Neviditelný čert

Vzhledem k předchozím reakcím na úvod k Digitální demenci od Manfreda Spitzera jsem se rozhodl pro dnešní páteční finále tohoto týdne ten úvod dorazit. Jak se již v poslední době stalo obvyklým, sobota bude velmi lehká, takové vyšumění týdne, a neděle nebude, ledaže by sem tam něco tak trochu došumělo. Zde je tedy tento týden poslední důležitá záležitost, jež vám jistě zvedne vaše šumivé digitální sebevědomí:

Lucifer

Demence je více než jen zapomnětlivost. A v případě digitální demence jde o více než jen o fakt, že se zejména mladí lidé zdají být zapomnětlivější, na což poprvé poukázali korejští vědci v roce 2007. Jedná se víceméně o duševní výkonnost, myšlení, schopnost kritiky, o orientaci v „houštině informační záplavy“. Pokud pokladní sčítá na kalkulačce 2+2 a nevšimne si, že výsledek 400 je zaručeně nesprávný, pokud NASA pošle do háje (respektive do nekonečného vesmíru) nějaký ten satelit, protože nikdo nezaznamenal, že palce a míle nejsou totéž jako centimetry a kilometry, nebo pokud se bankéř přepočítá o rovných 55 miliard eur, to vše vposledku znamená jen to, že už nikdo nemyslí současně s technikou. Vzhledem k četnosti takových případů je zjevné, že v žádném z nich nikomu výslovně nepřeskočilo, nýbrž že se dotyčný namísto na vlastní rozum spoléhal na nějaké digitální pomocníky. Na rozdíl od toho, kdo používá logaritmické pravítko nebo počítadlo. Ten zpravidla musí zapojit vlastní rozum, a proto nemůže dospět k naprosto nepravděpodobnému výsledku.

Kritici Manfreda Spitzera mu často sdělují: „Vždyť vy jste naprosto staromódní! Nechcete se rovnou vrátit do jeskyně?“ V podtextu komentářů k tomuto a podobným tématům občas cítím tentýž odsudek. Stejně jako Spitzer i já říkám: Ne, to nechci. Spitzer dále pokračuje: Naopak, jestli si nedáme pozor a konečně nepřestaneme systematicky ohlupovat příští generaci, pak nejpozději jejich děti žít ne sice v jeskyni, ale rozhodně v méně příznivých podmínkách. Náš blahobyt a naše společnost totiž do značné míry závisejí na tom, že mnozí z nás jsou odborníci a něco opravdu dobře umějí.

Spitzer (stejně jako já) není nepřítelem technického pokroku. Je jen zastáncem toho, abychom byli – co se nové techniky týče – opatrní. Měli bychom se poučit z dějin na základě jednoho příkladu: když byly bezmála před sto lety objeveny rentgenové paprsky, rentgenové přístroje se brzy staly trhákem na večírcích vyšších vrstev, hosté si navzájem fotografovali kosti. Jen ve Spojených státech se od poloviny dvacátých do poloviny padesátých let minulého století objevilo v obchodech s obuví více než 10 000 pedoskopů, s jejichž pomocí si zákazník mohl prohlédnout kosti vlastní nohy. Prodej těchto přístrojů kupodivu podporoval strach zákazníků z nedostatečně padnoucí obuvi – především u dětí: „Své nohy máte na celý život,“ připomínala zákazníkům příslušná reklama, a proto by obuv měla dobře padnout – samozřejmě zejména dětem.

Na pozadí hospodářské krize v třicátých letech minulého století se navíc argumentovalo, že dobře padnoucí boty déle vydrží – tedy že díky onomu přístroji ušetříte peníze. Navíc se ještě využívalo faktu, že v předchozích letech byla takřka do všech domácností zavedena elektřina, čímž bylo všem zúčastněným velmi zřetelně dáno najevo, že technika je na vítězném postupu: nikdo nemohl odporovat argumentu, že teď konečně bude vše lepší, přestože neexistovala žádná vědecká data, jež by opravňovala zavedení a široké použití těchto přístrojů. „Trnitý problém pravdy v reklamě byl v tomto případě velmi důkladně zatlačen do pozadí,“ poznamenávají lakonicky kanadští historici lékařství Jacalyn Duffin a Charles Hayter v souhrnném článku o těchto přístrojích. Ve skutečnosti šlo jen o trik, jak nalákat lidi do obchodů s obuví. Především děti, které se vždycky nadchnou pro všechno nové, neuvěřitelně bavilo se dívat na kosti vlastních nohou, pročež pedoskopy byly „pro děti stejně vzrušující jako rozdávané nafukovací balónky a velká lízátka“.

Teprve když byla po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945 veřejnost obeznámena s rozsáhlými škodlivými vlivy příslušného elektromagnetického záření, uvědomili si lidé na celém světě, že i ty pedoskopy mohou být podobným způsobem nebezpečné. Měření pedoskopů, publikované v roce 1950, zjistilo z dnešního hlediska nezodpovědně vysokou míru záření s takřka nepředstavitelnými zdravotními následky – a to právě u dětí. Přesto trvalo ještě více než dvacet let, než z prodejen zmizely poslední přístroje. Podobnosti s komerčním pronikáním počítačů do oblasti vzdělávání jsou až zarážející: na základě vědecky zjištěných poznatků je počítač k učení zapotřebí stejně nutně jako jízdní kolo k plavání nebo rentgenový přístroj ke zkoušení bot.

Sprosté na všem tom tržním humbuku kolem počítačů ve školách je, že to, co rodiče dělají – kupují pro své páťáky počítač -, vede přesně k tomu, co nechtějí a čeho se obávají. Projevuje se to jak u počítání, tak u čtení. Pouhá dostupnost počítačů doma vede nejprve k tomu, že děti hrají počítačové hry. To je odvádí od učení a projevuje se negativně na jejich úspěšnosti ve škole. Používání počítače v raném dětství může vést k poruchám pozornosti a v předškolním věku pak k poruchám čtení. Ve školním věku se navíc v rostoucí míře objevuje sociální izolace. Mnohé studie ukazují, že digitální sociální sítě činí naše děti a mladistvé osamělými a nešťastnými.

Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

25.04.2014, 00:07:46   Publikoval Luciferkomentářů: 29