Neviditelný čert

Na rozlehlou porcelánku pod modrými kopci jsme se dívali z kuchyňského okna. K továrně patřily dva komíny, které celé dny chrlily černý kouř. Protože jsme o alergii, ekologii a podobných poruchách nové doby nic nevěděli, vadilo nám jen to, že při změně větru padaly saze na prádlo, které se sušilo v zahradě. Naopak jsme jako děti milovali hru, při níž jsme se předháněli, kdo rychleji proběhne skrz kouřový mrak. Ten černý sloup totiž občas padl dolů a plazil se těsně nad loukou. Haldy odpadního materiálu z fabriky (možná se začaly rodit už při jejím vzniku roku 1811) zarůstaly břízami a vytvářely kopečky - ideální místo k hrám. A navíc se na nich dalo najít plno bílých střepů. Střepy na sobě mívaly obtisky s krásnými kvítky, ale také obrázky nevídaných horských stavení se spoustou kytiček - že nejde jen o fantazii, ale že taková místa existují, to jsme v prostředí šedivého chátrajícího městečka netušili. Když se blížily prázdniny, chodili jsme s celou třídou na exkurzi do porcelánky. Příprava výchozího materiálu v dílně plné prachu a špíny nebylo nic, co by nás zaujalo. Ale v malírně jsme rok co rok vídali stejné paní s barvičkami a štětečky. Líbila se nám jejich čistá práce a to, že mohou celé dny vdechovat zvláštní vůně.

Stella

Pleť průsvitná jako porcelán, žena křehká jako cukřenka… Ale také Aukro plné nabídek zděděného porcelánu - kdysi rodinného pokladu, který dnes zabírá místo. Jenomže porcelánový hrníček kelímkem z umělé hmoty nenahradíš. Protože s užitečným porcelánem se v naší kuchyni neokázale zabydlela také krása a tradice prověřená staletími. Té tradici předcházela výroba keramiky, kterou, jak známo, milují archeologové. Říká se, že keramika (z řeckého keramikos – hliněný) pomáhá psát dějiny. Vždyť nejstarší keramické nálezy, pocházejí z Dolních Věstonic, jsou staré 30 tisíc let. Další nálezy, z Japonska, jsou mladší - 10 tisíc let. Z písčité hlíny a jílu se vyráběly nejen nádoby, ale také nástroje k řezání. Od 4. tisíciletí př. n. l. se výroba nádob zdokonalila používáním hrnčířského kruhu.

Porcelán je nejušlechtilejší keramická hmota. Prvním výrobkům tohoto druhu se říká protoporcelán. Nejlepšími surovinami k jeho výrobě disponovala Čína. Zachovaly se výrobky z živců a kaolinů (podle naleziště v Gaolingu) s přirozenou (protože vznikala při vypalování) žlutozelenou glazurou. První porcelán tedy vznikl r. 1258. př. n. l. v Číně. Přes Koreu a Japonsko se pak dostal do světa jako velmi žádané a vzácné zboží. Evropané se dlouho pokoušeli porcelán napodobit. Některé druhy keramiky se původnímu asijskému porcelánu blížily alespoň výzdobou. V období renesance se rozšířila např. fajáns - jemná bílá keramika nazvaná podle Faenze v Itálii. V Itálii se vyráběla také majolika, jejíž název vznikl podle Mallorcy. U nás se majolika rozšířila zásluhou Habánů (Toufarů), kteří kvůli víře odešli z Itálie a ze Švýcarska na Moravu. Z ní je odvozena pozdější modranská keramika z 18. a 19. Století. Pokud jde o keramiku, je dobré připomenout proslulé azulejos - dlaždice z 3. st. n. l. - zdobící stavby ve Španělsku a v Portugalsku. Zajímavá je také keramika indiánská, a to volbou námětů. Její tvůrce lákaly např. lidské fyzické anomálie…

Zatímco v Evropě probíhají nesčetné pokusy o výrobu kvalitního porcelánového střepu, ČÍNSKÝ PORCELÁN dosahuje vrcholné estetické úrovně. Původní zelený povrch se mění na povrch pestrých barev, výrobky dostávají různé tvary. K nejstarším patří tvary květin a domácích zvířat, proslulá je konvice v podobě kohoutí hlavy. Stále víc se nádoby zdobí malbou a požívá se např. tzv. razítkový ornament. S rostoucím počtem barev přibývají i motivy, jako draci a pávi, chryzantémy, lotosy, ovoce, bambus…

Rozšiřující se zvyk pití čaje, mezi 10. a 12. stoletím, vedl k rozmachu výroby porcelánu. Ve 14. století se začala používat kobaltová barva pod glazurou a později přibyla i podglazurová červeň. Za dynastie Ming (14. - 17. století) technologie výroby i zdobení porcelánu dosáhly vrcholu. Vzniká porcelán dokonale bílý nebo namodralý, průsvitný, dekorace jsou vícebarevné i plastické. Malby napodobují vzory brokátu. Tento porcelán se dostával do Evropy prostřednictvím arabských obchodníků, ale už ve 14. století byl dopravován i na lodích čínských mořeplavců. Stával se přepychovým darem mezi nejbohatšími. (Tak si třeba Francie v 17. století oblíbila nazelenalý seladon, nazvaný snad podle románového hrdiny, ale jiné zdroje uvádějí, že jde o název odstínu zelené barvy.) S koncem dynastie Ming se vývoz na čas zastavil, ale obchodní zájmy vedly k jeho oživení. V 17. a 18. století už Čína běžně vyrábí porcelán na zakázku evropských objednavatelů. Anglie, Holandsko a Německo dodávaly vlastní vzory. Královské a šlechtické jídelní soupravy se kupovaly za cenu zlata.

Celá Evropa při pokusech s vlastní výrobou vycházela z čínských zkušeností. Zprvu vzniká tzv. měkký porcelán (vypaluje se při nízkých teplotách), skutečný „tvrdý“, „evropský“, se podařilo vyrobit v období pozdního baroka. Porcelánky vznikají např. v Německu (1710), v Rusku (1744), v Anglii (1745)…

Měřítkem kvality pro veškerý porcelán až do dnešní doby se stal porcelán MÍŠEŇSKÝ. Saský kurfiřt a polský král August Silný miloval porcelán z Asie. Kvůli jeho drahotě toužil po vlastní výrobě. Z počátku posílal učence do Francie a do Holandska, aby si osvojili nejnovější poznatky o výrobě kvalitní keramiky a tzv. fritového porcelánu. Obrátil se i na alchymisty, kteří v té době, koncem 17. století, stále ještě hledali možnost, jak vyrobit zlato. Mezi nimi proslul lékárník Böttger, jehož August silný přiměl, aby se o zlato pokoušel ve službách saského dvora. Nešťastný alchymista utekl, ale byl chycen u Hradce Králové. Místo trestu dostal nový úkol: vyrobit porcelán. Pod dozorem vědců si osvojil potřebné matematické vědomosti a po dílčích úspěších mu byla poskytnuta mnohem lépe vybavená laboratoř. Definitivní konec pokusů ohlásil r. 1709. Roku 1710 pak začala pracovat manufaktura na hradě Albrechtsburg, z počátku za pomoci dělníků ze zahraničí, především z Holandska. Z Míšně se tajemství výroby dostalo nejprve do Vídně, a to dva roky po Böttgerově smrti, 1719.

V počátcích manufaktura napodobovala čínskou produkci, ale díky vynikajícím odborníkům se změnila ve špičkové pracoviště produkující porcelán s originální uměleckou výzdobou. Dílna disponovala vlastními barvami v mnoha odstínech. Velikou zásluhu o vysokou úroveň má sochař a modelář J. J. Kaendler (zemřel 1775), mistr plastiky a výborný technolog. Právě on umožnil naprosté odpoutání od asijských vzorů. Dodneška je míšeňský porcelán s překříženými meči na špičce světové kvality. Od souprav pro královské dvory (také tisíc dílů v jedné), přes figurální plastiky (opičí kapela), až po moderní výrobky. Z Míšně pochází také stále oblíbený „cibulový vzor“. Tzv. cibulák se kromě Míšně vyrábí pouze v Dubí (od 1885) a některé prvky z něj převzali Japonci.

Roku 1745 získala právo imitovat míšeňský porcelán francouzská manufaktura v Sèvres. Markýza de Pompadour ovlivnila její produkci tak, že se od původního německého vzoru výroba zcela odpoutala. Vznikaly zde porcelánové květiny umisťované za pomoci bronzových větviček do porcelánových váz – nahradily oblíbené květiny z barevného cukru. Dále se vyráběly medailony zdobené amorky, krajkami a květinami. Vrcholné umění představují tzv. biskvitové plastiky (biskvit – porcelán bez glazury). Pokud jde o francouzský porcelán, je dnes také velký zájem o výrobky z Limoges. Pro nás je zajímavé, že ze sèvreského empirového období vycházela porcelánka v Březové u Karlových Varů.

Slavnou tradici i současnost představuje také anglická porcelánka WEDGWOOD. Pracuje od roku 1759 a k jejím nejlepším výrobkům patří Queen´s Ware, jemná krémová kamenina. Nicméně, to hlavní je tzv. kostní porcelán. Velmi jemný, výrazně bílý a průsvitný. Těchto kvalit se dosahuje tím, že se do směsi kaolin – křemen – živec přidává jemný popel ze zvířecích kostí. Ke slavným světovým značkám přidejme ještě německý ROSENTHAL (zal. 1878) s vynikajícími výtvarníky.

Největším producentem porcelánu je v současnosti Čína, jež vyrábí zhruba 80 % světové produkce. Následuje Německo a země bývalého SSSR. Československo bylo v 90. letech zhruba na 7. místě, po Itálii, Polsku, Francii.

Výroba českého porcelánu se rozbíhala pomalu, kvůli licencím. Ale když se ukázalo, že na českém území jsou ideální podmínky, pokud jde o výchozí suroviny a také o dřevo a uhlí, vzniklo poměrně rychle za sebou, do roku 1815, 8 páteřních porcelánek, které vyrábějí dosud. První pokusy o výrobu se odehrály v Hájích u Horního Slavkova. Pokus, o který se snažil místní povozník s obchodníkem, se nezdařil, přesto byla v Horním Slavkově otevřena první továrna už v roce 1792. Následovaly: Klášterec nad Ohří, Březová, Stružná, Dalovice, Chodov, Stará Role, Loket. Později přibyla Praha (postupně Na Florenci, na Smíchově a v Radlicích). Do roku 1990 bylo v českých zemích založeno 110 porcelánek, zůstalo 18. Číslo se ovšem každým rokem mění… Obstát ve světové konkurenci vůbec není jednoduché, ale stále můžeme hovořit o vysoké úrovni produkce a dnes také o opětovném růstu exportu.

Ta louka, nad níž se občas táhl kouř, už není loukou. Posloužila jako pozemek pro stavbu několika desítek ohyzdných garáží. Z komínů porcelánky zbyl jeden a ve výšce z něj po stranách vyrůstají malé břízky. Velká továrna se scvrkla v manufakturu na výrobu sběratelských kousků. No, a my jsme se taky změnili (scvrkli a …).

Zdroj: Chládek, Jiří; Nová, Ilona: Porcelán kolem nás, SNTL, Praha 1991

16.06.2014, 00:00:15   Publikoval Luciferkomentářů: 21