Neviditelný čert

Tak mi ta droboučká paní říkala, že každou noc dvakrát i třikrát vstane, protože musí jít ven s jejich rozmazleným psem. Že si na to už zvykla a nedělá jí potíže procházet se mezi spícími paneláky, ať je půlnoc nebo tři ráno. Její nedroboučký manžel venčí tu bílou chlupatici také: odpoledne a za krásného počasí. Vzpomněla jsem si na tu paní, když jsem listovala, z úplně jiného než psího důvodu, Babičkou. A při tom listování jsem zazáviděla obyvatelům „údolíčka“ jistotu jejich životního stereotypu – ale vítaného stereotypu!

Stella

Nelekejte se, ale připomínám to, co my jsme kdysi četli i dobrovolně:

K životaběhu rodiny Proškových patřila setkání s týmiž lidmi: na podzim přicházela z hor baba kořenářka se stejným kořením a se stejnými pohádkami. Zjara přicházel pan Beyer plavící dřevo. Dvakrát ročně se u stavení objevil kupec Vlach. Ale: „Babička raději kupčila s olejkářem.“ Také dvakrát ročně. Občas se zastavila bláznivá Viktorka. Denně se zastavil pan myslivec. Denně se zastavil pan mlynář. Denně se za soumraku objevil „škaredohledý“ dlouhý Mojžíš. K večeru přiběhla také Kristla. Někdy se zastavila paní mlynářka nebo paní myslivcová či paní správcová ze zámku. Stavení míjel i dráteník a žid. Samostatnou kapitolou pak byli toulaví cikáni odchytávající slípky jedenkrát ročně. Nikoho z obyvatel ratibořického údolí nenapadlo, že by snad žili nudným životem. Nehřešíme, když v současnosti vzdycháme nad jednotvárností panelákového bytí? Já nemůžu v noci spát, ale podstatně mladší Magdaléna Novotná si „klokočový růženec položila pod hlavu a s Pánembohem usnula.“ Asi mi k usínání chybí ten Pánbůh…

Jenomže, mně jde v tomto slohovém pojednání jako vždy o něco trochu jiného, ovšem souvisejícího s předchozím. O pravidelná setkávání s týmiž lidmi v určitou hodinu na stejných místech. To se tak nějak i na městském sídlišti samo vyvine. Spolehliví jsou v tomto ohledu pejskaři, tito pozorovatelé hemživého života, kronikáři změn, jejich glosátoři a dobrovolné noční hlídky. Ještě za svítání mi bývá dopřán malebný pohled. V každém počasí něco malého venčí paní v růžovém župánku! Růžová nejlépe vynikne na pozadí čerstvého sněhu. Až po pejskovi té župánkové paní vybíhají ostatní přátelé člověka, jeden za druhým.

Sociologové by si měli všimnout, že vznikla nová společenská skupina: muži, kteří se přestali stydět za venčení mazlíčků. Před několika lety vzácný úkaz. Je zajímavé pozorovat, jak si vedou. Jedni dělají, jako že nic, náhodou se zastavili. Jiní se tváří, že mají naspěch – zastaví se až (už) za rohem. Někteří rezignovaně přešlapují, přiznávají, že k povinnosti přišli prostým vyhnáním z vyhřátého bytu. To mi pošeptal majitel černého Maxe. Jak se jmenuje jeho pán, nevím, ale ono to také není důležité. V každém případě má Maxův páníček chudší a omšelejší bundičku než má jeho zvířátko. Také nemá tak pěknou kapucku. Jak moc se liší jejich krmení, nevím. Budu ale muset pana Maxového upozornit na možnost koupit osrstěnějšímu členovi jeho rodiny pláštěnku, čepičku s kšiltem, botičky a modrý lak na drápky. Všechno lze objednat na dobírku. K čemu je internet? Ta paní v růžovém župánku určitě už dávno má pro svého chovance štrasovou korunku (k objednání pouze ve dvou velikostech!) a motýlka i kravatu. Také interaktivní hračku by Max ocenil. Zvlášť, pokud je melancholický dysňafal s depresemi.

Psích ras je prý bezpočet. Já jsem si dlouho zvykala na příšerné pazvuky nějaké obzvlášť exotické rasy, velmi přízemní, ale s neobyčejnými hlasivkami. Pokaždé jsem vyletěla, protože vedle domu stojí dětské jesle a ten zoufalý nářek mohl znamenat jediné: u jejich brány vypřahá Herodes. Ale dnes už mi nepřijde divné, že paní z našeho vchodu má nového jezevčíka a ten vážně – zpívá. Neumí štěkat. Má to být spojeno s důvodem, proč se ocitl v útulku, ale víc o tom nevím. Ať si čoklík zpívá rap nebo folk, ale když produkce začne ve výtahu ještě za tmy, kdy se můj sen blíží rozuzlení, to mi vadí.

Nahlédnutím do Wikipedie  jsem ovšem zjistila, že opravdu existuje novoguinejský zpívající pes. A také, že na počet obyvatel žije u nás daleko nejvíc psů z celé Evropy. Tomu věřím. Mám podezření, že vlastnit v paneláku psa je v posledních letech symbolem určitého společenského statusu. Dva obrovské psy živí rodina, která má půlmilionový dluh u podezřelé společnosti. Psy vlastní i rodiny z vlastní vůle sociálně slabé. Zaujaté debatování v hloučku majitelek a majitelů poštěkávajících stvoření dodává zvláště některým paním pocit, že patří do zasvěcené komunity.

Emil Hakl píše v románu Umina verze: Sám jsem měl fenu ohaře. Čili mám zažito, že se člověk se psem automaticky stává účastníkem pouličního fašismu. Rukojmím psí internacionály. Obětí šišlání, mušlání, drbání, dotazů na věk, po pohlaví, co rád žere, všechno pořád dokola… Vyznavači psího náboženství by mě nejspíš kamenovali…

Nejstarší domestikované zvíře totiž zvolilo velmi dobrou taktiku a piluje ji nějakých 14 tisíc let. U člověka je vždycky něco k snědku a střecha nad hlavou. Pes moudře pochopil, že když se podřídí a bude hlídat své teritorium, stane se zajištěným zvířetem. Je, pravda, kruté, že se to cestou občas zvrtne a chlupatý našinec se může stát i zvířetem laboratorním a dokonce „potravinovým“. Ale to patří k věci. Přinášet oběti. I v podobě nedůstojného nahastrošení a frizúry.

První výsledky nenápadného přesouvání pozic už se dostavily. Z pána se stal páníček. Z řečí, které někteří páníčkové vedou, je patrné, že vývoj jde skvěle kupředu dozadu. Je zjevné, že se nám, pejskům, páníčkové přizpůsobují. Neboť psí rozum odpovídá inteligenci dítěte ve věku dva a půl roku. Můj oddaný psí pohled ovšem přesvědčivě zastírá, že já, pes, jsem nepřestal být šelmou a že se k převzetí vůdcovské role chystám zvolna, ale spolehlivě, jen co se páníčkové psovstvu mentálně přiblíží ještě o trochu víc. Plíživá kontraEvoluce.

Přestože autorka těchto řádků je člověk vysloveně kočkový, někteří jezevčíci i jiné jim příbuzné bestie se k ní hlásí jako ke staré známé. (Bestii, jistěže.) Já je ale nechci. Ignoroval mě pouze jediný velký pes, zato do té míry, že jsem pak už nikdy nezavítala k Olince, jejíž vypelichaný přítel usnul na protějším (lepším) křesle a za hlasitého chrápání na mne přes konferenční stolek s kávou nelibě dýchal.

Psi nepředou, nejsou vláční, pružní, nevzdálí se, když jich člověk má dost, zatímco kočka moudře prospí šestnáct hodin denně. Kočky stály římským legionářům za to, aby je brali s sebou do Anglie. Co znamenala kočka pro Egypťany – to ví každý . Kočka je spojována s nejkrásnějšími bohyněmi i v Řecku. Jenom ta inkvizice se ve vztahu k ní zrovna nevyznamenala. A Belgie s Francií by se měly všem letošním koťatům oficiálně omluvit za to, co jejich předkům prováděly.

Učenliví zástupci obou druhů šelem si poradí s jednoduchými přístroji i s nástroji. Stačí odkoukat od majitele. Kdepak jenom kočka, kdepak jenom pes. Ono bude možná lépe, až převezmou chod věcí do svých pacek a tlapiček. (Však už o tomto započatém vývoji vznikla i známá jasnozřivá píseň: Pes suverén. Snad našim potomkům psi a kočky jednou dopřejí kvalitní granule, zimní i letní botičky a na blikající obojek nezapomenou vyšít jmenovku! A také: Dog Gets Full Body Massage.

P. S. O Sultánovi a Tyrlovi, o psech s tak podezřele nečeskými jmény, navíc požírajících žluťoučká kachňátka, zase někdy příště.

01.03.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 19