Neviditelný čert

Jak jsem oznámil v předchozím téměř stenografickém zápisu svého návratu z velikonočního výletu, dostala se mi do jedné i druhé ruky již předem připravená knížka od Manfreda Spitzera, která pojednává o digitální demenci. V posledních dnech je to hned druhá knížka (první byla Lidé a manipulace od Jana Jílka), jež se dotýká jednoho z mých zde nejvíce probíraných kulturně společenských témat. Jak manipulace lidí, nejen v osobních vztazích, ale i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, tak digitální demence prostřednictvím moderních vědecko technických pomůcek. Obojí svým způsobem představuje dva různé pohledy na totéž, což kdysi František Koukolík nazval „vzpourou deprivantů“ (viz třeba Vzpoura deprivantů a Rekapitulace vzpoury deprivantů).

Lucifer

Vzpoura deprivantů je jistě velmi důležitým zdrojem těchto absurdních jevů v naší konzumně dekadentní společnosti, jejich podstata má však poněkud širší základ. Na mnohé příčiny a důsledky této podstaty jsem tady už mnohokráte upozornil z nejrůznějších úhlů pohledu, a nejednou jsem byl označen za mimo jiné „frustráta“, který si tady nejspíš řeší nějaký svůj osobní mindrák. Nic takového tady neřeším, a nejenom proto, že nic takového nemám. Jsem od přírody a také díky svému profesionálnímu zaměření pozorovatelem, jenž je zvyklý zkoumat, popisovat a interpretovat jakýkoli neobvyklý jev. Většinu z toho, na co jsem tady narážel, jsem svým způsobem v drtivé většině případů objevil dříve, než jsem narazil na zde citované zdroje. Nevzpomínám si, že by se do autorů těchto zdrojů, uznávaných vědeckých kapacit, někdo navážel způsobem jako do mne. A přitom jsem povětšinou dorazil ke zhruba týmž závěrům jako oni. Pro dnešek bych zreprodukoval něco z úvodní části avizované knížky od Manfreda Spitzera, který vystudoval medicínu, psychologii a filosofii, a pak se zaměřil na psychiatrii a neurologii:

Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dříve prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. Výsledky výzkumů jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zbránili digitální demenci.

Zde jsou dva z mnoha emailů, jež Spitzer obdržel vzhledem ke své publikační činnosti, jež charakterizují dva protichůdné postoje:

„Pane Spitzere, vy bojujete s větrnými mlýny – ne, s celými větrnými farmami. Pokračujte v tom, prosím!“

„Pane Spitzere, právě tady pálím z virtuálního kalašnikova. Kdybych měl opravdový, vás bych odbouchnul jako prvního. P. S.: To, co vykládáte o souvislosti mezi virtuálním násilím a reálným násilím, je naprostý nesmysl.“

Moderní výzkumy mozku naznačují, že při využívání digitálních médií máme veškeré důvody k šířeji pojatým obavám. Náš mozek totiž prochází procesem neustálých změn, z čehož nutně vyplývá, že není možné, aby nás uživatele každodenní kontakt s digitálními médii nijak neovlivnil.

Thomas Alva Edison napsal v roce 1913 do jistých newyorských novin: „Brzy budou knihy ve školách zastaralé… Dost možná se bude každé odvětví lidského vědění vyučovat pomocí filmů. Náš školní systém se během deseti let úplně změní.“ Když se pak za necelých padesát let rozšířila televize, ozývaly se podobně optimistické hlasy, které soudily, že nyní konečně bude možno přinést kulturu, hodnoty a vědomosti až do nejzapadlejších koutů světa, a tak celkově výrazně zvýšit vzdělanost lidstva. Za dalších padesát let podnítí počítač lidi k tomu, aby opět mluvili o zcela nových možnostech, jež učení ve škole zrevolucionizují. Tentokrát je prý ovšem všechno jinak, budou neúnavně tvrdit houfy mediálních pedagogů. A přitom jsme už byli svědky vzestupu a pádu e-learningu, stejně jako jsme v sedmdesátých letech na vlastní kůži zažili ztroskotání jazykových laboratoří a programovaného učení. Učení jenom na počítači nefunguje – na tom se mezitím shodli dokonce i ti největší zastánci počítačů. Proč tomu tak je? A co to znamená pro ty, kdo neustále používají počítač a internet?

Publicista Nicholas Carr popisuje svou vlastní zkušenost s užíváním internetu takto: „Jako by mi síť ničila schopnost soustředění a nerušeného uvažování. Mé vědomí nyní čeká, až bude moci zaznamenávat informace přesně tak, jak jsou nabízeny na síti: v podobě rychlého proudu malých částic […]. Moji přátelé říkají totéž: čím více používají síť, tím namáhavěji se soustřeďují na psaní delších úseků textů.“

K nejdůležitějším poznatkům v oblasti neurobiologie patří, že mozek se používáním neustále mění. Vnímání, myšlení, cítění a jednání – to vše zanechává v mozku takzvané paměťové stopy. Když se ale mozek neustále učí (nedokáže jen jedinou věc: neučit se!), pak také čas strávený s digitálními médii zanechává své stopy. Zde můžeme sledovat také toto: náš mozek je produktem evoluce; během dlouhé doby se vyvinul tím, že se přizpůsoboval určitým životním podmínkám, k nimž digitální média rozhodně neopatřila. A právě tak jako dnes považujeme četné civilizační choroby za výsledek nepoměru mezi dřívějším způsobem života a moderním životním stylem, můžeme také lépe chápat negativní účinky digitálních médií na duševní procesy v evolučním i neurobiologickém kontextu. Dokážeme zde popsat naprosto rozdílné mechanismy a procesy, které postihují kognitivní výkony, jako je pozornost, rozvoj řeči nebo inteligence, a tudíž mají přímý vztah k fungování lidské psychiky. Média podstatně ovlivňují emocionální a sociálně-psychické procesy, a dokonce i eticko-morální postoje, včetně toho, jak nahlížíme sami na sebe.

Stejně jako se horolezectví nedá naučit tím, že někoho na vrchol vynesete, tak se mladý člověk nestane expertem (v jakémkoli oboru), pokud se pouze zeptá experta. Osvojit si vědomosti z pramenů sám, kriticky je ověřovat, zvažovat, ověřovat prameny, skládat jednotlivé dílky do smysluplného celku – aby se člověk tohle všechno naučil, musí to dělat samostatně. Toto umění, stejně jako každá jiná dovednost, samozřejmě závisí na znalosti mnoha věcí, ale především se zakládá na tom, že člověk bezpečně zná prameny, je přesvědčen o jejich spolehlivosti apod. Zkrátka do věci je třeba proniknout. Zde nejde o „učení nazpaměť“. Nikdo se nestane horolezcem, když se nazpaměť naučí jména hor nebo značení cest. Na druhou stranu není neužitečné si tu a tam svoji paměť udržovat a rozvíjet, třeba básněmi, citáty z knížek apod., jelikož se tím můžete naučit používat své vědomí jako zásobník.

Tolik z úvodní části knížky Manfreda Spitzera o digitální demenci. Čím dál tím větší počet lidí se dnes stává otrokem digitálních médií. Tito tvorové nedělají od rána do večera již skoro nic jiného, než že mačkají čudlíky na mobilu či do něj blekotají podružné nesmysly, třeba i jednu hodinu a patnáct minut v kuse, nebo mají na uších sluchátka, z nichž se jim do hlavy monotónně line nesmyslné ducání, dokáží to dělat, i když kroutí volantem svého automobilu a „z dosud neznámých příčin“ se pak omotají kolem nejbližšího stromu či protijedoucího automobilu, v němž často sedí týmž obohacený tvor, počítače a internet používají ke stejně blábolivému ohlupování jak sebe, tak druhých atd.… zkrátka už jim nezbývá ani kapka času na to, aby nad něčím přemýšleli. Přemýšlet o něčem, dívat se kolem sebe, vnímat okolní krajinu, nahlížet do svého nitra, zastavit čas a něco krásného stvořit, nebo alespoň prožít… to vše je těmto tvorům naprosto cizí. Veškeré ty úžasné technické prostředky, jež bezpochyby mohou sloužit lidem k dosažení ještě něčeho lepšího, se zcela absurdně stávají pravým opakem svého poslání, jenž z jejich uživatelů dělá otroky na úrovni pravěku.

… tato myšlenka, jak už se to občas stává, zbloudila a pokřivila běh jejich životů. (Non-Stop)

Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

23.04.2014, 00:00:10   Publikoval Luciferkomentářů: 25