Neviditelný čert

A proto: Nestarej se, ženo má! Odpovídá mužíček na dotaz, kde ho ženuška najde. Jak uvádí Historie piva na Wikipedii, ochrana tohoto nápoje byla součástí zákona už pěkných pár tisíc let před Kristem a plenící vojska měla přísný zákaz ničit pivovary. V předmluvě ke knize Čeňka Zíbrta Pivo v písních lidových a znárodnělých upozorňuje Jakub Šofar, že známé Drogy, sex, rock má v českém prostředí ekvivalent Alkohol, alkohol, alkohol. Připomíná např. Haška, Hrabala, Starce na chmelu, Plastiky. Bez piva nemyslitelní. A protože o tom božím dárku existují desítky a desítky písniček, všímá si také toho, jak se v některých odráží skutečnost, že pivo je nápojem nižších vrstev. V tom smyslu má pivo význam emancipační. Ale – bez zbytečných úvah, raději pár úryvků z písniček o pivu, prý o nápoji pro každý den! Já tedy to moc nechápu…

Stella

Může někoho překvapit, že nejvíc písní zachycuje, jak neblahý vliv má holdování pivu na partnerský vztah? A žena, chudinka naivní, to zkouší nejdřív po dobrém:

Ach, můj muži milý,

můj holoubku sivý.

Poď už domů zas,

diť si už dlouhý čas

v tom šenku opilý.

Jej, ženuško moje,

dej že mi pokoje,

nech se já napijem,

dokud ještě žijem,

červeného piva.

Ach, můj muži milý,

diť si už opilý,

i to máš věděti,

že máš ženu, děti,

ach, můj muži milý.

Nechci tvého vína,

bych též byla svině,

když jsi otrávený,

rozumu zbavený,

já chci býti moudrá.

No, nedohodli se. Když tomu ženská nechce rozumět, a říká jí to přece jasně, česky, tak další pokus může vypadat třeba takhle, přičemž manželka už volí způsob dané situaci přiměřenější:

Ebatta, mlč babo!

per os tibi dabo,

už si tu po třetí

lántzos teringette,

hned spuchne tvé líce.

Bodejťs hada vypil,

aby tě čert chytil,

když mně máš trápiti,

a vždycky lokati,

bodejťs hada vypil.

Ebatta, nic nemluv!

neb uslyšíš, pif, paf, puf,

dej šenkýři sklenice,

poháry, palice –

nech vyjde z něj zlý duch.

Úspěšnější mohl být pijan s tímto dopoledním vysvětlením. Vždyť popíjí jen pro blaho své rodiny!

Pod', mužičku, pod' domu,

aj, už je čas k obědu.

Měj si oběd, neměj si,

edem poď a zavdaj si

doma chleba přispořim.

Nebo:

Až pak přijde ta vyzáblá bledá

se svou ukrutnou kosou pro mě,

ta mně víc pivíčko píti nedá,

umřu a bude veta po mně.

A pokud ženička poslechla a z hospodyně se stala hospodská fúrie, tak se možná filozof podivil:

Co ty mně vzpomínáš, hnedky se oběsím.

Můj muži hrdlo dej, sama ti zavěsím.

Poznať, hned ti čepec dolu z hlavy letí.

Mlč, hned to ohrablo na tebe poletí.

Proč ty, ženo, žádáš mou smrt tak velice?

Aby sem víc mohla milovat sklenice.

Věř mi, ženo, že ty tvůj rozum potratíš.

Tak ti dám po ústech, že se hned vyvrátíš.

Ale pokud měli oba hladinu vyrovnanou, mohlo dojít k jakémus takémus pocitu sounáležitosti a k drobné sebereflexi: 

Až já půjdu z krčmy,

moje ženo, mlč mi.

Až já půjdu opilej,

ty mne, ženo, podpírej.

Já jsem marnotratný synáček,

Propil jsem si celý baráček.

Nynčko nemám ani haléře…

A když chce zasáhnout kamarád, nakonec rezignuje taky:

Kamaráde, nepi,

chalupa ti letí,

zabije ti ženu,

zůstanou ti děti.

Nechoď tam, nepí ho,

toho piva hořkýho.

Kamaráde, jen pí,

ať chalupa letí.

Vezme-li čert ženu,

vezme taky děti.

Poď jen tam, dej si ho,

toho piva hořkýho.

Následující verše překvapují aktuálností (to žluté kvítí, samosebou, určitě řepka):

Když si mě viděla

příliš opilého,

měla si se vyhnout

do pole širého.

Když si mě viděla

ouzkou cestou jíti,

měla si se vyhnout

do žlutého kvítí.

Když si mě viděla

ouzkou cestou jíti,

měla si se vyhnout,

kam slunce nesvítí.

Já se vyhýbala,

nic platno nebylo,

kvítí ani slunce

nic mně nezpomohlo.

Obrozenci povýšili pivo na symbol vlastenectví:

Písně pějme, mužně hrejme,

hrdlo žíznivé prolejme!

České děvče míti,

české pivo píti,

hoj! Radosti takové

mají jenom Čechové.

Na svém stůjme, ctnost milujme,

děvče české jen milujme,

české je vždy hezké,

hezké je vždy české,

přísloví nám takové

dali slavní předkové.

(Jak jsi to říkal, Havlíčku Karle? Pro vlast jísti, píti?)

Ale i tak se dá na věc koukat: jsme buřiči, změníme svět.  Bijme ho, měšťáka!

Bratře rozmilý,

nebuď zpozdilý,

uchop skleničku,

prolej drštičku.

A pak zpívej junácky,

Třeba filistr šosácký

psotník dostane.

Ha! Ha!

Zkrátka a dobře,

pobudem, nebudem, světa nepřebudem, a co po nás zůstane, kdo ví, kdo to dostane?

Zdroj: Zíbrt Čeněk, Pivo v písních lidových a znárodnělých I, Dauphin, Praha 2013

23.10.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4