V podzimním čase – nečase přichází doba brzkých podvečerů, které navozují tajemnou atmosféru starobylých zvyků a pověr. S pověrami jsou spojeny i běžné úkony, jejichž smysl zatím málokdy umíme vysvětlit. Tak jsem se třeba dočetla o tom, že zívání je vlastní už desetidennímu plodu, že ochlazuje mozek, že zlepšuje zásobování kyslíkem, a připravuje tak člověka i zvíře k obraně. Ale také je to nakažlivý projev sociální empatie… Přestože zívající nás nemohl vidět, když jsme zívli chvíli před ním. Taky jste tak hluboce sociálně založeni ve chvíli, kdy na vás padne únava?
Stella
Vysvětlení jsou tedy různá, ale zatím žádné z nich není vyčerpávající. Nejenom zívání, i taková banální věc, jako je kýchnutí, byla zprvu vykládána jako projev působení nadpřirozených sil. Prý všechny národy věří tomu, že za kýchnutím stojí božstvo, protože kýchnutí je projev života. Jen výjimečně se můžeme dočíst, že pochází od ďábla. Židé měli za to, že brzy po stvoření světa lidé umírali tak, že kýchli – duše odletěla z těla. Později Bůh tohoto prokletí svůj lid zbavil a od té doby se kýchajícímu přeje zdraví. Když prý středověký člověk kýchl při ranním vstávání, musel si ještě lehnout, aby vstal ve šťastnější chvíli. Za moru se opravdu stávalo, že nemocný po kýchnutí zemřel. Proto si lidé přáli přežití slovy Pozdrav pánbůh! A odpověď Dejž to pánbůh! znamenala přání, aby bůh duši nemocného přijal do nebe.
Pro staré Egypťany bylo kýchání důležitým předmětem studia. Kněží rozeznávali 12 druhů kýchnutí a podle nich dokázali věštit. Slované spojovali s kýcháním několik pověr, které se často krajově liší. Např., pokud kýchne člověk během řeči, mluvené se splní. Kolikrát člověk kýchne v neděli, tolik let ještě bude žít. Pondělní kýchnutí přinese štěstí, hosta nebo dar, úterní znamená nepříjemnost, středeční – nemoc, čtvrtek – úspěch v díle, kýchnutí v pátek přinese lásku, sobotní nevěru, nedělní je spjato se smůlou, s čertem… Muž si má po ranním kýchnutí okamžitě lehnout, jinak mu bude celý den velet žena. Trojí kýchnutí přivolá čtyři zloděje. Třetí postní neděle se v Čechách označuje jako Kýchavná nebo Kýchavá (Oculi me sempra ad Dominum). Kýchnutí při pozdravu prý přinese smůlu, zato štěstí přinese člověku, který sedí po pravici kýchajícího. Vyloučeno je kýchat na hřbitově. Poláci využili kýchání k přesvědčení, že kde se kýchá, tam se bude pít.
Ono se řekne kýchnutí. Ale bloudí-li člověk internetem, aby našel údaje o tomto jevu, zjistí, že kýchání je velice nebezpečná činnost! Toto nebezpečí souvisí s tím, že kýchnutí je neovladatelné vůlí. Je to reflex, neurologický proces, který si přijde, kdy chce. A chce vždycky, když je podrážděno kýchací centrum v mozku. Trojklaný nerv podrážděný z vnějších příčin (chemických nebo fyzikálních) vyšle podnět a proces se rozběhne. Nádech, stažení hrudních svalů a práce břišních svalů vytlačí proud vzduchu nosem – pročistí se nosní dutina. Pokaždé jsou zavřené oči!
Pokud jde o příčiny, dvě z nich jsou obzvlášť zajímavé. Někteří lidé bývají podrážděni světlem (nejčastěji slunečním), jiní kýchají při pomyšlení na sex. Tato příčina je prý častější, než se zdá, a týká se hlavně žen.
A v čem že spočívá nebezpečnost kýchnutí? Pro okolí v tom, že aerosol obsahuje asi sto tisíc bakterií a letí rychlostí až 180 km/hod. Pro kýchajícího je nebezpečí skryto ve faktu, že se při kýchnutí zastaví úplně všechny životní funkce. Je-li kýchnutí provázeno pícháním mezi žebry, je pravděpodobné, že se hlásí infarkt. Když při kýchání uděláme prudký pohyb, může dojít k vážnému poškození svalstva i kostry. V žádném případě nemáme přerušovat kýchnutí, které už začalo. Pokud kýchnutí potlačujeme, zvýší se tlak v hlavě a hrozí protrhnutí ušního bubínku nebo prasknutí cévy v hlavě. Mohou se poškodit dutiny, může nastat krvácení do mozku, můžeme si prokousnout jazyk, ztratit zub – i ten přirozený… Při osteoporóze hrozí i zlomení žeber. Řidič za volantem musí mít na paměti, že v průběhu kýchnutí, kdy má zavřené oči, může ujet 13 metrů poslepu.
Kýchání se dá zpomalit nebo se dá kýchnutí také předejít. Existuje aspoň 11 způsobů, jak se kýchnutím společensky neznemožnit. Zmáčknout nos dvěma prsty a zatáhnout, nebo zatlačit jazyk za přední zuby, zatahat za kůži mezi obočím, zatahat za ušní lalůčky, dokonce prý pomůže, když řekneme pampkin. (Co bude společensky přijatelnější?) Kýcháme-li po jídle, pomůže jedině, když se nebudeme přejídat.
Američtí psychologové se dali do zkoumání souvislosti mezi tím, jak kýcháme, a jací jsme lidé. Vyšlo jim např., že milý člověk kýchá v ústraní, potichu atd. atd., že vůdčí typ si kýchnutí užívá a rád kýchne víckrát za sebou, hlasitě a zřetelně, prostě – projevy jsou podobné, jako jiné projevy tzv. řeči těla. Dcery prý kýchají jako jejich matky, synové kýchají po otcích. To se nakonec dá předpokládat. Ale zajímavější je možná fakt, že kýchají i zvířata – myši, slepice, psi….
V úvodu byla zmínka o historii. K příběhu kýchání zbývá dodat, že na dvoře Ludvíka XIV. kýchání patřilo k projevům elegance, dále, že v 19. století bylo rozšířenou módou šňupání tabáku, tedy i kýchání. Ten, kdo šňupal, byl přesvědčen, že prospívá svému zdraví. Dnes víme, že následky šňupání se sice neprojeví na plicích, ale tabák přivodí rakovinu nosu nebo rtu. Zvyk šňupat se v Evropě začal šířit už v 16. století a v současnosti se snus, snuff, stává oblíbeným znovu. Vždyť už i ti chlapci ze Starého bělidla byli panem otcem – mlynářem zasvěcováni do tohoto požitku… (Jejich babička vzpomíná na podobný zlozvyk svého Jiříka: „Můj nebožtík, dej mu Pánbůh nebe, měl také ten zvyk: než co začal povídat, musela být dýmka přichystaná,“ povídala babička a zář blahé vzpomínky zaleskla se jí v oku.)
Blahé chvíle bez kýchání, shovívavý listopad přeji…
Inspirace: Sýsová, Věra: Pověry od Věry aneb Sáhni mi na knoflík, Adonai, Praha 2001
02.11.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7