Neviditelný čert

Spřátelený web Rozpaky starého kocoura přinesl obsažnou úvahu šéfmajitele o hysterické době. Tak jsem si na to kocouří povídání vzpomněla při listování sobotními novinami. (Číst sobotní noviny v úterý – není to také jeden z projevů šílenství?) Současnost je charakteristická chrlením informací, které rychle kloužou a protékají, aby bleskově uvolnily místo pro další a další. Nejen, že si z informací nestačíme vybrat (ani to neumíme). Ale především je nedokážeme porovnávat, zařazovat, natož vstřebávat. A když rezignujeme, zůstanou nám v paměti jednoduché slogany – jako směrovky, které nás už donesou tam, kam to jejich autoři potřebují. Ale nad tím se tady rozčilovat nechci.

Stella

Já jsem si totiž při snídani dala dohromady jedna a jedna a vyšlo mi, že když se vedle sebe dají titulky ze sobotní přílohy Lidových novin Relax, dostaneme obraz, spíš obrázek, něčeho, co je součástí kocourovské hysteričnosti a co v sobě skrývá rafinovanou souvislost. Sledujte titulky v jejich skutečném pořadí: „Rande za všechny peníze“ (sugar dating – bezva věc!), „Jak na křupavé kapustičky“, „Báby, fušerky a andělíčkářky“, „Výlety za čerty a krampusy“, „Zvaná jinak, voněla by stejně“, „Nasytit a neublížit“.

Noviny jsou dobrá věc. Kde jinde bych se dověděla, že internetové seznamování atraktivních slečen s movitými pány všeho věku se stává také u nás běžnou, v určitých kruzích očekávanou a málem i povinnou věcí (taková „smlouva společenská“), kde jinde bych se dověděla, že existuje friendzóna a můžeme zůstat u friendzónování, pokud je náš crush nedosažitelný (páteční magazín LN). A o internetovém flirtování jako o novém fenoménu se píše už také dost. V tomto případě snad novin ani netřeba, už se to téma objevilo i v krásné literatuře.

Otázkami šíření informací a otázkami propagandy, zvláště ve vztahu k severní i jižní Koreji, se zabývá také Nina Špitálníková. Úryvky z knih o jejím pobytu v severní Koreji už byly publikovány několikrát. V souvislosti s tím, o čem N. Špitálníková píše, pořád nemůžu přijít na to, jestli některým lidem příroda nadělila tak mimořádnou odvahu, nebo jestli jim naopak ubrala na ostražitosti, ba přímo na pudu sebezáchovy. Nina Špitálníková si nedokáže vysvětlit, jak je možné, že jí už dvakrát Kimův režim umožnil studia v Koreji. To je normálně něco nemyslitelného.

O situaci v zemi napsala mnoho nelichotivého, ví, co to znamená, takto těžce se provinit. Přesto se ale do Kimovy říše chystá potřetí – není to doklad nepochopitelné lehkomyslnosti? Vzhledem k tomu, že každá kritika tamní samovlády je nejtěžším zločinem, opravdu tu mladou ženu nenapadne, že s ní mají nějaké konkrétní záměry? Divím se, divím. A přeji, aby to dobře dopadlo.

Z knihy Mezi dvěma Kimy vyplývá, že současná severní Korea začíná připomínat naši někdejší epochu rozbujelého černého trhu a zparchantělého veksláctví. Ale u nás ani náhodou nehrozily podobné sankce, jakým denně čelí Korejci. S čím by se ještě dala situace v naší zemi (vždy alespoň nasycené) srovnávat, to je privilegovanost funkcionářů a profízlovanost všech prostředí. Včetně domácností. Kdykoli může domů přijít kontrola. Rádio musí být úředně nahlášené a je úřadem vyladěné pouze na povolenou stanici. Noviny dostávají jen ti nejzasloužilejší – ostatní si tisk mohou přečíst v několika málo vývěskách. Když se přiblíží cizinec, je povinností občana okamžitě hledět do vývěsky. Mluvit s cizincem je vyloučeno. Výkonnost korejské tajné policie je neuvěřitelná. Doslova ví o každém všechno. Tak např. reakce na rozhovory studentů na pokoji jsou vždy okamžité. Fotoaparáty se předkládají ke kontrole, neschválené snímky se hned mažou. Učitelé na univerzitě si pod různými záminkami nechávají vyprávět o západním životě a – nevěří.

O lékařské péči se nedá vůbec mluvit. Prostě – jako by nebyla. Ostatně, ani nejsou k dispozici léky. Hladoví občané, zvláště studenti, musí zadarmo stavět města, budovat průmysl, pracovat na polích. Tisíce lidí (i nejmenších dětí) mnoho měsíců do úmoru nacvičují veřejná vstoupení. Tak dlouho, až se stanou přesnou součástkou stroje na oslavu Drahého Vůdce a nejšťastnější země světa. Od šestnácti let každý povinně nosí odznak Vůdce. Běda, pokud odznak bude poškrábaný. Povinná je také několikaletá vojenská služba – pro chlapce i pro dívky. Lidé o vnějším světě nevědí nic. Je moc málo míst, kde by mohli sledovat čínskou televizi – a míra rizika za to ani nestojí. Jedinou skutečností je pro Severokorejce ta jeho každodenní skutečnost. Svoboda, přijde-li, bude pro mnohé krutá. Co s ní?

Vojáci musí prvních deset let služby dodržovat celibát. Vojáci (také studenti) mají tedy sňatek zakázaný. Sňatky se domlouvají pomocí dohazovaček, které se snaží, aby mladý pár měl stejnou krevní skupinu. Profesorka na univerzitě říká: „Trvalo tři roky, než jsme se poprvé vzali za ruce. Dalších šest, než jsme se políbili. Mě by ani nenapadlo dělat něco jiného... Bylo mi šestadvacet a byla jsem učitelka, ale jak počít dítě, to jsem nevěděla.“ Rozvody v podstatě neexistují, nemanželské děti a homosexuálové se nerodí. Čemu se ale v Koreji neobyčejně daří, to je kouření silného tabáku, zálibě to samotného vůdce. V poslední době se objevilo pití kávy, jako znamení šířícího se luxusu.

Nevím, jestli se mi podařilo vybrat dosud nepublikované úryvky, ale snad ano. Z hodiny korejštiny o dalších možných významech slova dýně je tato ukázka učebního textu:

Tento příběh se stal během protijaponských bojů v Koreji. Protijaponská partyzánská armáda zavraždila mnoho Japonců. Všude se válela jejich špinavá mrtvá těla, a bylo proto povoláno mnoho povozů, aby mrtvá těla dostaly z města. Bylo jich ale příliš mnoho. Požádali zemědělce, aby je dali do pytlů a odvezli z města. Zemědělci tak učinili.

„Co máte v těch pytlích?“ zeptal se náhodný kolemjdoucí zemědělce.

„No, je to dýňová hlava.“

„Jaká dýně má hlavu?“

Zemědělec vytáhl z pytle uříznutou hlavu Japonce a všichni se začali hlasitě smát. Od té doby se výraz dýňová hlava šíří po celém světě.

Z učebnice matematiky:

Během osvobozenecké války odvážní členové Korejské lidové armády zabili v první bitvě 265 amerických imperialistických bastardů. V druhé bitvě bylo zabito o 70 bastardů více. Kolik bastardů bylo zabito v druhé bitvě? A kolik je to dohromady?

Z učebnice historie:

Pět dětí, mezi nimi i Drahý Vůdce Kim Čong-il si hraje s malými modely letadla, děla, tanku a obrněného vlaku. „Která zbraň je nejmocnější?“ ptá se jedno z dětí. Další odpoví: „Letadlo!“ Ostatní postupně přidávají dělo, tank a obrněný vlak. „Ne!“ zasáhne Drahý Vůdce Kim Čong-il. „Je to armáda, která používá tyhle zbraně, té je třeba se obávat nejvíce.“ Poučení: člověk je mnohem mocnější než všechny zbraně, protože on je vyrobil a on je používá.

Na trhu se prodávají hračky: pro chlapce i dívky jen vláčky, tanky, auta. Nejoblíbenější je stavebnice Čučche lego. Z ní se dá postavit tank, bojové stroje i vojenské budovy.

Porušování lidských práv všeho druhu je každodenní režimní rutinou. I z těch nejnevinněji vyhlížejících lidí jdoucích po ulici se obvykle vyklubou tajní. K uvěznění dochází bez soudu a naděje na propuštění je mizivá. Zastřelit vězně z jakéhokoli důvodu zajistí povýšení a odměny. Pokud se zjistí, že otěhotněla uvězněná žena, je popravena hned. (Jediný možný původce – dozorce.) Stačí poslech nepovoleného rádia, aby na nucené práce byla poslána celá rodina. Stále ještě platí zákon kolektivní odpovědnosti: uvěznění příbuzných do třetí generace. Následuje otrocká práce do smrti. Uprchnout ze země do Číny není tak těžké. Ale uprchlíka se zmocní čínská mafie a jeho osud nebývá příliš odlišný od dosavadního. Právě tak končívá podloudné vyvážení dětí a dívek čínskými překupníky. Korejští sirotci se potulují nebo prostě mizí...

Přidanou hodnotou knihy Mezi dvěma Kimy je poslední část, velice užitečný Výklad pojmů, seznamující s událostmi, osobnostmi atd.

Proč jsem v předchozím textu vyjádřila obavy o autorčin osud. Docela jistě Korejcům neunikla ani druhá (vedle korejštiny) veliká záliba Niny Špitálníkové: bondáž. Světlovlasá, tetovaná žena, pomlouvající Drahého Vůdce, s osobitou úchylkou – může být spolehlivější kandidát pro zmizení v nedozírných pustinách daleké země, nebo ještě, vůdceví, kde a jak může skončit? I Severokorejci s informací pracují – po severokorejsku.

Zdroj: Špitálníková, Nina: Mezi dvěma Kimy (Na studiích v KLDR), NLN, Praha 2017

22.11.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 21