Život je přece teď

rubrika: Pel-mel


Jak tak žiju mezi Romy, kladu si všelijaké otázky. Jak to, že se s takovým klidem co chvíli stěhují, aniž by se trápili kvalitou budoucího bytu? Prostě se dnes rozhodnou, zítra odnášejí a odvážejí. Jedni tam, jejich příbuzní sem. Kde berou odvahu najednou se sebrat a vyjet do neznáma? Do Anglie, do Kanady? Já bych cestu plánovala rok, po celou tu dobu bych špatně spala, studovala bych základní fráze… Tchán veřejně ztříská zetě a všichni to schvalují. Zbitý se večer chová jako by se nic nestalo. Malé děti jsou načinčané, větší jsou jak z poválečného italského filmu se sociální tematikou. A nerozbitné. Sousedka mi jednou sdělí, že má nádor na mozku, a když ji do zítřka nádor přejde, má těžký reumatismus. A na Slovensku dva krásné domy. Naivně se domnívám, že by se zastyděli, kdyby konečně pochopili, že žijí z části našich platů. Ono je to totiž vůbec nezajímá. Peníze přijdou, tak proč přemýšlet, kde se vzaly. A hrdost mají sousedé jinou, než je hrdost nad schopností uživit rodinu usilovnou prací. Kdyby něco: ostatní vždycky vypomohou. Koho volí? Divná otázka, zhola zbytečná. Na mnohé z uvedených otázek odpovídá kniha Isabel Fonsecové Pohřbi mě vestoje.

 

Stella


Bylo by zajímavé, co a jak by Isabel Fonsecová napsala o evropských Cikánech dnes, s odstupem čtvrtstoletí. Její dokumentární kniha Pohřbi mě vestoje vyšla roku 1995 a odráží se v ní situace „největší evropské minority“ po pádu komunismu. Začíná osudem ženy, jejíž život se stal symbolem všeho cikánského i přesným odrazem vztahu většinové společnosti k „jiným“: tou ženou je zpěvačka a básnířka Bronisława Wajs, Papusza. Encyklopedické heslo s jejím jménem téměř doslovně cituje převážnou část první kapitoly knihy.

 

Fonsecová navštívila několik evropských zemí a dopodrobna nastudovala historii vztahu majority k Romům. Nejdéle pobývala v albánských rodinách a právě popisy jejich života patří k tomu nejzajímavějšímu. K nejotřesnějšímu pak konkrétní fakta o Cikánech za války. (Pojmenování Cikáni volí záměrně, zdá se jí, že je historicky nejvýstižnější.)

 

Proč se zdají tak drze sebevědomí?

 

Přestože Bronislawa toužila po jiném životě, byl jí pocit naplnění dopřán jen nakrátko. Potají se učila číst, což bylo pro její kočující rodinu nepřijatelné. Jak bylo zvykem, provdali ji za mnohem staršího muže. Nikdy neměla děti. Putovali v malovaných vozech, za války se skrývali v ukrajinských lesích. Ani přes skrývání většina Papusziných blízkých válku nepřežila, neboť Cikáni byli určeni k úplnému vyhlazení stejně, jako Židé. (Polských cikánů přežilo jen patnáct tisíc.)

 

Papuszina tvorba plná stesku po něčem neurčitém překročila mez, za niž správný Cikán nesmí jít: vyjadřovala autorčin vlastní, individuální prožitek. Jenom náhodou uslyšel Papuszu zpívat básník Jerzy Ficowski, a tak roku 1950 uveřejnil několik jejích básní. V dobovém duchu udělal z básnířky symbol pokrokových společenských změn. Básnířka se ocitla na výsluní. O to hlubší byl její pád: cikánskou radou starších byla prohlášena za nečistou, protože spolupracovala s gadži (jako to dělá špeh) a byla neodvolatelně vyloučena z komunity. Většina Cikánů považuje gadže za nečisté a stykem s nimi nechtějí riskovat vlastní znečištění. Gadžové, kteří je ze soucitu obdarovávají, jsou pro ně v podstatě směšní a zaslouží pohrdání.

 

Papuszu cikánští starší obvinili z toho, že ona stojí za všemi snahami o asimilaci Cikánů. Zradila. Marně se nařčení bránila, nepodpořil ji nikdo. Ani polské úřady. Zbývající život prožila v dobrovolné samotě.

 

Proč to stále drhne?

 

I když po válce polští Cikáni představovali jen půl promile obyvatelstva, byli považováni za velký problém. V Polsku bylo kočování s plnou platností zastaveno až koncem sedmdesátých let. Isabel Fonsecová považuje pokus o asimilaci za „surový demografický experiment“, který nebral v úvahu např. ani to, že pro Cikána je (bylo) neodpustitelné spolupracovat s gadži a být na někom závislý. Vnucená sociální péče pak vedla ke ztrátě tradičních řemeslných dovedností a podpořila drobnou kriminalitu. Plány většinové společnosti vycházely z představy o svébytné skupině lidí trpících v bídě a o všeléku, kterým mělo být vzdělání. Ale došlo k tomu, že vzdělaný Cikán se dnes snaží dostat od své komunity co nejdál. Demokracie ho blízkým lidem vzdálila.

 

Pro usedlé obyvatele bylo v padesátých letech nepochopitelné, že Cikáni opouštěli pohodlné byty získané od státu a odcházeli raději do lesa. Za svobodou, říkali. Nikdy nebyli vázáni k půdě. Nemají žádný smysl pro usilovnou, mravenčí práci. Spravování šatstva, šití, opravy (kromě aut) – něco takového neexistuje. Pokus o vytvoření cikánského proletariátu dlouho selhával a v podstatě selhává dosud. K čemu Cikáni mají velké předpoklady, to je drobné řemeslné podnikání nebo i podnikání větší, ale nesvazující. Hlavně nebýt v podřízeném postavení, zvlášť pod gadžou. Romové také nepovažují za divné, když člen parlamentu obchoduje s ojetými auty. Proč by neměl?

 

Jak Fonsecová uvádí, Cikáni se sice usadili, ale pod povrchem se mnoho nezměnilo. Dál se vdávají děvčata ve věku dvanácti třinácti let (Rumunsko, Albánie), dál Cikáni odmítají některé věci gadžům prozradit, nebo je úmyslně uvádějí v omyl. Lež považují za naprosto přirozenou. Za umění, dokonce za povinnost. Navenek sice přizpůsobení, ale mnohé z toho jsou mimikry. Jejich zákony jsou sice nepsané, ale pevné, neotřesitelné. Např. ženy jsou mužům podřízeny automaticky. Cikáni tvoří tajnou společnost, ač vnucené změny přispěly k jejich vykořenění. Cikáni byli vždy partyzány.

 

Komunikace…

 

Cestou k moderní romské identitě a emancipaci se zdá být jazyk, především jeho psaná forma. Nehledě na dnešní televizní programy v romštině, romské časopisy i knihy, stále máme co do činění se společností, která má své pevné hradby. Tak jim Romové říkají. Podobnou hradbou je právě jejich jazyk, řeč s překvapivě malou slovní zásobou, jakkoli se rychle obohacuje o nové výrazivo. Cikáni – Romové jsou hrdí na to, že jim nikdy nikdo nebude úplně rozumět. Jedním slovem označují víc věcí třeba i významově vzdálenějších. Neboť jejich nejzákladnější životní postoj je: my proti světu.

 

Jejich jazyk slouží především k vyjádření družnosti, pospolitosti, k vyjádření velkých citů a k přehánění. Být co nejhlasitější – to je základní vlastnost dobrého projevu. Romské dialekty mají schopnost vyjádřit velké emoce, proto se komunikace jeví zlomkovitá a teatrální. Silný sklon k předvádění vede k tomu, že mluvčí nerozlišují, co je důležitější, a řeči o nicotném detailu věnují stejnou pozornost jako rozmluvě o závažné události. To souvisí s cikánskou nechutí (nebo neschopností) stanovit si nějaké priority. Důležité je všechno – to, co právě teď. Za chvíli už tomu bude jinak. Některé komunity, zvláště jižní, neznají hodiny, dny, a jejich rok se nedělí na měsíce, ale na léto a zimu. Gramotnost není považována ani za nějakou potřebu ani za ctnost.

 

Pragmatičtí?

 

Vztah k okolnímu světu má většina Romů lhostejný. Alespoň se to tak Isabele Fonseco jeví. Nezajímají je změny režimů ani život v jiných světadílech. Uvádí příklad mladé slovenské Romky, která říká, že byla v Americe – Amerika je prý u Michalovců. Romy nezajímá vlastní původ. Historii pro ně představují vzpomínky nejstaršího žijícího. Odtud pramení překvapivě malý zájem o válečné události a téměř žádné žádosti o odškodnění, jakkoli na ně mají nárok i potomci. Bylo – není. Přitom cikánské utrpení za války bylo nezměrné. Zabito jich bylo půl milionu. (Pro Mengeleho byli oblíbeným objektem pokusů.) Romové nejeví žádný zájem o památky své historie. Nevyprávějí si o mučednících a o hrdinech.

 

Zatímco Židé povýšili na vysoké umění paměť, Cikáni na vysoké umění povýšili zapomínání. Jsou neuvěřitelnými fatalisty. Problém je ale složitější: přeživší koncentrák byli po válce osobami bez státní příslušnosti, neměli (a neznali) tedy své možnosti. Nebo se nacházeli mimo ně.

 

Národ?

 

Neznalost původu (nebo nezájem o něj) smiřuje Romy s tím, že jejich domov je všude a nikde. Vždycky začínají znovu. Ostatně, na indický původ přišel na základě jazykovědného studia jako první maďarský farář István Vali až v polovině 18. století, tedy po téměř tisíciletém putování Cikánů Evropou. (První tištěná zmínka o nich spadá do roku 950.) Sami se dosud za národ nepovažovali, rozlišovali jen mezi kmeny. O společném území neuvažovali nikdy. Údajně jsou jediný národ, který netouží po vlasti. Nostalgie jejich slovesnosti je výrazem obecnější, neurčité touhy.

 

Situace se ale mění. Šířící se povědomí o vlastní minulosti pozvolna zakořeňuje i s proměnou dosavadního obvyklého vytěsňování násilností a křivd. Cikán je prý definován osobitým životním stylem víc než etnickou příslušností. A k jeho osobitému životnímu stylu patří také zdravá sebeúcta a veliká solidarita – vždy má ráz kolektivní. Kolektivní charakter má také trest. Endogamie Cikánům plně vyhovuje.

 

Podobný indiferentní vztah jako k minulosti (a budoucnosti) mají Cikáni k víře. Často přejímají náboženství té země, v níž přebývají, ale pouze ze snahy vyhnout se pronásledování nebo získat od církve nějaký prospěch. Sami se řídí mnohými tabu, pověrami a vlastními zákony, překvapivě cudnými, pokud jde o sexualitu. Slušná žena např. neukazuje kolena. Starší žena je asexuální objekt, a může tak být chápána jak hlavní autorita, neboť dospěla do úrovně muže. Stará žena také má jako jediná sílu odehnat smrt. A smrt je v romštině rodu mužského.

 

Tolik pro dnešek na často diskutované téma. Bez hodnocení, jen konstatování. Více už zde bylo dříve: Zrcadlo (O čem jsem ještě nepsala…).

 

Zdroj: Fonsecová, Isabel: Pohřbi mě vestoje, Cikáni a jejich pouť, Nakladatelství Slovart, 1998


komentářů: 46         



Komentáře (46)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 3 »

Lucifer
16
Lucifer * 29.03.2018, 20:58:07
Jezus Romsky

https://www.youtube.com/watch?v=FfED6CDlZp4

Úžasný

Stella
15
Stella 29.03.2018, 20:54:30
Zdá se, Zuzano, podle těch vyjádření v 13, že je to po celém světě stejné.

Také mám mezi sousedy jednoho mladšího, ne moc chytrého, ale rozšafného. Pokaždé si hezky popovídáme o pěstování muškátů. On bude mít 40 - do práce ani náhodou! Důvod už se najde.
Fonseco popisuje, jak v Albánii, Bulharsku... chlapi dopoledne vstanou, ženy jim přinesou kávu, oni celý den pokuřují a nechávají se obsluhovat.
Když někdo na pár dní zmizí, je to kvůli tajemným obchodům. Nejčastěji s auty.

Při čtení té knihy jsem pořád hledala odpověď na několik otázek: jde o pozůstatek kmenového způsobu života , který nejsou ochotni změnit? Žijí v podstatě stejně jako dnešní orientální národy, nebo se vymykají?

Jak chápou hrdost a čest?
Proč ti superbohatí nepomohou křiklavě chudým?

Znám dvoje smíšené manželství. Ti manželé jsou blonďáci. Děti blond, s tmavýma očima. Ženy hrají mezi svými prim. Přitom jiné mladice tvrdí, že by s gadžou nechodily, že jsou jim odporní.

O Papusze existuje i film. Napsala vzpomínkovou knihu z války.

14
Z. (neregistrovaný) 29.03.2018, 17:14:07
"..dnes mě paní zná, zítra - jako by mě v životě neviděla"

Nomadi kocovnici versus farmari. Vlk versus pes.

13
Zuzana (neregistrovaný) 29.03.2018, 16:08:54
https://www.reddit.com/r/AskReddit/comments/1f3bok/what_makes_europeans_hate_gypsies_so_much_are/

Online dotaz: Proc Evropane tak nenavidi cikany?
(Go figure;)

12
Z. (neregistrovaný) 29.03.2018, 15:59:32
A toto je velmi nekorektni:
V Brne plakaty na film "Cikani jdou do nebe".
Po nimi napisy gadzu: "At jdou treba do p...... "

Ja za to nemuzu, jen kolemjdouci. :)Pritom Brno a cela jizni Morava - vylozeny gypsyland. Mrkající




8
Tahiti (neregistrovaný) 29.03.2018, 12:48:42
S Cikány jsem neměla celý život žádné zkušenosti, bydlím v Praze, ve čtvrti, která je přílíš \"nóbl\" pro běžnou cikánskou komunitu.Nicméně jsem loni za několik dlouhých měsíců pobytu v nemocnici měla možnost s několika z nich se setkat.

Bylo by to na trilogii popsat všechno, co se za těch pár měsíců událo - včetně toho, že se mi podařilo - byť poněkud v mrákotách - vyslechnout názory Cikánky, jejíž muž byl právě zvolen jako zastupitel kamsikdesi, ale asi v Praze, neboť posléze ta žena někomu do telefonu oznámila, ža mají pronajmutý byt Na Karlově náměstí, což je přímo rezidence. Měsíční nájemné kolem třiceti tisíc.

Legrační bylo, že když nechtěla, abych něco slyšela, mluvila anglicky. Musím přiznat, že dobře. Já jsem jí ovšem rozuměla, a to ona netušila. Pobývala asi dost dlouho v Kanadě. A tak jsem vnikla do podsvětí jejich života.

Docela děs a běs dohromady. Vyslechla jsem, že jí vůbec nic není, že se jen potřebovala uklidit, aby uvolnila svůj byt asi deseti svým příbuzným odněkud ze Slovenska. Markýrovala chorobu, žlučník čico, přála jsem jí, aby jí ho ufikli. Ne,\"uklidnili\" jí ho a po týdnu opustila komnatu, kde ji denně navštěvovalo asi pět až deset příbuzných. Bohužel mluvili romsky, takže z toho jsem se nedozvěděla nic.
Další Cikán byl Milan, místní saniťák, kluk se srdcem na dlani, který mi pomáhal ze všech sil, potřebovala jsem to. Byl vždycky ochotný, slušný, čisťoučký, krásně ostřihaný - a první víkend,co jsem byla potom doma - chodil ke mně hned ráno a pečoval o mě. Teď už jsem celkem fit a když se dívám zpětně, byl to Cikán, který mě vytáhl z mnoha šlamastyk a nejvíc mi pomohl. Kamarádíme se dodnes a myslím, že to tak i zůstane. Ahoj

7
xxx (neregistrovaný) 29.03.2018, 12:18:34
Ještě jedna věc: pořád mi vrtá hlavou téměř nulový zájem Romů o pomník v Letech.
Nebo se mýlím?
Kde jsou jejich mladí aktivisté? Kolik jich přijede(auta mají) aspoň na vzpomínkovou slavnost?

Stella
6
Stella 29.03.2018, 12:14:09
Stella nevytáhla velké téma, ale vytáhla z police v knihovně knihu, úplně náhodou. Mrkající

Původně jsem se chtěla zamýšlet nad tím, nakolik jsou sociální otázky u některých z "vyloučených" skutečně původem sociální, tedy - co je skutečnou příčinou bídy některých lidí, bez ohledu na jejich původ.
A pokud jde o Romy: dnes mě paní zná, zítra - jako by mě v životě neviděla. Atd.,atd.. Zkrátka, je toho víc, co nechápu.
Ten mladý zeť z článku se nechal (!) zmlátit před domem, bez jakékoli snahy o odpor. Pro něj to asi bylo v řádu věcí.

Zkušenosti autorky Fonseco jsou hodně čtenářsky zajímavé. Ale některá fakta je třeba vždycky brát s rezervou: třeba jak Romku od Mostu úřady přinutily jet porodit na Slovensko...

5
mefi nano (neregistrovaný) 29.03.2018, 10:04:15
.
T-Bear & The Dukes Of Rhythm - Don't Leave Your Heart Behind

https://youtu.be/n_OOjxfHo9A
.
Zamilovaný

mefi
4
mefi * 29.03.2018, 08:05:12
.
Barcelona Gipsy BalKan Orchestra - Djelem Djelem

https://www.youtube.com/watch?v=J10_2WrdHBk
.
Zamilovaný

mefi
3
mefi * 29.03.2018, 08:01:04
Djelem Djelem - text romácké hymny


Gejľom, gejľom
Gejľom, gejľom, lungone dromenca,
Malaďiľom bachtale Romenca.
Aj, Romale, aj čhavale.
Aj, Romale, aj čhavale.
Aj, Romale, khatar tumen aven?
Le čerenca, bachtale dromenca?
The man esas bari famiľija,
Murdardža la e kaľi legija.
Aven manca sa lumjake Roma
Kaj phuťile le Romenge droma.
Ake vrjama – ušťi Rom akana
Amen chuťaha the mišto keraha.
Aj Romale, aj čhavale,
Aj Romale, aj čhavale.


Český překlad:

Šel jsem, šel jsem
Šel jsem, šel jsem, dlouhými cestami
Potkal jsem se se šťastnými Romy.
O, Romové, o děti,
O, Romové, o děti,
O, Romové, odkud přicházíte?
Se stany, po šťastných cestách?
I já jsem měl velkou rodinu.
Zabila ji černá legie.
Pojďte se mnou, Romové celého světa.
Kde se otevřely cesty Romům.
Teď je ta chvíle – povstaň člověče
Vyskočíme a bude dobře.
O, Romové, o děti,
O, Romové, o děti.

Zdroj: Karaoke.cz

.
Mrkající

2 Obrovské téma.
Starý kocour (neregistrovaný) 29.03.2018, 01:51:55

Cikáni ne jako komunita, ale jako ti, kteří se z ní dostali ven. Jenže si nesou svou kulturu, své zvyky, své preference. Své instinkty.
Všimli jste si, jak málo je smíšených cikánsko-gadžovských manželství? A jak se musí taková rodina nakonec stejně rozhodnout, jestli bude žít v cikánské komunitě a přijme její pravidla nebo v gadžovské a bude respektovat pravidla majority? Vypadá to, že střední cesta neexistuje.
===
S cikány jsem se dostával do styku od dětství až dodnes. Můžu jen říct, že soužití s Cikány (nemyslím hned manželství) je věc hodně náročná -, ale možná. Musíte pochopit mentalitu toho divokého národa.
Hlavně - "emoce first".
Tak šílených změn nálad se u "běloušů" dočkáte jedině v případě, když je takový jedinec duševně ne zcela v pořádku nebo zdrogovaný. Cikán, který se chová pragmaticky je z hlediska ostatních Cikánů duševní mrzák.
===
Ale nemůžu tu psát o svých setkáních, které pokračují i dále, protože by to vydalo na několik (set) stránek a nebylo by to vůbec o předmětné knize.

Stella zase vytáhla velké TÉMA - jak už má ve zvyku. Mrkající

«   1  2    3    4   »