Neviditelný čert

Benjamin Franklin řekl, že historie lidských omylů je mnohem cennější než historie objevů, protože pravda existuje nepřetržitě a abychom ji nalezli, stačí mít dostatečně přizpůsobenou pasivní duši. Ale omyl je nekonečně rozrůzněný a otevírá dveře k novým myšlenkám a novým objevům. Některé nové internetové firmy se řídí heslem: chybuj častěji. Jiné poskytují svým zaměstnancům jeden den v týdnu výhradně k tomu, aby zaměstnanec pracoval pouze na tom, co jeho samotného baví. Po určité době pak zaměstnanec seznámí nadřízeného s průběhem, případně s výsledkem svého přemýšlení nebo experimentování.

Mezi přesností a omylem existuje složitý vztah. Pokud je chaos („tvůrčí chaos“), šum, vyšší, stáváme se inovativnější a chytřejší, protože musíme zvažovat alternativní možnosti. Dnes už víme, že pravda představuje v mozku fázově uzamčený stav, kdy všechny neurony vysílají na stejné frekvenci. Bez šumu by stagnovala evoluce – vznikaly by nekonečné kopie téhož. Jestli se Darwin v něčem zmýlil, pak to byla jeho teorie pangeneze. Odmítal připustit, že by omyl přinášející variace mohl být tak všestrannou silou. Naše buňky jsou ovšem natolik rafinované, že opravují poškozenou DNA – udržují rovnováhu mezi rozbujelou mutací a sterilní stabilitou.

Stella

Kniha Stevena Johnsona Odkud se berou dobré nápady začíná vyprávěním o Darwinovi, který stál roku 1836 před otázkou, jak to, že nekonečný Indický oceán a jeho ostrovy mají tak nápadně chudou biodiverzitu. Zamýšlel se nad jevem, který dnes nazýváme Darwinův paradox: korálové útesy, které zabírají sotva desetinu procenta zemského povrchu, poskytují stravu i bydlení nejméně čtvrtině podmořského života. Atoly jsou oázou v oceánské poušti. Darwin pochopil, že drobouncí stavitelé korálů mají větší sílu než mohutné vodní přívaly. Organické vlivy vydělují z mořských vln atomy uhličitanu vápenatého a neúnavně budují symetrické struktury. Pochopil, že atoly jsou dílem života, dílem nekonečných pokusů, nejsou tedy výsledkem pouhé geologie (jak říkal jeho učitel).

Tomu se nevyhneme

Kdekoli se objevil život, podvolil se tzv. Kleiberovu zákonu. Švýcarský biolog Kleiber opustil jemu nesvědčící konformní Švýcarsko a usadil se v Kalifornii, která mu poskytla volnost v bádání. Všiml si, že čím je organismus větší, tím je pomalejší. A všiml si také toho, že nejde o vztah lineární. Po řadě experimentů došel k závěru, že tato korelace se řídí „negativní alometrickou funkcí.“ Zanesl hmotnost a rychlost metabolismu do logaritmického grafu a dostal dokonalou přímku – od krys po hrochy. Zjistil, že metabolismus roste s hmotností s exponentem přibližně 0.75. Kráva tisíckrát těžší než svišť bude žít 5.5krát déle a srdce jí bije 5.5krát pomaleji, než bije srdce malinkého sviště. Počet srdečních tepů je u zvířat velmi podobný, ale u větších zvířat srdce bije „pomaleji“. V následujících výzkumech biologové potvrdili, že život se podřizuje Kleiberovu zákonu bez výjimky ve všech svých formách.

Teoretického fyzika George Westa ale napadlo ověřit platnost tohoto zákona na příkladu města, jako superorganismu, města, jako výtvoru života. S mezinárodním týmem shromažďoval údaje o městech celého světa. Měřili všechno možné, od zločinnosti po množství patentů. Zjistili, že se Kleiberův negativní alometrický exponenciální růst vztahuje na energii a městskou dopravu. Odpovídá mu plocha silnic, prodej pohonných hmot, počet čerpacích stanic…

Ale

Westův tým našel jinou korelaci. Takovou, která odůvodnila, proč se města vymanila z pravidel biologického života. Určitá data totiž nepodléhala Kleiberovu pravidlu. Týkalo se to všech jevů, které se vyznačují kreativitou a inovací. I tady platí exponenciální zákon, jenže pozitivní. Čím jsou města větší, tím rychleji se v nich rodí nápady a obyvatelé jsou mnohem vynalézavější. Město desetkrát větší vykazuje sedmnáctkrát větší inovaci. Město padesátkrát větší je inovativnější 130násobně. Průměrný obyvatel pětimilionové metropole je třikrát kreativnější než průměrný obyvatel stotisícového města. Velkoměsto není větší městečko…

Jak je to možné?

Johnson píše o přímo „strašidelné“ pravidelnosti, pravidle 10/10. Nejdůležitější pokroky v technologii masové komunikace stárly úplně stejným tempem. Jedna platforma přišla na svět během deseti let, za dalších deset let se její výsledky rozšířily. Platí to pro celé minulé století: pro technologický standard rádiové vlny s modulovanou amplitudou – AM, pro barevné televizní vysílání, pro vysílání v HDTV, pro vývoj a rozšíření videorekordéru, pro přehrávač DVD, pro mobily, osobní počítače, satelitní navigaci. (Nejstarší televizní vysílání začalo před 80 lety.)

Až přišlo YouTube. Tomu stačily pouhé dva roky od nápadu po masový fenomén (a nejde o otázku softwaru). Zakladatelé YouTube změnili pravidlo 10/10 na 1/1. Žijeme totiž v etapě technologické akcelerace. Zrychluje se vznik nových paradigmat a zrychluje se i ochota nakupovat nové produkty. Proč? Motorem inovací jsou města a web. Z důvodů historických, i proto, že dobré nápady zde mají kontext. A v plodných prostředích se pravidelně uplatňují jisté vzorce a vlastnosti.

Vzorce kreativity provázejí celou historii života na Zemi. Mají fraktální charakter. Kreativní život opakuje určitá schémata a tato schémata se buď rodí samovolně, nebo silou lidské mysli. Ne, nejde o myšlenkový skok, když srovnáváme pestrost korálového atolu s ruchem velkoměsta. Určitému jevu totiž porozumíme lépe, když jej zasadíme do jiného kontextu. Veškeré inovační systémy mají společné atributy. Z podobných principů se rodí práce inženýra i básníka. Podobný vzorec je patrný z inovace hudebního žánru i nového modelu státu. Stejně důležité jako hledání společných vlastností je ale také hledání rozdílů.

Dobré nápady, inovace v přírodě i v kultuře, mají společné např. to, že potřebují nejen soutěž, konkurenci, ale také spojování, kombinování, vzájemné doplňování. Otevřenost. Co umožňuje vznik změn, jež Johnson nazývá dobré nápady, se autor zabývá v podstatné části knihy. Pro dnešek zůstaňme u jednoho pojmu: nejbližší možné.

Nejbližší možné

V 70. letech 19. století napadlo pařížského porodníka Stephana Taniera požádat zřízence zoologické zahrady, aby sestrojil pro lidská novorozeňata něco podobného, jako je inkubátor pro kuřata. Výsledky používání pak byly velkou senzací. Místo dosavadních 66% nedonošených dětí nyní v dřevěných bedýnkách zahřívaných lahvemi s teplou vodou umíralo jen 38% nemluvňat. Záhy musely všechny pařížské porodnice inkubátory používat povinně. (Nejen to – inkubátory i s dětmi zahájily sérii medicínských výstav…) Po 2. světové válce se staly standardem amerických nemocnic a dnes už nikoho nenapadne přemýšlet o tom, že zachránily miliony životů na samotném jejich počátku. Natolik jsou samozřejmé.

Jiná je situace v rozvojovém světě. Rok po katastrofické tsunami, 2005, dostalo indonéské město Meulaboh osm inkubátorů. Dopadly tak, jak dopadá 95% lékařské technologie poskytované charitativními organizacemi. Do tří let byly mimo provoz kvůli nedostatku elektřiny, tropické vlhkosti, neodbornému personálu… A tak vznikl nápad sestavit inkubátory z místních surovin, co nejlevněji a co nejsnáze opravitelné. Vyhrály automobilové součástky, protože jsou velmi rozšířené pickupy. Za tři roky tak spatřily světlo světa inkubátory vyhřívané pomocí čelních světel, s ventilací z palubní desky, s autoalarmem. Energii dodával upravený cigaretový zapalovač nebo motocyklová baterie. Náhradních dílů i opravářů je v zemi dost, ošetřovatelů schopných prostudovat návod v angličtině nikoli. Tento příklad je typický v jednom: dobré nápady jsou omezeny součástmi a dovednostmi, které je obklopují. Něco nového tvoříme přebíráním starého, na které můžeme narazit pouhou náhodou.

Evoluce postupuje právě tak. Staví na alternativních součástkách a z dostupných zdrojů staví nové formy. Evoluce je totiž kutil, nikoli inženýr. Evoluční biolog Stephen Jay Gould mluví o principu pneumatikových sandálů: sandály z recyklovaných pneumatik posbíraných na keňských skládkách jsou příkladem podobné vynalézavosti, již uplatňuje příroda. Stejnou brikoláží jsou naše těla: staré součástky poskládané do něčeho velmi inovativního.

Celá evoluce života je nekončící průzkum nejbližšího možného. Termín nejbližší možné vymyslel teoretický biolog Stuart Kauffman. V případě prebiotické chemie jsou to všechny molekulární reakce, které se daly realizovat v primordiální polévce. Nejbližší možné ukazuje směr – cestu. Přičemž je jasné, že realizovat se dá jen omezený počet reakcí. Avšak nejbližší možné dokazuje, že svět se dá kdykoli od základů proměnit. Podstatné je, že zkoumáním hranic možného otevíráme další a další okna. Roste počet nových kombinací, jako když v pohádkovém domě otevíráme jedny dveře a za nimi nacházíme další. Biosféra expanduje.

Kauffmanova myšlenka implikuje návaznost přírodních a lidských systémů. Lidské historii i přírodním systémům je vlastní neúnavný tlak na mantinely možného. Dějiny života, stejně jako dějiny civilizace, jsou příběhem o cestě jedné inovace ke druhé inovaci. Darwinův paradox stojí za tím, proč jsou velkoměsta vstřícnější ke komerčnímu průzkumu nejbližšího možného více než malá městečka. Malým městům schází diverzita. Bleskově se v nejbližším možném zorientoval internet, zpočátku pouze textová záležitost, dnes banka, obchodní dům, kasino, zdroj kartografické revoluce… Navíc se stal obousměrným médiem.

Intelektuální historie se vyznačuje něčím, čemu se říká paralelní objev. Tento fenomén nese stopy nejbližšího možného. Objevy a vynálezy totiž narážejí na příležitosti a limity. Kolik géniů předběhlo svou dobu, ale realizace svých idejí se nemohli dožít! Když se najednou objeví téměř současně totéž, nabýváme dojmu, jako by pokrok v určité oblasti byl nevyhnutelný.

Příklady paralelních objevů: sluneční skvrny – 4 vědci v roce 1611, elektrická baterie 1745 a 1746, izolace kyslíku 1772 a 1774, zákon zachování energie ve 40. letech 19. století formulovali čtyři fyzikové nezávisle na sobě. Paralelních objevů a vynálezů je prý nejméně 148, včetně telefonu, telegrafu, parního stroje, elektronky, rádia, ale také objev významu genetických mutací. Limity jsou dány možnostmi technologie i ovzduším doby. Některé dveře nejbližšího možného v tom kouzelném paláci poznání lze přeskočit, ale ve své době se neosvědčí.

Charakteristické jsou v tomto ohledu osudy počítače. Charles Babbage vynalezl Diferenciální stroj a Analytický stroj. Diferenciální stroj byl geniální, za jeho života nedokončené dílo, které narazilo na hranice nejbližšího možného viktoriánské doby. Ale Analytický stroj byl už flexibilní, otevřený, a tak mohla matematička Ada Lovelaceová vytvořit první programy… Nákres stroje byl hotov roku 1837. V éře páry Babbage navrhl stroj elektronického věku. Neměl šanci vzhledem k potřebnému množství (a nedostatku) kovových součástek. Příběh YouTube byl o deset let dříve, než se úspěšně odehrál, dopadl stejně. Základem inovativního úspěchu je neustálé zkoumání nejbližšího možného jak v oblasti koncepční, tak v oblasti mechanické – v dostatku náhradních dílů. V recyklaci a přetváření.

Steven Johnson končí tuto kapitolu příběhem Apolla 13. Za hrozící katastrofy bylo nutné sestavit improvizovaný filtr oxidu uhličitého, aby se astronauti neudusili. Šéf leteckých operací (ve filmu o letu Apolla 13) hodí technikům na stůl věci dostupné na palubě – množinu nejbližšího možného. Odpadní pytle, lepicí pásky, nádoby… Podařilo se.

„K dobrým nápadům nedospěje člověk, který osaměle hloubá nad všeobjímajícím řádem světa, nýbrž ten, kdo hodí na stůl víc náhradních dílů.“

Zdroj: Johnson, Steven: Odkud se berou dobré nápady, Dokořán, Praha 2012

04.11.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 44