Neviditelný čert

Už drahnou dobu jsem tady upozorňoval na různé aspekty něčeho, čemu jsem začal říkat „šílenství doby“. (Žádné odkazy zpět do nitra NČ nečekejte, nejste přece malé děti, nebudu vás vodit za ručičku, najděte si to sami.) Do rukou se mi právě dostala čerstvě vyšlá knížka (viz zdroj) od českého biologa, filosofa a spisovatele Stanislava Komárka (Najděte si ho sami, i na NČ už byl zmíněn nejen mnou.), v níž jsem hned při prvním prolistování narazil na zajímavou pasáž týkající se infantilizace společnosti, což je bezpochyby jedním ze základním kamínků onoho šílenství současné doby. Nejdříve vám překlopím s mírnými úpravami většinu této pasáže, a pak se přihlásím se svým vlastním slovním průjmem dítěte relativně nedávno dorostlého do stavu dospělosti. Leccos už jsem vnímal dříve, viz ty husitské krasojízdy na hradby šílené doby, ale teprve v poslední době se mi to tak nějak scvaklo do pevného monolitu.

Lucifer

Za posledních zhruba sto dvacet let se prudce prohlubuje proces infantilizace většiny společnosti. Faktem je, že člověk má už odedávna oproti svým příbuzným primátům celou řadu aspektů permanentní juvenility, tj. rysů mláděcí morfologie i chování, udržujících se i v dospělosti (tento typ jevů bývá u živočichů označován jako neotenie). Tato vlastnost je zřejmě podstatná k pochopení jeho civilizačního vzestupu, vyžadujícího i v dospělosti určitou dávku zvědavosti, bádavosti, hravosti a nevyhraněnosti, kterou i nejvyšší primáti zdaleka v této míře nemají. V posledních desetiletích dochází v úzkém souručenství s fungováním pečovatelsko-konzumního státu k neobyčejnému prohloubení a rozšíření dětinských modů uvažování a jednání v širokých vrstvách společnosti. Přerostlé děti natahují své už začasto vrásčité ručky ke státu-rodiči s tím, že „mají nárok“ na to či ono a chtějí to „hned“. Ne nadarmo se říká, že člověk je dospělý až tehdy, když přestane mluvit o tom, na co všechno „má právo“, a nahlédne, že samozřejmou rubovou stranou práva je povinnost – bez ní nemáme „právo“ na nic.

Není pochyby, že tato mentalita je pro postindustriální éru důležitá a v podstatě nepostradatelná. Jednak je takováto mysl po celý život velmi otevřen inovacím, prahne po nich a v zásadě do smrti je schopna se učit komplikované novinky informačního světa – pomysleme, kolik nevolníků bylo kdysi třeba umrskat k smrti, než se ostatní odhodlali zasadit brambory, plodinu, kterou jejich táta, dědek ani pradědek nesázeli – dnes by se sami tlačili u výdejny nových, neznámých hlíz. Krom toho jsou přerostlé děti skoro stejně dobře manipulovatelné jako malé – i jejich paměť je krátká, stačí na ně trochu křiknout, a poslechnou a druhý den se opět otírají o nohy zdroje manipulující moci. I touha po rozmanitých industriálních cetkách, kterých se záhy nabaží a odhodí je, udržuje vlastně v chodu celou ekonomiku – jak žalostně by zkolabovala, kdyby se jen rok kupovalo pouze to, co je opravdu třeba!. Není tudíž divu, že tento fenomén je podporován státní mocí, bez ohledu na politickou nálepku, stejně jako ekonomickými subjekty.

V současně době se už velmi zřídka vyskytuje něco jako iniciační rituál, který v tradičních společnostech umožňoval přestup ze světa dětí do světa dospělých. Není to dnes samozřejmě biřmování ani předávání občanského průkazu, ale v podstatě to není ani odchod ze školy do zaměstnání. Trochu to simulují první sexuální či drogové zážitky, daleké cesty, koupě motorového vozidla atp. Zároveň s tím se paradoxně prohlubuje časová propast mezi pohlavním dospěním, ukončením růstu a společenskou kompetencí, či alespoň schopností se sám uživit. Není tudíž s podivem, že pečovatelský stát a jeho výběžky, včetně medicínsko-průmyslového komplexu, zachází s občanem jako s dítětem, se směsí přezíravosti, blahovolnosti a podezíravosti. Alexis de Tocqueville, 1856, mluví o stádu zatloustlých, mírných a pilných živočichů, jejichž pastevcem je stát.

Konec Komárkova stručného pojednání o nevtíravém půvabu věčného dětství. Nyní vás, milé děti, budu duchovně obhospodařovat zcela sám.

To, co píše Stanislav Komárek, mi takříkajíc kape přímo do noty. Na věc se však dívám z poněkud širšího úhlu pohledu, čímž neříkám, že s Komárkem nesouhlasím. V této pasáží se Komárek soustředí pouze na pečovatelský stát, jelikož je to hlavní téma kapitoly, z níž jsem ji vybral. Infantilizace lidské společnosti má však mnohem širší zázemí. Není to jenom stát, ale všichni dětinštíme, jelikož k tomu máme velmi příznivé podmínky. Díky neuvěřitelně monstrózní vědeckotechnické revoluci, jakou lidé nezažili před „zhruba sto dvaceti lety“ ani za celá tisíciletí, jsme se velice rychle přeměnili z bytostí bojující o přežití v bytosti bojující o přežrání v nejširším slova smyslu. Kořeny tohoto téměř paranoického procesu se sice nalézají někde před sto dvaceti lety, ale podstatná část této mašinérie se datuje do posledních zhruba padesáti let. Nastartováno to bylo někdy po druhé světové válce, která byla ještě klasická. Od té doby se už jakékoli ukájení zdětinštělých občanů tohoto světa ve smyslu „chléb a hry“ odehrává na prknech novodobého konzumně paranoického divadla.

A teď už to jede na plný výkon, v přímém přenosu všech možných mediálních zdrojů, včetně internetu. Vezměte si třeba severokorejského vladaře Kim Čong-una. Podívejte se na něj, a co dělá. Nedospělý, tlustý a evidentně dementní fracek, který si se zhruba třiadvaceti miliony lidí zahrává jako Hannibal Lecter v posledním psychopatickém tažení. Rozstřílet protiletadlovým kanónem ministra obrany protože prý usnul na vojenské přehlídce, tak to už je i na dítě silné kafe. Anebo novodobý ruský car Putin, který vyloví čistou amforu odněkud ze dna moře, nastřílí osm gólů v exhibičním hokejovém zápase plném starších, avšak jemu mladších ruských hokejových hvězd a tak podobně. A co mají společného? Když nastoupí na přehlídku před svůj lid, tak se z toho mohou všechna ta děťátka doslova podělat. Na Kima však Putin zatím nemá. Viděl jsem nějaké video, když Kim kráčel před nastoupenými davy – kam se proti tomu hrabou scény z těch nejdrsnějších psychiatrickým klinik.

Jednadvacáté století a zástupy lidských bytostí s kompletně vybrakovaným mozkem? Někdo si tady dělá srandu?

No a v tom teď žijeme.

Čím dál tím menší počet lidí se dokáže dohrabat do stavu dospělé lidské bytosti. Nic je k tomu nepodbízí, spíš naopak. Na denním pořádku je zdrogovaný fracek téměř jakéhokoli věku, který se baví tím, že štípne automobil, se kterým se díky své mentální nezřízenosti a v důsledku toho pak nezřízené rychlosti rozfláká o nějaký sloup veřejného osvětlení. To je ten lepší případ. V horším případě jen tak z dětské legrace ubezduší náhodné kolem jedoucí či kolem jdoucí.

Anebo třeba Islámský stát. Tlupy paranoidně infantilních sadomasochistických úchylů masakrujících své „nepřátele“ tak zrůdným způsobem, že i Hannibal Lecter či Kim Čong-un jsou proti tomu břídilové. Tihle týpci, vypuštění z nějakého šíleného děcáku, nemají ve skutečnosti s islámem, ať už si o této formě náboženství myslíte, co chcete, nic společného. Stejně jako třeba Stalin neměl nic společného s komunismem. Můžete oponovat tím, že celý lidský středověk i starověk je plný takových krutostí. Jenže ono to bylo v podstatě jinak. Mělo to jakýsi kulturně civilizační smysl. Šlo o přežití. Lidé se nemasakrovali a jakkoli jinak neukájeli z nějakých paranoidně dětinských pohnutek. Bojovali za svoji rodinu, kmen, říši atd. Zvrácenosti se jistě děly, ale nebyla v tom podstata.

Dnes už, zdá se, je. Na úrovni sadomasochistického zdětinštění.

Takzvaní islámští fundamentalisté mají k dispozici neuvěřitelně vymakané vědeckotechnické prostředky, s nimiž mohou své deprivantní dětské hrátky v jednom okamžiku rozmáznout po celém světě. Kdejaký úchyl může tímto způsobem bombardovat desítky či stovky milionů lidí, kteří si zatím neagresivně hrají jako malé děti na svých pískovištích. Stačí málo, aby se z plácání do svých báboviček přesunuli k podřezávání hrdel svých nejbližších souputníků. Nějaký důvod se jako zástěrka vždycky najde. Je třeba být alespoň zdánlivě pod nějakou vlajkou. Přežitek dávnověku. V podstatě ale dostanou návod, jak své kulturně zmasakrované dětské ego ještě mnohem tvrdším způsobem ukojit. Třeba i explodovat v davu tímto způsobem ještě neaktivovaných dětí, anebo alespoň ten dav rozstřílet.

Takoví konglomerátně zpovykaní frackové jsou schopni obětovat v této paranoidní hře i svůj život. Třeba pod příslibem mnohem vznešenějšího posmrtného života, anebo je jim jejich život naprosto ukradený, jelikož si ho ve skutečnosti ani neuvědomují. Nemnozí svůj život vnímají jako součást virtuální reality, a představa, že něj přijdou, v nich vzbuzuje představu, že tu celou hru, tedy i svůj život, mohou v klidu zase restartovat. Zrovna včera jsem se v internetových zprávách dočetl, že takové „dítě“ se na kruháku vybouralo a jeho motorový povoz se několikrát převrátil. Kromě toho, že přiznalo drogový obsah své palice, přidalo k lepšímu ještě to, že si myslelo, že hraje jakousi počítačovou hru, v níž šlo o to, nějak šikovně štípnout automobil.

Frackové veškerého věku.

Denně je vídám, denně se s nimi setkávám. A jejich počet narůstá. Stačí málo a místo třeba dementní žranice v metru se začnou masakrovat způsobem ještě dementnějším. Myslíte si, že ne? Probuďte se ze svého dětského snu. A nezačněte mi tu zase bulet, že jsem vám rozkopal nějakou bábovičku.

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice

19.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5