Na stránkách lucifeřího blogu vyšlo už několik článků, které čerpají z esejů Františka Koukolíka. V jednom z nich (Svobodná vůle a politická manipulace) se tento neuropatolog zabývá i svobodnou lidskou vůlí. Určitě znáte lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou přímí, čestní, nekompromisní – ale jejich skutky vypovídají o pravém opaku. Podle odborníků se tohoto omylu dopouštíme všichni. A když se ještě k tomu dočtete, že mozek už ví, co provedete, a teprve pak vyšle elektrický signál, abyste podlehli iluzi, že jste se k něčemu o své vůli rozhodli (interval je málem tak dlouhý – u mne tedy určitě – jako doba od cvaknutí vypínačem k rozsvícení úsporné žárovky), pak je to přímo k zlosti.
Stella
Jsem sám ve stádu ovcí
Jak František Koukolík tvrdí, všichni považujeme svá rozhodnutí za rozhodnutí vlastní svobodné vůle. Ale je tomu tak jen proto, že nevíme, nakolik naši vůli ovlivňují nevědomé mechanismy. Jsme přesvědčeni, že sebe vidíme správně, protože sobě bychom přece nelhali. Jenomže tzv. introspekce je velmi, velmi nespolehlivá. Zatím to potvrzují všechny experimenty. V jednom z nich účastníci pokusu podle fotografií ženských tváří určovali, která z žen je přitažlivější. Když jim pak byla předložena místo jimi zvolené fotografie tvář méně přitažlivé ženy jako jimi vybraná, zdůvodňovali, proč právě tato se jim líbí víc. (Je nutné zdůraznit, že vždy několik účastníků lest prohlédlo. Já bych podotkla, že „pomýlení“ věnovali úsilí spíš formulaci svého prvního dojmu, než aby věnovali patřičnou pozornost obrázku…) Podobné pokusy probíhaly i v televizním dokumentu. Možná si vzpomenete, jak příchozí komunikovali s recepčním, který se po chvilce pro něco sehnul pod pult, a místo něj se nahoře objevil úplně jiný člověk, jinak oblečený. Málokdo si nějaké změny všiml. To je příklad tzv. slepoty vůči změně. Totéž potvrzují i experimenty s chutěmi a vůněmi.
Velmi klameme sami sebe a tzv. svobodnou vůli užíváme mnohem méně, než se domníváme. Jsme hodně přizpůsobiví a ovlivnitelní. Podobné iluze máme o sobě i v případě konformity jako souhlasu se sociálně přijatými standardy. Ze všech pokusů prováděných na Princetonské univerzitě vyplynulo, že se každý zkoumaný student považoval za nezávislého, málo ovlivnitelného, méně konformního, než jsou druzí, za člověka, který nepodléhá sociálnímu tlaku. Jeden student svůj pocit charakterizoval slovy: Jsem sám ve stádu ovcí.
Nám všem je vlastní, že sami sebe posuzujeme podle introspekce, ne podle toho, jak se chováme. Sami sebe považujeme za racionální a za objektivní. Ti druzí se nám jeví přesně opačně, jsou iracionální, neobjektivní, příliš přizpůsobiví. Zkrátka nemožní. A že jich kolem nás je!
Poškozená vůle
Naše volní rozhodování ovlivňují nevědomé mechanimy. A někdy se tyto mechanismy chovají, jak samy chtějí. Bez ohledu na sílu naší vůle. Nejviditelnější je to u některých neurologických nebo psychiatrických onemocnění. Pokud onemocní úsek bazálních ganglií, který je uzlem v neuronálních sítích kontrolujících pohyby a řídící funkce čelních laloků mozku, změní se rozhodování, řešení problémů, plánování, schopnost vykonávat více věcí současně, ale také respektování pravidel společenského chování. To je typické pro Huntingtonovu nemoc. Postupně se naruší poznávací funkce i citový život. Tzv. choreatické pohyby doprovázejí i tanec sv. Víta. Tyto pohyby nezávisí na naší vůli, přesto si člověk obvykle myslí, že je vykonává proto, že je vykonávat chce. S podobnými projevy se potkáme i u Tourettova syndromu, nutkavé pohyby jsou součástí hyperaktivity. Až 3 % populace trpí některou z podob obsedantně-kompulsivní poruchy. Mohou to být vtíravé, obtěžující myšlenky, či rituální úkony – časté mytí rukou, kontrolování zámků…
U všech uváděných poruch jde o poškození bazálních ganglií a jejich vztahu např. k čelním lalokům. (Zatímco u Parkinsonovy nemoci se projevuje chybné zásobování bazálních ganglií dopaminem.) Při syndromu odcizené ruky je pod volní kontrolou jen jedna ruka, druhá si „dělá, co chce“. Existuje i syndrom opomíjení, při němž nemocný považuje svou končetinu za cizí a snaží se jí zbavit. Známé jsou i fantomové jevy, kdy bolí končetina, o niž člověk přišel. Ale nepřišel o oblast mozku, která z ní dostávala informace a řídila její pohyby. Někteří schizofrenici trpí bludem, že pohyby, které vykonávají, řídí někdo jiný. A nakonec – při tzv. syndromu blížící se smrti nebo v krajní životní situaci může nastat pocit, že se člověk vznáší nad svým tělem. Z experimentů se zdravými i ze zkušeností s nemocnými vyplývá stejné: pohyby jsou pod kontrolou neuronálních sítí a jejich činnost se z větší části neděje vědomě.
Jakkoli svobodná vůle zajímá především filozofy, biologové se většinou kloní k názoru, že je to normální biologická vlastnost, žádné tajemství nebo mimořádný dar. Vědecký pojem svobodné vůle – volního rozhodování – je kvantitativní, ne kvalitativní pojem. Nemáme se ptát, zda máme svobodnou vůli, ale máme se ptát, kolik jí máme. Svobodná vůle je volbou mezi nutnostmi. Ve stejném prostředí se živočich může chovat odlišně, často volí podle náhody. Právě tento druh svobody je první složkou svobodné vůle. Druhou složkou je rozhodnutí, kterou z nabízených možností zvolíme.
František Koukolík cituje slova H. Melvilla z Bílé velryby. Spisovatel sleduje, jak probíhá pletení rohože, naprosto mechanická práce:
Tam ležela upevněná vlákna osnovy, vystavená jen jedinému, stále se opakujícímu, neměnnému záchvěvu, a tento záchvěv stačil jen propustit jiné vlákno tažené napříč, až se potom spojilo s druhým vláknem. Ta osnova mi připadala jako nutnost: tady, uvažoval jsem, si sám posunuji člunek a vetkávám svůj vlastní osud do těch nezměnitelných vláken…
Ano, náhoda, svobodná vůle a nutnost pracují společně a nerozcházejí se. Napjatá osnova nutnosti nemůže být odchýlena od svého základního směru – ač o to usiluje každý její opětovný záchvěv, svobodné vůli pak je dovoleno, aby svým člunkem pohybovala mezi danými vlákny, a náhoda, třebaže je omezena napjatými liniemi nutnosti a je ve svých pohybech jen postranně řízena svobodnou vůlí, třebaže je takto určována oběma činiteli, náhoda střídavě ovládá oba a posledním zásahem mění tvářnost událostí (H. Melville, Bílá velryba, kap. XLVII Tkadlec)
Dodatek (Stella):
Umělec stručně shrnul, nad čím dumají a bádají filozofové všech dob, biologové, psychologové, psychiatři, teologové. Jen zkuste do vyhledávače zadat „svobodná vůle“. Objeví se záplava faktů, otázek i nesmlouvavých tvrzení. A souvislosti užitečné i za vlasy přitažené, jak už tomu bývá tam, kde se příliš teoretizuje. Když připustíme, že kompjútr v naší hlavě si jede po svém a ještě nás pak přinutí, abychom uvěřili, že jsme se sami rozhodli, musíme uznat, že nosíme v palici pořádně prohnaný orgán. Našemu pocitu volního rozhodnutí předchází elektrická aktivita mozku. Mozek předem ví. Jsme přesvědčeni, že jsme se rozhodli, ale to jenom mozek s námi sehrál svou hru. A tak vyvstává problém odpovědnosti za vlastní činy, tedy i za zločiny, vyvstává otázka, nakolik je člověk sám zdrojem akcí, a také, nakolik je jeho sebehodnocení směrodatné. A jsme schopni aspoň trochu nestranně posoudit druhého, když ho posuzujeme podle sebe? Užitečné je vědět, že pokusy dokázaly, že reagujeme na drobné, nevýznamné podněty, které ale významně ovlivňují naše myšlení i chování. Že mozek i přes svou rafinovanost jakoby napodobuje charakter podnětů, jako by mu podněty napovídaly. (Dnes jsem pořádně rozzlobený kvůli tomu, že je zima, napíšu do hodnocení, že jde o člověka chladného, neosobního…) V tomto smyslu je např. negativní vliv násilí v televizi nezpochybnitelný. Ale tak se už dostáváme k široširé oblasti dojmů, citů, pocitů, ba i nálad.
Podle různých myslitelů je svobodná vůle věčné mystérium, podle dalších vůbec neexistuje, je iluzí – o neexistujícím se mluví vůbec nejlíp. Podle kvantového fyzika, účastníka jedné z internetových diskusí, je nutné nejdřív odpovědět na otázku, co je vědomí (jako zdroj).
Je s podivem, že při takových nejasnostech máme vůbec nějaká měřítka a normálně žijeme. Asi proto, že ten vesmír, který schováváme v hlavě, nás v zájmu vlastního prosperování a provádění všelijakých rejdů nasměrovává k nicotnostem (abychom nepřekáželi). No, řekněte, jestli není krásný návod obsažen v nabídce parfémů, která mi dnes přistála v poště: „Parfém mi připadá jako osobnost, která se osvobodila a přilnula k pleti.“ Takže: osvobodit se, najít vhodnou pleť, nedumat a – věnovat se opravdu důležitému.
A vůbec: Kdybychom sami sebe dokázali nestranně posoudit, jak bychom s někým takovým, jako jsme ve skutečnosti my sami, dokázali existovat?
Zdroj: Koukolík, František – Laplaceův démon (O svobodné vůli), Nejspanilejší ze všech bohů, Karolinum, Praha 2012
24.08.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 18