Neviditelný čert

Před desátou hodinou dopolední páteční jsem opustil svůj kutloch, abych přes Sluneční náměstí dorazil na stanici metra Hůrka, odkud jsem měl v úmyslu vyrazit podzemním courákem na své pracovní stanoviště. Proč říkám courákem? Inu v poslední době mám dojem, že se metrové vlaky courají s čím dál tím větším potěšením. Nikdo nikam nespěchá, mnozí se v klidu nakrmí ve vagónech, jelikož k tomu mají dostatečně pohodlný čas… a toto vcelku vlídné zdržení pak dohánějí na přechodech pro chodce, když svítí červená. Červenou milují. Zelená je popuzuje, jelikož mají pocit, že se je někdo snaží nahánět. Asi jako vepříky na jatkách.

Lucifer

Když jsem kráčel přes Sluneční náměstí, míjel jsem starší pár. V době mého míjení si povídal téměř neslyšně. Jakmile jsem jej minul o pár kroků, mužský člen páru náhle hlasitě a důrazně poznamenal: „14:15!“ To mě tak nějak rozkolejilo, jelikož se jednalo o čas, kdy má tento den začít přestavba jedné konstrukce v hale, která dělí hlavní budovu ústavu, v němž pracuji, na dvě části. Od onoho okamžiku bude hala neprůchozí a část, ve které sídlím, bude odříznuta od ústavního vchodu a východu. Pan ředitel vydal příkaz, že zaměstnanci z této části ji musí opustit do 14:00, a pokud nebudou mít ve zbývající čísti ústavu nic na práci, mají si odkliknout „práce mimo“ a ústav opustit.

Ještě ale předtím než mě mužský člen staršího páru důrazně připomenul, že se dnes budu muset dopustit předčasného ústupu ze svého pracovního stanoviště, jsem zaznamenal něco mnohem depresivnějšího. Venku se totiž ozýval jakýsi monotónní hluk odevšad. Zdroj hluku jsem nebyl schopen identifikovat. Uvědomil jsem si, že něco takého v poslední době slýchám dost často. A to ve dvou lokalitách: Sluneční náměstí u mého bydliště a areál Akademie věd České republiky (AV ČR) poblíž stanice metra Ládví na opačném konci Prahy. Někdy jsem tento podivný hukot přiřadil k sekačkám na trávu či jiným podobným strojům, které mají jakousi nutkavou tendenci neustále všude dělat něco, co povětšinou není vůbec třeba. Kupříkladu jsem v areálu AV ČR u Ládví zaznamenal sekačku, která sekala trávu o výšce tři centimetry na výšku dva centimetry.

Na Slunečním náměstí a v jeho okolí se však momentálně nevyskytovala žádná sekačka na trávu, a nad hlavou mi nelítala letadla, která též hlučí poměrně nízko, jelikož se chystají přistát na nepříliš daleké letiště V. H. v Ruzyni. Hukot těchto letadel velmi dobře znám. Nad Novými Butovicemi je totiž jeden z přistávacích koridorů. Jenže tohle mě nemůže vyvést z míry. Dokážu to dobře identifikovat a zaznamenat letadlo na obloze. Pojednou zahučí a za chvíli zase odhučí. Hluk, který mi začíná dělat starosti, je však monotónním způsobem nesmírně vlezlý, a zdroj jakoby neviditelný, nepoznatelný.

Napadlo mě, jestli ten hluk není jen v mé hlavě. Mám sluchové halucinace? Proč ale jen v oněch dvou lokalitách. Kousek od vstupu do stanice metra Ládví jsem kontaktoval jednu o trošku starší paní a zeptal se, jestli ten hluk slyší též. Zprvu na mě koukala jako octomilka z banánu, ale když se zorientovala, řekla, že ho též slyší. Nejspíš prý letadla nebo foukačky na listí. Popřál jsem jí hezký den a poněkud uklidněn se odkýbloval na nástupiště metrového vlaku.

Když jsem nastoupil do vagónu, snažil jsem se najít místo k sezení, kde bych si mohl v klidu číst knížku. Těch vhodných míst není mnoho a nacházejí se pouze na jednom nebo druhém konci vagónu. Místa mezi tím, zvláště u uličky, mají jeden problém. Cestující mají dost často chorobné nutkání cestovat uličkou mezi sedačkami a otírat se o rameno cestujících sedících u uličky. Dost dobře jsem tento podivuhodný kulturní zvyk nepochopil, ale faktem je, že kdybych za jiné situace přistoupil k někomu a lehce do dloubnul do ramene, koukal by jako banán z octomilky, anebo by se mi pokusil dát rovnou do držky. V tomto případě je však držka tabu.

Měl jsem smůlu, jelikož jedinou možnou koncovou třísedadlovou pozici okupoval postarší hromotluk. Na jedné sedačce seděl a další dvě měl pod kontrolou jedné nohy, kterou si vodorovně přehodil přes nohu druhou. Usadil jsem se tudíž kousek od něho na sedačku u uličky a začal litovat své ohrožené rameno. Jenže sotva jsme se rozjeli, hromotluk povstal a začal zkoumat výstupní a vstupní dveře do vagónu. Předpokládal jsem, že se chystá vystoupit, jelikož nastoupen už byl, a tak jsem se urychleně přemístil do uvolněného třísedadlového rohu. Nevystoupil. Po příští zastávce se vrátil zpět a usídlil se v třísedadlovém rohu přes uličku. Chvíli jakoby nic, ale pak najednou přehodil jednu nohu vodorovně přes druhou a vymrštil ji přes uličku směrem ke mně. Vstal jsem a odkýbloval se někam na stojáka.

Zajímavé je, že tentokrát jsem i ve vagónu metra velice silně vnímal jakýsi monotónní hluk. Obzvláště na stanicích. Za jízdy byl přehlušen hukotem kol po kolejích.

Když jsem přestupoval na Florenci z trasy B na trasu C, zaznamenal jsem neuvěřitelně krásnou ženu v černém kabátku, žádný piercing, žádný tlustý make-up (brizolit) na obličeji či tlustý koberec zmuchlaný kolem krku. Dle vzhledu asi Asiatka. Během přestupu jsem měl pocit, že nastupujeme do stejného vagónu, i když vedlejšími dveřmi. Ve vagónu jsem ji však už nezaznamenal, ačkoli jsem koukal jako octomilka z pregnantně oloupaného banánu. Rozplynula se. A zase hukot. Ten vlak si opravdu hučí vždycky, jen jsem byl zrovna tak nějak přecitlivělý.

A co hukot venku. Též pořád? Jsem zvědavý na Ládví. Jestli tam dnes zase hučí, nemůže mi to při mém aktuálním psychickém stavu uniknout v žádném případě.

Napsáno v pátek dvacátého čtvrtého listopadu 2017 v metru kolem desáté hodiny dopolední.

Dodatek napsán krátce po výstupu ze stanice metra Ládví: V areálu AV ČR hučelo. Asi jatka. 14:00 jsem si odkliknul „práce mimo“.

26.11.2017, 22:07:39   Publikoval Luciferkomentářů: 0