Neviditelný čert

Už to tak patří k člověku, že nevydrží ani věčně držet smutek, ani věčně být hodný, ani se pořád dívat na svět vážně. Vždyť jsme zesměšnili i samotného čerta. Vládce, který kromě chleba poskytne lidu také hry, se nemusí bát o trůn. Pracovat a modlit se, to je nějak málo… Léto je za námi, je dost času na oslavy. Právě na podzim se konalo nejvíc svateb a chystalo se posvícení. A především na podzim se pořádají i setkání bývalých spolužáků. Vzpomíná se. Zkrátka: je tu doba sčítání a odečítání, přehlížení minulého, tiché smiřování s nevyhnutelným – kolik se toho už nevrátí! Že to píšu jako Rais? Karel Václav? Inu, pokud se ve městě přírodnímu koloběhu nepodřizujeme, naše škoda. Když si raději vyrobíme vlastní „strukturovaný čas“…

Stella

V Rumunsku letos přibyl nový významný den. Zásluhou české komunity v Banátu bude celá země uctívat památku svatého Václava. Kdo navštívil české vesnice v této oblasti, získal dobrou představu o tom, co znamená zachovávat tradice, k nimž odjakživa patří oslavy s dávnými rituály. Je škoda, když se dobrovolně vzdáme vybočení ze všednosti. Ve svátek jako v pátek?

SVÁTKY se dělí např. na pevné a pohyblivé. K pevným svátkům patří posvícení (hody, krmáš) jako náboženský svátek připomínající den, v němž nově postavený kostel přestal být světskou stavbou. Záznam o oslavě prvního posvěcení chrámu se prý vztahuje až k samotnému králi Šalamounovi. V našich zemích do termínů posvícenského veselí vnesl pořádek Josef II., když roku 1786 nařídil, aby se třetí neděli po svátku sv. Havla jednotně slavilo tzv. havelské posvícení – císařské hody. Od roku 1918 přibyla tradice konat posvícení na den sv. Václava. V současnosti se obyvatelé vesnice na datu, kdy budou vzpomínat na svého patrona, nezřídka dohodnou sami.

Oslava posvícení sice začínala shromážděním věřících a mší, ale pak následoval zpěv a tanec – původně asi spojený s obětí. Někdy k posvícení ještě dnes patří pouť ve smyslu procesí. Ovšem, my máme pouť už zafixovanou jinak. Jako lidovou zábavu se zábavními atrakcemi. Je paradoxní, že se náboženský svátek, často spojený se vzpomínkou na mučedníka, oslavuje bujaře, jako by k takovému dni nějaký ten hřích, nejvíc opilství a obžerství, jaksi samozřejmě patřil.

LIDOVÁ ZÁBAVA v českých zemích doznala velké obliby v době národního obrození. Na poutích vystupovali pokračovatelé středověké tradice kejklířů, dále kramáři se svými písněmi o mordech a jiných neštěstích, svou obratnost předváděli artisté. Je ale příznačné, že k naší tradici patří spíš loutkové divadlo, než odvážná vystoupení potulných herců. Ti bývali označováni za komedianty, jauneráky (jauner – gauner – falešný hráč). Z kočujících umělců postupně vznikla uzavřená komunita s vlastními zvyklostmi a s vlastní hierarchií. Ani jazyk “světských“ – hantes – není každému srozumitelný. Jambora je žena, čhavo je dítě, foro je město, džukel je pes. (Delší slovník si zájemci rádi najdou na Wikipedii. A jít po odkazech spojených se slovem „komediant“, to je opravdu dobrodružství, převelice aktuální…) Jak pevné a ještě pevnější je spojení mezi jednotlivými rody světských, vidíme i v současnosti.

No ale já se chci zastavit u cirkusu. Je přece jen něčím, co s českou letorou příliš nesouzní, a proto nesl a nese punc žádané exotiky. CIRKUS jako představení v kruhové manéži byl poprvé předveden v Londýně roku 1768. V Čechách se první cirkusové představení konalo roku 1803 v Německém Brodě a v Čáslavi, poté i v Praze. Pořádal je Vídeňan, Kryštof de Bach. Až do roku 1849 v cirkuse vystupovali výhradně cizinci. I když v uvedeném roce otevřel na Dobytčím trhu svůj Národní cirkus s českými umělci Emanuel Beránek, stále šlo o exotickou záležitost. Cirkusy totiž předváděly hlavně jezdecká čísla a výcvik koní s cizími drezéry. Pokud jde o artistická vystoupení, k nim mělo české obecenstvo přezíravý vztah, daný postojem k domácím komediantům, původně potulným loutkářům. Ti se pokoušeli získat koncesi pro předvádění „gymnastických“ vystoupení přes půl století marně. Pokud někdo výjimečně získal povolení, pak nesměl vystupovat v Praze.

Do Prahy tedy přes 40 let zajížděl cirkus Kryštofa de Bacha, ředitele podniku Circus gymnasticus v Prátru. Na Josefském náměstí (nám. Republiky) zprvu předváděl vysokou školu a ukazoval cizokrajná zvířata. Je zajímavé, že když vystoupili komici v exotických kostýmech, představení se nesetkalo s úspěchem. Po Bachově smrti r. 1834 cirkus vedla jeho vdova. Rozšířila vystoupení o divadelní prvky a o scény s klaunem v duchu commedia dell´arte. Velký ohlas stále zaznamenávala drezúra koní, jichž majitelka cirkusu vlastnila 60. Ale Pražané si brzy mohli vybrat. Do města zajížděly cirkusy z Francie nebo alespoň cirkusy, jejichž majitelé vystupovali pod francouzskými jmény. Francouzský cirkus měl totiž nejlepší pověst. Disponoval dobrým osvětlením a proslul výbornými krasojezdkyněmi, skoky skrz hořící obruč i komikou na koních.

České cirkusy zaznamenaly rozvoj v druhé polovině 19. století. I v nich se projížděly krasojezdkyně, jako Miss Laura Percival (Mařenka Peciválová), předváděli se siláci a šklebili se klauni. Vystoupení se konala kromě manéží i v tzv. divadelních arénách – letních divadlech. V Letním divadle na Královských Vinohradech vystupoval ohnivzdorný Číňan, královna vzduchu Zaea… Cirkusu bylo krátce vymezeno i prostranství, na němž později byla vybudována Státní opera.

Oblíbenou podívanou poskytovala MENAŽERIE (zvěřinec), podívaná na exotická zvířata. Roku 1812 mohli Pražané uvidět „mořského tygra“ – není jasné, o jaké zvíře šlo. Opakovaně se konala představení s cvičenými kanáry (muzeum kanárů), kteří např. uměli abecedu a aritmetiku. Do roku 1823 do Prahy zavítali: paviáni, sloni, papoušci, nosorožec, antilopa, anakondy, lvi, krokodýli, tygři, medvědi, žirafa. A roku 1831 mohli diváci spatřit, jak se krmí cukrem lední medvěd a jak vypadá klokanice s mládětem ve vaku. Když v Drážďanech rozsápaly šelmy majitele slavné menažerie, koupil ji Antonín Kludský (1874). Předváděl mimo jiné padesát dravých šelem a později také inscenované lovecké výjevy. Na konci 19. století už menažerie byly obvyklou součástí cirkusů. (Je dobře, že cirkusový svět dnes může existovat i bez zvířat, a přesto láká diváky neméně. Kanadský Cirque du Soleil (Alegría) vystupuje už 30 let.

K zábavě ovšem patřily také KABINETY KURIOZIT – umělecké kabinety. Navazovaly na šlechtické kabinety dávno zřizované na zámcích. Za kuriozity se považovalo i vystavování přírodovědeckých a etnografických sbírek. Roku 1807 se v Praze objevila úplně nová věc: 155 voskových figurín v životní velikosti. Byl mezi nimi Benjamin Franklin, Immanuel Kant, Kateřina Veliká… Vrcholem podívané byla scéna korunovace Napoleona I. O tuto scénu se zajímala policie, právě tak, jako o později vystavované voskové sochy vrahů a jejich obětí. Pozdvižení vzbudil model lidského těla. Na model ženského těla se mohli podívat jen dospělí diváci, a to ve zvláštní místnosti. Nezávadnými byly shledány náboženské a historické scény. Zvláštní kapitolu tvoří tzv. mortuální výjevy. Např. smrt švédského krále Bernadotta, smrt vévody z Orleánsu, model Napoleonova hrobu. Kromě voskových soch kabinety obsahovaly také pohyblivé figury – žehnajícího Krista, tanečnice na laně apod. – ale předváděli se také lidé s malformacemi nebo vycpaniny a obrazy podivuhodných zvířat.

S takovým druhem zábavy Pražané nadlouho vystačili. Než přišel z hříšné ciziny kabaret a šantán. Zatímco takoví Amerikáni měli od roku 1903 lunapark. Kam s tím na nás. První zápis o pouti ke kostelu sv. Matěje se objevil už roku 1595!

Není to tak dávno, kdy se na stránkách NČ diskutovalo o nevkusu. Lidová zábava, kdysi jenom naivní, je nevkus sám. Ale takový, který k úplnému duševnímu zdraví potřebujeme. Spousta pozlátka, malá zrcátka na perníkovém srdci, krepové růže zářivých barev postříkané stříbříčkem a ještě navoněné, to bývala krása! Nějak to k patřilo k dětství. Co zbylo? Sotva slyšitelná ozvěna romance pro křídlovku, ale hodně daleko…

Zdroj: Jordan, Hanuš: Cirkusy, menažerie, panoptika, (Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia, Praha 2008)

01.10.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 13