplouchat na maják, tak jsem si ulevil tím, že jsem jeho skřehotání stejným nepříliš hlasitým způsobem napodobil. A v té chvíli po mně začala jít i ta vedle mě sedící korpulentní paní, protože ji to rozrušilo. Ano, již skoro hodinu tam do mobilu blekotal nějaký Vietnamec, ale když jsem se ho pokusil krátce napodobit, tak jsem se okamžitě stal tím hlavním téměř zločinecky rušivým elementem. Ten Vietnamec blekotal do mobilu i při výstupu na konečné.

Když jsem se ve své ubikaci dal do kupy, vyrazil jsem do nedaleké Galerie Butovice doplnit zásoby. I zde mě čekalo několik komicky negativních či negativně komických situací. Jelikož ta zpráva o návratu z mého velikonočního výletu začíná být už příliš dlouhá a mohla by se už blížit akceschopnosti těch dvou mobilních blekotalů, zkrátím to pouze na dva kusy.

V Praze bylo v tu dobu takových osmnáct stupňů nad nulou Celsiovou. Já ztuhlý z té cesty jsem byl v tričku a lehkém svetříku, ale skoro všichni kolem mne měli pouze tričko nebo košili s krátkým rukávem. Když jsem se blížil k prvnímu ze dvou vchodů do Galerie - v tomto případě to byl ten, jenž v zimě bývá uzavřen, aby prodavačky či prodavači nedaleko uvnitř náhodou neumrzli – spatřil jsem, že je uzavřen a na něm se skvěla cedule, že je tomu tak a proto, že je venku zima. Vešel jsem tedy tím druhým vchodem a zamířil k informačnímu pultíku, abych si nechal vysvětlit, proč v tomto teplém jarním dni mají ten druhý vchod z důvodů jářku mrazivých uzavřen. Dočkal jsem se velmi vyhýbavé odpovědi. Faktem je, že neznám v Praze jediné nákupní centrum, do něhož by vedly pouze dva vchody, přičemž jeden z nich by byl nejen v zimě, ale i v téměř parném létě uzavřen z důvodů třeskutých mrazů. Ale možná že mi něco uniklo.

V super hypermarketu Albertovi jsem do košíku nabral vše potřebné a zamířil k pokladně. Usoudil jsem, že potřebuji dvě igelitové tašky, dnes už každá za dvě koruny. Tak jsem si je z příslušného svazku utrhl a položil na svůj nákup na pokladním dopravním pásu. Když jsem přišel na řadu, paní či asi spíš slečna pokladní vzala do každé ruky jednu igelitku a zeptala se mě, kolik těch tašek mám. Trochu jsem znejistěl a bystrým pohledem zkontroloval, zda mi něco neuniklo. Ničeho jsem si nevšiml, a tak, abych se naladil na její mentální level, utrousil jsem, že čtyři. Ona řekla, že ale drží dvě. Řekl jsem jí, že bychom to mohli usmlouvat na tři. Ona však trvala na dvou, takže jsem to vzdal.

Rozumíte tomu? Pokud ne, tak si z toho nic nedělejte, ty zbývající dvě jsem měl narvané do ponožek.

Jedno pozitivum se však přece jenom našlo. Již před odjezdem na svůj velikonoční výlet jsem měl v knihkupectví téhož obchodního centra vyhlédnutou knížku od Manfreda Spitzera Digitální demence, jejíž podtitulek zní: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Tu knížku jsem zakoupil, takže se můžete těšit na další snůšku negativ.

22.04.2014, 00:00:21   Publikoval Luciferkomentářů: 7