Neviditelný čert

Když se příroda zblázní nebo splete, klidně nás ošidí a úplně jinde přivede na svět člověka s neuvěřitelnými rozumovými schopnostmi a ještě třeba s mnohostranným uměleckým talentem. A je zajímavé, že následovníci takového výjimečného jedince bývají někdy proslulejší než on sám. Např., než polyhistor a umělec v jednom, Swedenborg. Uvažte sami: K těm, komu Swedenborg ukázal cestu, patří i nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslaw Milosz. Podobně jako v roce 1949 Orwell, Milosz roku 1953 v eseji Zotročený duch podává představu jediného možného vývoje v zemích socialismu. Devět částí knihy znovu potvrzuje, že při vší úctě k domácí tradici a k domácí literatuře máme pořád co a koho závidět Polákům. Následující řádky jsou citacemi vybranými z VIII. kapitoly nazvané Nepřítel pořádku – člověk. Připomeňme si čas boje proti individualismu, proti vnitřnímu nepříteli, čas schůzí a optimistických hesel. Czeslaw Milosz objasňuje podstatu historického experimentu, jenž u nás započal právě před sedmdesáti lety.

Stella

Nepřítel pořádku – člověk

V lidových demokraciích se vede boj o moc nad lidským duchem. Člověka je třeba přivést k tomu, aby pochopil. Až pochopí, bude i akceptovat. Kdo jsou nepřátelé nového zřízení? Jsou to ti, kteří nechápou. Nechápou buď proto, že jejich intelekt pracuje příliš slabě, nebo proto, že špatně funguje. V každém z hlavních měst střední a východní Evropy dlouho do noci jasně svítí světla ústředního výboru. U psacích stolů sedí lidé zběhlí v Marxových, Engelsových, Stalinových a Leninových spisech… Zprávy z různých zemí pak slouží vrchnímu velení v Moskvě ke stanovení jednotné strategie. Objektem zkoumání jsou různé skupiny obyvatelstva. Nejméně důležitá je třída vlastníků, teď, co byli zbaveni majetku znárodněním továren a dolů a agrární reformou. Maloburžoazii – drobné obchodníky a řemeslníky – nelze podceňovat. Je to mocná síla hluboko zakořeněná v masách… Je snadné uhodnout, kam by to vedlo, kdyby se projevy lidské podnikavosti nelikvidovaly…

A kdyby se k tomu ještě zavedla svoboda tisku a shromažďování? Jako houby po dešti by na této klientele vyrůstaly časopisy… Horší je, že tento problém souvisí se zemědělskou otázkou… Sedláci však nejsou nebezpeční. Mohou zmlátit některého stranického funkcionáře. Nebo ho v návalu zoufalství i zabít, nic víc. Je-li stát jediným odběratelem jejich produkce a sami nemají vliv na výšku stanovených dodávek, jsou bezmocní. S těmi vzdornými si poradí státní bezpečnost…

Mnohem důležitější než sedláci jsou dělníci. Většinou jsou naladěni nepřátelsky. Je to pochopitelné: nezdají se jim normy, které musí plnit, a tyto normy se stále zvyšují… Státy střední a východní Evropy vyrábějí, aby zvedly potenciál Impéria a napracovaly hospodářskou zaostalost Ruska. Dělníci nemají na výrobní plány žádný vliv: ty se netvoří podle potřeb občanů. Většina vyrobeného zboží odtéká na Východ… Zboží, když se konečně dostane ke spotřebiteli, je velmi drahé… Pracovní disciplína je tvrdá… Pokud by dělníci jevili známky nespokojenosti, převezme je do své péče politická policie, jejímiž konfidenty jsou spolupracovníci, a nejednou přátelé…

Všechno tedy vyúsťuje ve vládu nad duchem. Nová, neslýchaně rozbujelá byrokracie se rekrutuje z mládeže dělnického původu… Cesta je otevřená, leč střežená: jejich myšlení musí spočívat na neochvějných základech dialektického materialismu. Slouží k tomu škola, tisk, literatura, malířství, film i divadlo. Musíme se také zmínit o významu jednoho nového zařízení: čím byla ve středověku kaple, tím je dnes zasedačka v každé továrně, v každé škole, v každém úřadě: na jejích stěnách lze vidět rudě dekorované portréty vůdců, zde se vždy jednou za několik dní konají schůze s povinnou účastí. Efekt těchto schůzí je podobný jako u církevních obřadů: prozíravá katolická církev věděla, že víra je spíše záležitostí davové sugesce než individuálního přesvědčení. Společné náboženské úkony uvádějí do stavu víry nepozorovaně: gesto rukou sepjatých k modlitbě, pokleknutí, zpěv písní víře předcházejí, víra je fenomén psychofyzický, ne pouze psychický… Lidé zaplňující zasedací síně se poddávají určitému společnému rytmu: myslet jinak zdá se být absurdní… Vliv zasedací síně patří přes všechna zdání racionality do řádu jevů kolektivní magie. K tomuto spojení racionalismu doktríny s magií dochází eliminací svobodné diskuze, která ostatně ztrácí smysl…

Náboženská otázka je stále živá… Kapitalismus vytvořil vědecké myšlení… Církev ztratila intelektuály a nezískala nově vznikající vrstvu dělníků… Je nevýznamné, zda sklony přivádějící člověka k náboženství rezultují z „lidské podstaty“ nebo z podmíněných reflexů, fungujících po staletí – tyto sklony tu jsou… Když tváří tvář smrti nadchází chvíle absurdního záblesku, že to všechno nemá smysl – odhalí náhle dialektický materialismus svoji matematickou strukturu. A člověk padá z důmyslně konstruovaných mostů do propasti a raději se poddá magii ikony.

… Strana ví, že je sama církví… Rituál zasedací síně, poezie, romány, filmy jsou tak důležité, protože sahají hlouběji, až tam, kde se tají emocionální protest. A tudíž nelze tolerovat jinou církev – křesťanskou. Je to nepřítel číslo jedna: v něm nachází oporu veškerý skepticismus mas, pokud jde o radikální přeměnu člověka… Mezi křesťanstvím a filozofií stalinismu existuje nesmiřitelný rozpor. Křesťanství se opírá o individuální zásluhy a viny. Nová víra naopak nahrazuje tento pojem ideou zásluhy a viny historické. Křesťan, který odvrhne individuální zásluhu a vinu, zároveň tím škrtá Ježíšův čin, a Bůh, kterého se zatím ještě dovolává, se zvolna transformuje v Historii…

K uspání vědomí se používá zvláštní vytáčky, jakou je tvrzení, že reakcionář nemůže být dobrý člověk. Kdo je z definice, modifikované podle aktuální potřeby, reakcionář? Každý, kdo se staví do cesty nevyhnutelným historickým procesům, to jest politice politbyra… Tvrzení, že vina historická je automaticky zároveň vinou individuální, nelze posuzovat jinak, než jako úhyb přecitlivělého, jenž si nalhává svědomí… Hloupost, tj. neschopnost pochopit mechanismus událostí, může být příčinou obrovského utrpení, jež člověk připraví svým bližním. V tomto smyslu jsou polští vůdcové, kteří v roce 1944 vydali rozkaz k rozpoutání varšavského povstání, vinni hloupostí a jejich vina má individuální charakter. Úplně jiná individuální vina zatěžuje velení Rudé armády, která nepřišla na pomoc ne z hlouposti, ale naopak díky plnému pochopení „historického procesu“ (nebo prostě správnému odhadu sil).

Příkladem viny z hlouposti je vztah různých societ k těm myslitelům, spisovatelům… kteří svým zrakem dohlédli do budoucna, a jejichž díla byla tudíž málo srozumitelná současníkům. Kritik mohl jednat v dobré víře, svou hloupostí ale uvrhl do bídy nebo vystavil pronásledování lidi nesrovnatelně kvalitnější než on sám. … Logicky vzato, je všechno, jak má být. To znamená, že je jasné, že nemůže být jinak – od filozofických základů až ke kolektivizaci vesnice tvoří všechno jediný sevřený celek, přesvědčivě poskládanou pyramidu. Izolovaný jedinec se sám sebe ptá, zda jeho odpor není omylem: proti celému aparátu propagandy může postavit jen iracionální touhy. Nemá se spíš za ně stydět?

…Největším ohrožením není však reakce ani církev. Největším nepřítelem je hereze… Žádný nový myšlenkový nebo politický kvas nesmí nastat mimo půdu ortodoxního stalinismu, jenž se za každou cenu snaží udržet si monopol „pokroku“ a „demokracie“. Kdyby tento monopol byl prolomen, hereze by se šířily jako oheň… Potenciální nepřítel bude existovat vždycky, přítel bude vždycky jen ten, kdo akceptuje na sto procent. Ten, kdo akceptuje na 99%, už bude skrytý nepřítel.

…Co si však počít s nevyjádřenými lidskými tužbami? Proč se dobrý komunista náhle bez zjevného důvodu střelí do hlavy nebo utíká za hranice? Není to jedna z těch propastí, nad kterými se klenou důmyslně konstruované mosty? Ti, kdo prchají z lidových demokracií, obyčejně udávají jako hlavní důvod, že tam nelze vydržet psychicky… Nedefinovatelná hrůza plné racionalizace individuálního lidství se nedá vysvětlit těm, kdo ji nepoznali. Aby se předešlo pochybnostem, bojuje strana proti jakýmkoli pokusům o proniknutí do hlubiny bytí člověka, především v literatuře a umění… Co není vyjádřeno, neexistuje.

… Nejsem příznivcem umění příliš subjektivního. Má poezie mi byla prostředkem sebekontroly… Zkušenosti z let války mě naučily, že se nemá brát pero do ruky jen proto, abychom jiným sdělovali své zoufalství a vnitřní rozvrat – neboť to je laciné zboží, na jehož vyhotovení je zapotřebí příliš málo úsilí, než abychom mohli při podobné činnosti pociťovat sebeúctu. Každý, kdo viděl milionové město obrácené v prach, kilometry ulic, na kterých nezůstala žádná stopa života, dokonce ani kočka nebo toulavý pes – si s ironií připomněl popisy velkoměstského pekla u moderních básníků – ve skutečnosti pekla jejich duše. Skutečná Pustá země je mnohem strašnější než imaginovaná. Nikdo, kdo nezažil hrůzy války a teroru, neví, jak silný je u svědka a účastníka protest proti sobě samému, proti vlastním opomenutím a vlastnímu egoismu. Rozpad a utrpení jsou školou sociability. Literatura socialistického realismu je velmi užitečná – ale, bohužel, užitečná jen straně…

… Kdo opravdově tvoří, je sám… Pro člověka není jiné cesty než uvěřit vnitřnímu příkazu a vše zvážit, aby vyjádřil to, co se mu vydá jako pravda. Tento vnitřní příkaz je absurdní, neopírá-li se o víru v hierarchii hodnot, existujících mimo nestálost lidských věcí. Tedy o víru metafyzickou. V tom se koncentruje tragédie dvacátého století.

… Jen slepí mohou nevidět tragičnost situace, v jaké se ocitl lidský rod, když zatoužil vzít osud do vlastních rukou a odstranit náhodu. Pokořil se před Historií – a Historie je kruté božstvo. Rozkazy, které vycházejí z jeho úst, jsou hlasem mazaných kněží ukrytých v jeho prázdném vnitřku… Filozofie dějin emanující z Moskvy je filozofií – silou. Přetváří masy, disponuje tanky a letadly. Proti tomu kdo ji nechce uznat, vystupuje drtivá státní moc a zároveň na něho útočí zevnitř – praví, že odpor, který projevuje, je způsoben jeho třídním vědomím.

…“Ti uměli dělat propagandu! Kam se na ně hrabem!“ zvolal s lítostí jeden stranický funkcionář, když poslouchal evangelium vysílané rozhlasem. Nové (anti)náboženství dělá zázraky. Pochybovačům předvádí nové stavby a nové tanky. Ale co kdyby zázraků najednou nebylo? V rukou, které aplaudují, by se objevily nože a pistole, myšlenková pyramida by se zřítila. Tam, kde stála, by pak dlouhý čas nebylo nic než krev a chaos.

Zdroj: Czeslaw, Milosz: Zotročený duch, TORST, Vyšehrad, Praha 1992

(Poznámka Stella: kurzíva se shoduje s kurzívou v původním textu, až na tučně proloženou, která je od Stelly)

07.03.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 29