Neviditelný čert

V míse z vyrovnané životní filozofie smíchej nadhled, rozhled, přehled, ba i hluboký vhled (až k zemskému jádru), vysokou odbornost, kultivovanou citovost, špetku blouznivosti, skvělé vyjadřovací schopnosti a dostaneš Václava Cílka. Neukládej k ledu, ale užívej několikrát denně. Nenapadá mě jiné než toto kuchyňsky vulgarizující přirovnání, navíc v čase svátků, které jsou letos poznamenány tragédií sebevraždy dvou naivních dívek. Samy tyto svátky spojují adoraci utrpení a oběti s oslavou nového, které, utrpením vykoupeno, přichází.

Stella

Když jsme se někdy v osmé třídě každou přestávku hádali o oprávněnosti sebevraždy, všechny naše debaty uťal jednou dozorující češtinář. Řekl, že už toho bylo dost, a poučil nás o romantismu a o tendenci našeho věku pěstovat si „takový krásný smutek“. A dali jsme pokoj. V pravý čas nám řekl, co říci měl. Úplnou náhodou (na tomto blogu ovšemže řádí „synchronicita“) se mi včera dostala do ruky kniha Václava Cílka: Co se děje se světem (Kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země). Nabízím kapitolu, která jako by předjímala události:

Virtualita a sebevražda

Literární kritik a překladatel Leopold Vrla v knize Kořeny (1994) vzpomíná na dětství strávené ve venkovské kovárně. Na dvou místech už i pro mě překvapivě hovoří o dvou činnostech, které tehdy děti naplňovaly radostí. Tou první bylo nakládání teplého, slehlého hnoje a tou druhou sešlapávání řízků řepy, kterými se přes zimu dokrmoval dobytek.

Nebudu nic odívat do korektního jazyka a řeknu to rovnou. Očekávám, že v dalších letech, ve chvíli, kdy dnešní virtuální mládež začne procházet krizí středních let a zvažovat svůj minulý život i budoucí život, dojde k vlně sebevražd, protože nebude existovat žádný pádný důvod, proč žít. Podobně jako středověký člověk či tradiční sedlák předpokládám, že hmota je v zásadě dobrá, protože je doplňkem ducha a nikoliv jeho opakem. Dobrota hmoty nás spojuje s nějakou základní dobrotou světa, která našemu tělu a mysli na nějaké základní úrovni předává poselství, že svět je v zásadě dobrý a má smysl.

Ve virtuálním světě, v chytrých aplikacích mobilních telefonů, filmech a televizích jsme viděli tolik úžasných věcí, že běžné činnosti nás nudí. Po skoro dvaceti letech exkurzí s americkými studenty vnímám, že většinu z nich je čím dál obtížnější zaujmout. To dnes doopravdy dokáží jen sociální sítě. Není už nad čím žasnout. Děti se pochopitelně musí měnit, protože ani doba nestojí na místě, ale pro generace posledního desetiletí začíná platit to, že jsou nejvíc znuděné generace lidí, jaké jsem kdy poznal.

Nuda je vlastností, spíš bych řekl, nenaplněnosti než prázdnoty. Naplnění znamená vědět, že něco na světě má smysl a stojí za to žít. To zároveň dává životu možná ne cíl, ale vědomí toho, že tento cíl existuje. To úplně k životu stačí. Projde-li člověk „zasvěcením hmotou“, to znamená, má-li v dětství možnost žít v přírodě nebo na venkově, má-li možnost něco dělat rukama, obrábět dřevo, stavět zdi, pomáhat při žních, tak automaticky získá jiný, pro svoji budoucnost nadějný základ života. Nevím, zda mám pravdu, ale určitě budu sledovat, jak souvisí destruktivní a autodestruktivní tendence se životem založeným na virtualitě.

Jsou chvíle, kdy duševně zdravý člověk pochopí, že skončil čas úvah, přemítání a přešlapování, že přišla chvíle vyžadující „řeč tvá budiž ano, ano, ne, ne“. To, čemu se říká zdravý rozum, se obvykle nezískává teoretickým studiem a už vůbec ne hleděním do mašinek s obrázky. Zdravý rozum (i zdravý selský rozum) si osvojujeme postupně, bezděčným vnímáním přírodního řádu, ale také tak, že posloucháme vypravování o zvratech životních osudů lidí kolem nás.

Předpoklady pro zdravý pohled na svět si určitě přinášíme už v genech. Když cítíme, že něco kolem nás není v pořádku, i když to „neumíme říct“ – to se ozývá právě ten zděděný základ. A je dobré ho poslechnout a nedělat něco jenom proto, že to dělají všichni. Zdravý selský rozum (paradoxně) získáváme dotykem s hmotou, rozvíjením smyslů, probouzením touhy po tvoření. Po činu. Právě takovou cestou v nás zakořeňuje vědomí (povědomí), že život je nejvyšší, nedotknutelná hodnota.

Jakou podobnou zkušenost měli za sebou ti mladí, kteří v posledních měsících zvolili sebevraždu bez zjevného, konkrétního důvodu? Stali se obětí hříchu informačního (nikoli vědomostního) obžerství? Jejich mysl byla zaplavena řvoucím, laciným emočním nevkusem. Jejich sebevraždy jsou přitom projevem téže touhy po tvorbě, po činu, touhy, která je vlastní všem generacím, ale právě jejich touha (také přání: Podívejte, jsem tady) byla zlovolně svedena do destruktivního koryta.

Na mladých lidech jsme se dopustili nejprve smyslové, citové, poté i kulturní podvýživy. Příklady z klasické literatury neznají. Reálný život nevidí. Ale i bez četby je zapotřebí celkem málo (duševně zdraví sedláci a řemeslníci nikdy nečetli o mnoho víc). Stačí nehledat složitost tam, kde není. K výchově (daleko spíše k napravování chyb) nepotřebujeme armády preventistů, instruktorů, instruktorů instruktorů, metodiků a metodiků metodiků, zástupy teoretiků všeho druhu, nepotřebujeme vynakládat investice na nekonečná školení o šikaně. Učitel, který nevidí (nebo přehlíží), že žák někomu ubližuje, měl volit jinou profesi. Reálnou situaci totiž nespasí certifikát vysezený na placeném školení. Ředitel školy, který zuby nehty brání svoji pozici, bojí se riskovat ztrátu obliby, místo aby bránil šikanovaného podřízeného (z něhož snadno v očích kontrolního orgánu udělá neschopného psychopata), ať ředitelem není. Nebát se – to je opravdu něco tak těžkého?

Mladý člověk potřebuje slyšet jednoznačné, srozumitelné slovo a vidět jednoznačný, srozumitelný příklad. Kdo nezkusil, byl by překvapen, kolik zmůže rázná domluva pěkně od plic. U obzvlášť deprivovaných introvertů jasný rozhovor mezi čtyřma očima. (Dnes, bohužel, raději před svědkem.) Najednou se rozkolísané věci mají o co opřít. A sentimentální a uslzené osobní „tragédie“ šestnácti let v mžiku přestanou být něčím víc než tragédiemi šestnácti let. Ne něčím, co zasluhuje posměch. Ale něčím, co nezasluhuje víc místa, než mu náleží.

Osobní život, naše vztahy i život celospolečenský se ocitnou ve stavu neurčité rozplizlosti, přeneseme-li námahu spojenou s výchovou nejdřív na monitory, pak na placené odborníky. A dobře nám tak, když jsme pokrčili rameny. Jak my, tak naše děti přestáváme být plnohodnotnými samostatnými jedinci. Něco se mnou, záchranná instituce, udělej, já jsem takový chudák!

Jiří Suchý dávno, přesněji a poetičtěji vystihl podobné téma v písni Léta dozrávání.

Pěstujme si kamaráda, člověka, který na nás zařve: Už dost, přestaň s tím. A vrazí nám pár facek. Abychom místo po kolejích, vstříc vlaku, mohli jít do kina. Nebo dát facku dalšímu kamarádovi, který ji právě potřebuje.

Zdroj: Cílek, Václav: Co se děje se světem? Dokořán, Praha 2016

P. S.: Smůla. Asi. Spíš lajdáctví. Dopsala jsem a hledám pro sebe něco o Vrlově (viz výše) knize.  A vyskočí na mne citovaný esej, z časopisu ECHO 24. Budiž mi útěchou, že synchronicita opět zapracovala, ale jinak: ECHO 24 přinesl Cílkův text na den přesně – před rokem. A když už jsem u toho: uvádí i další Cílkovy eseje!

17.04.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 52