Musel to být neobyčejný zážitek, poslouchat, jak se špičkují Gilbert Keith Chesterton a George Bernard Shaw. Angličané si je opravdu poslechnout mohli, protože oba břitcí ironikové spolu veřejně vystupovali a Chesterton měl svůj pravidelný čas i v rozhlase. (Dokonce ti dva spolu vystupovali v němém filmu jako bizarní dvojice: téměř dvoumetrový, objemný Chesterton a útlý Shaw.) Z neohrabaného a nesoustředěného dítěte Chestertona vyrostl nesmírně pracovitý spisovatel a zároveň myslitel, povznesený i přes svoji hlubokou náboženskou víru nad všechna zjednodušování. Málokdo v sobě nese schopnost ostré kritiky, satiry i chytrého humoru spolu s talentem k napsání hluboké úvahy. Od poezie přes esej k detektivce a novinářskému článku, to vše v nemalém množství – takový byl rozsah Chestertonovy tvorby. V esejích se jeho pohled na skutečnost vyznačuje jednou zvláštností: nikdy nepopisuje věc jako takovou. On ji pozoruje a rozebírá nejen z nečekaného úhlu, ale daleko spíš věc či problém obrací naruby, ba zdá se, že se na svět dívá až odněkud daleko za zrcadlem – a vidí pak to, co normální smrtelník vidět nemůže.
Stella
Postel je úžasná věc. Říká se o ní, že je jedním z nejlepších vynálezů. Všechny encyklopedie nás poučují, že je určena ke spaní (kdo by to řekl), ale ona je také útočištěm, poustevnou, a, je-li náš život normální, stojí postel na jeho počátku (prapočátku) i na jeho konci. Pro nás je samozřejmá. Ale jeden africký student po příchodu do Československa vyprávěl, kolik nocí proležel celý zmrzlý na podlaze vedle lůžka, a teprve když se ubytovali kolegové, vysvětlili mu, že se spí na tom kusu nábytku. Postel je spojena se slastným zapomněním, sněním i s inspirací. A co na ní napadlo lenošícího Chestertona?
„Ležení v posteli by bylo beze sporu vrcholným a dokonalým zážitkem, jen kdyby člověk měl tak dlouhou pastelku, aby jí mohl kreslit po stropě. Ta ovšem normálně nebývá součástí běžného domácího vybavení. Osobně si myslím, že by to spravilo několik věder malířské barvy a koště… K tomu účelu by ovšem bílý strop byl skutečně naprosto nejvhodnější – vlastně je to jediný účel, jaký podle mých představ může bílý strop vůbec mít. Nebýt nádherného experimentu s ležením v posteli, snad bych na něj ani nikdy nepřišel. Po léta jsem hledal v moderním domě volné plochy, po nichž bych mohl malovat. Papír je pro skutečně alegorickou kompozici příliš malý.
… Nechápal jsem, proč jeden pochybný symbol (symbol zřejmě naprosto zbavený jakéhokoli náboženského nebo filozofického smyslu) by měl být rozeset po celé ploše všech mých krásných stěn a poďobávat je jako nějaké neštovice. Myslím, že Bible určitě naráží na tapety, když praví: ‚Nevyžívejte se v marném opakování, jako to činí pohani.‘
… Nikde jsem nenašel skutečně čistou plochu na kreslení, dokud jsem při této příležitosti neprotáhl za únosnou mez ležení na zádech v posteli. A tehdy se mi před očima rozprostřelo to bílé nebe, ta šíře pouhopouhé bělosti, která vskutku je téměř definicí ráje, neboť znamená čistotu, ale také svobodu… Avšak běda! Jako každé nebe, které člověk spatří, je pro mě teď nedosažitelné!
… Přesto jsem si jist, že právě od osob zaujímajících mé postavení a mou polohu pochází inspirace k tomu, že stropy katedrál a paláců byly pokryty mračny padlých andělů nebo vítězných bohů. Jsem si jist, že Michelangelo si vlastně uvědomil, že strop Sixtinské kaple by se dal proměnit v příšernou napodobeninu božského dramatu, jež se může odehrávat pouze na nebesích, právě proto, že se oddával odvěkému a ctihodnému zvyku ležení v posteli.
Tón, jakým se dnes běžně mluví o zvyku ležet v posteli, je pokrytecký a nezdravý. Ze všech znamení modernosti, která zřejmě hlásají jakýsi úpadek, není žádné hrozivější a nebezpečnější než vyzvedávání zcela nicotných a druhotných záležitostí na úkor věčných svazků a tragické morálky. Je-li vůbec něco horšího než moderní oslabování základních morálních principů, tak je to moderní posilování vedlejších morálních zásad. Proto se považuje za účinnější obvinit člověka ze špatného vkusu než ze špatné morálky. Čistotnost dnes nepřichází po zbožnosti, neboť z čistotnosti se stala zásadní věc, kdežto zbožnost se považuje za prohřešek. Nějaký autor divadelních her může napadat instituci manželství, jak chce, pokud přitom nezkresluje společenské mravy, a já už se setkal s ibsenovskými pesimisty, kterým vadilo pití piva, protože považovali za správné vypít vitriol.
Tak je tomu v oblasti hygieny, obzvlášť s věcmi, jako je ležení v posteli. Místo, aby se na ně hledělo, jak se patří, jako na záležitosti osobního pohodlí a založení, mnozí se na ně začali dívat tak, jako by vstávat ráno včas patřilo k součástem základní morálky. Celkově vzato se jedná o součást praktické životní moudrosti, ale není na tom nic dobrého, stejně jako není nic zlého na pravém protikladu.
Lakomci vstávají časně ráno a lupiči, jak mi bylo řečeno, vstávají vlastně už v noci předcházejícího dne. Naší společnosti hrozí nesmírné nebezpečí z toho, že všechny její mechanismy budou čím dál nepružnější, kdežto její duch čím dá těkavější. Člověkovy méně významné činy a návyky by měly být svobodné, pružné a tvůrčí – neproměnné by měly být jen člověkovy principy a ideály.
Ale u nás je pravdou pravý opak, naše náhledy se stále mění, kdežto obědy se nemění. Prostě byl bych rád, kdyby lidé měli silné a zakořeněné představy, ale oběd, ten ať si jednou dají na zahradě, jindy v posteli, občas třeba na střeše nebo klidně v koruně stromu. Ať debatují na základě stejných prvotních principů, ale ať to klidně dělají v posteli, v loďce nebo v balonu. Tento znepokojivý rozmach dobrých zvyků ve skutečnosti znamená, že se klade zbytečný důraz na ty ctnosti, které může zaručit pouhý zvyk, znamená to, že se klade příliš malý důraz na ty ctnosti, které zvyk nemůže nikdy spolehlivě zaručit, náhlé a skvělé ctnosti vnuknutého soucitu nebo vnuknuté svobodomyslnosti. Bude-li nám někdy adresována tato výzva, možná, že zklameme. Člověk si může navyknout vstávat v pět ráno. Člověk si ovšem nemůže dost dobře navyknout na to, že bude za své názory upalován – ten první pokus běžně bývá osudný. Věnujme tedy trochu víc pozornosti těmto možnostem hrdinského a nečekaného. Dovoluji si tvrdit, že až vstanu z této postele, vykonám nějaký skutek téměř strašlivé ctnosti.
Pro ty, kteří se věnují studiu velkého umění, jak ležet v posteli, zbývá přidat jedno důrazné varování. I pro ty, kdo mohou pracovat v posteli (třeba žurnalisty), a ještě spíše pro ty, kteří svou práci v posteli běžně dělat nemohou (třeba pro velrybáře s harpunou), samozřejmě platí, že si tuto slast musí dopřávat pouze výjimečně. Ale to není varování, které mám na mysli. Mé varování zní: když už ležíte v posteli, dbejte o to, abyste to dělali bez sebemenšího důvodu nebo ospravedlnění. Samozřejmě že nemám na mysli vážně nemocné. Ale leží-li v posteli zdravý člověk, ať to dělá bez jakékoli záminky – pak také vstane zdravý. Dělá-li to z nějakých druhotných hygienických příčin, má-li k tomu nějaké vědecké vysvětlení, může klidně vstát jako hypochondr.“
Zdroj: Chesterton, Keith Gilbert: O ležení v posteli, Eseje o věcech veřejných, nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Praha 2010
06.03.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 10