Knihy některých spisovatelů vyvolávají dojem, že jim něco důležitého schází. Co jim to ale chybí, když je všechno na svém místě: jazyk díla je vcelku bohatý, autor je dovedný stylista, někdy také srší vtipem, píše suverénně, jenže: ta kniha klidně mohla nebýt. Proč, to pomůže vysvětlit např. takové dílo, jako je Prorok od Chalíla Džibrána. Tato kniha je údajně třetím nejprodávanějším dílem světové poezie (po Shakespearovi a Lao Tse). Je chytrá a krásná. Přitom ale! Nepřináší vůbec nic nového. Avšak v básnické zkratce, poetickým jazykem, jaký známe z biblických veršů, koncentruje nejstarší lidskou zkušenost. Chalíl autor totiž nekřičí: Tady jsem a obdivujte mě! On se pevně drží poznaného, osvědčeného, zděděného, a čistými slovy a srozumitelnými obrazy předává dál. Snad se tomu říká moudrost? Ta, která se týká základních věcí člověka, je jenom jedna a stačí se jí držet.
Stella
Proroci bývali považováni za prostředníka mezi Bohem a lidmi. Pokud se nedrželi božího slova a hlásali např. vlastní názory, byli odsuzováni jako falešní proroci. Prorok komentoval současnost a mohl také přinášet vizi budoucnosti. Nebyl věštcem. Naopak, na rozdíl od váženého proroka (Mojžíš, Eliáš), byli věštci přijímáni nepříznivě. Nekamenujte proroky, píše V. Hálek a myslí tím básníky. Proroci totiž pronášeli svou řeč (nebo zpívali) za doprovodu hudebního nástroje. Džibránův Prorok se po dvanácti letech konečně dočkal lodi, jež ho odveze na ostrov jeho zrození, a před odplutím předává poznanou moudrost lidem, kteří mu kladou otázky.
O domech
Potom vystoupil vpřed zedník a řekl, Promluv k nám o domech. A on odpověděl těmito slovy: Vystavte ze svých představ chýši v divočině předtím, než postavíte dům uvnitř městských zdí. Neboť ač jsou vám dány návraty domů za soumraku, stejně tak jsou dány i poutníkovi ve vás, vždy vzdálenému a osamocenému. Váš dům je vaším větším tělem. Vyrůstá ve slunci a spí v poklidu noci: a není to spánek beze snů. Copak váš dům nesní? A ve snu neopouští město, aby se vydal k hájům či na vrcholek hory?
Nejraději bych posbíral všechny vaše domy do své ruky a jako rozsévač je roztrousil po lesích a loukách. Pak by údolí byla vašimi ulicemi a zelené stezky vašimi uličkami, abyste vyhledávali jeden druhého na vinohradech a přicházeli s vůní země ve svých šatech. Ale zatím to ještě není možné. Vaši předci vás, jati strachem, nahromadili příliš blízko pospolu. A tento strach bude ještě nějakou dobu přetrvávat. Ještě po určitý čas budou městské zdi oddělovat vaše srdce od vašich polí.
A řekněte mi, lidé z Orfalesu, co máte v těchto domech? A co střežíte za zamčenými dveřmi?
Máte tam mír, stav klidu, jenž odhaluje vaši sílu?
Máte tam vzpomínky, zářivé oblouky klenoucí se nad vrcholky vaší mysli?
Máte tam krásu, jež vede srdce od zdobných věcí z dřeva a kamene k posvátné hoře?
Řekněte, co máte ve svých domech?
Nebo tam máte jen své pohodlí a touhu po pohodlí, onu vkrádající se věc, která do domu vchází jako host, a pak se stane hostitelem a nakonec pánem?
Ano, stává se z ní krotitel, jenž hákem a bičem pohání loutky vašich velkých žádostí.
Ačkoli jeho ruce jsou jemné, jeho srdce je ze železa.
Ukolébá vás k spánku, aby se pak postavil vedle vaší postele a opovržlivě se vysmíval lidské důstojnosti.
Tropí si posměch z vašeho zdravého rozumu a odkládá ho do bodláčí jako křehkou nádobu.
Věřte mi, že touha po pohodlí zabíjí zanícení duše, a pak s vítězným úšklebkem kráčí v pohřebním průvodu.
Ale, vy, děti vesmírného prostoru, vy neklidní v klidu, vy se nesmíte dát uvěznit ani zkrotit.
Váš dům by neměl být kotvou, ale stěžněm.
Neměl by to být třpytivý pás zakrývající zranění, ale oční víčko střežící oko.
Neměli byste skládat křídla, abyste mohli projít dveřmi, ani byste neměli sklánět hlavu, abyste se neuhodili o strop, ani byste se neměli bát zhluboka vydechnout ze strachu, že zdi mohou prasknout a zřítit se.
Neměli byste sídlit v hrobech, které stvořili mrtví pro živé.
A přestože jsou to domy nádherné a okouzlující, přesto by neměly skrývat vaše tajemství a zakrývat vaše touhy.
Neboť to, co je ve vás nespoutané, má svůj příbytek na obloze a jeho branou je ranní mlha a jeho okny jsou písně a ticho noci.
O manželství
Pak Almitra znovu promluvila a řekla: A co manželství, pane?
A on odpověděl těmito slovy:
Byli jste společně zrozeni a spolu zůstanete navěky.
Budete spolu, když bílá křídla smrti rozmetou vaše dny.
Ano, budete spolu dokonce i v tiché vzpomínce Boha.
Ale nechť je volný prostor ve vašem společném bytí a větry nebes ať tančí mezi vámi.
Milujte jeden druhého, ale nevytvářejte z lásky pouto:
Ať je raději mořem vlnícím se mezi břehy vašich duší.
Naplňte vzájemně své poháry, ale nepijte jen z jednoho z nich.
Dávejte si navzájem chléb, ale nejezte ze stejného bochníku.
Zpívejte a tančete společně a radujte se, ale dopřejte tomu druhému i chvíle samoty.
Přestože jsou struny loutny odděleny jedna od druhé, zachvívají se společně stejnou melodií.
Dávejte své srdce, ale neodevzdávejte je tomu druhému do vlastnictví.
Neboť jen ruka Života může uchopit vaše srdce.
A stůjte při sobě, ale nestůjte vedle sebe příliš blízko: neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého.
O dětech
A žena, jež chovala na prsou své dítě, řekla, Promluv k nám o dětech.
A on pravil:
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém.
Procházejí vámi, ale nevycházejí z vás, a ač jsou s vámi, přesto vám nenáleží.
Můžete jim dát lásku, ale nedáte jim své myšlenky, neboť oni mají své vlastní myšlenky.
Můžete vlastnit jejich těla, ale nikoliv jejich duše,
neboť jejich duše sídlí v domě zítřku, do něhož nemůžeme vstoupit, dokonce ani ve svých snech ne.
Můžete se snažit být jako oni, ale zjistíte, že je tím nepřimějete k tomu, aby vás milovali.
Neboť život nekráčí vzad, ani se nezabývá včerejškem.
Vy jste luky, z nichž jsou vaše děti jako živoucí šípy vyslány vpřed.
Lukostřelec vidí značku na cestě do nekonečna a ohýbá vás mocnou vůlí, také Jeho šípy vyletí vpřed hbitě a daleko.
Nechť je toto ohýbání v rukou lukostřelce všem pro radost
neboť i když miluje šíp, jenž letí, zároveň miluje i luk, jenž je stále na místě.
O čase
Astronom řekl: Pane, a co čas?
A on odpověděl:
Chtěli byste měřit čas, neměřitelný a nezměrný.
Chtěli byste přizpůsobit své chování a směr cesty své duše hodinám a ročním obdobím.
Z času byste chtěli učinit proud, na jehož břehu budete sedět a sledovat, jak protéká kolem.
Vaše nitro je však bez času a je si vědomo bezčasovosti.
A ví, že včerejšek je pouhou vzpomínkou dneška, a že zítřek je dnešním snem.
A že to, co ve vás zpívá a rozjímá, stále ještě sídlí uvnitř prvního okamžiku, jenž rozesel hvězdy ve vesmíru.
Kdo z vás necítí, že jeho síla milovat je bez hranic?
A kdo z vás zároveň necítí, že opravdová láska, ač bez hranic, směřuje do středu bytí a nepřechází od jedné myšlenky na lásku k druhé, ani od jednoho projevu lásky k druhému?
A není čas právě takový, jako láska, nerozdělitelný a nekonečný?
Ale jestliže musíte v myšlenkách měřit čas na období, nechť tedy každé období obklopuje všechna další období.
A nechť dnešek objímá minulost vzpomínkou a budoucnost touhou.
„Mějte se dobře, lidé z Orfalesu.
Tento den skončil.
Uzavírá se tak, jako leknín čekající na svůj zítřek.
A co nám bylo dáno, to si uchováme.
A pokud to nestačí, pak se musíme znovu sejít a znovu napřáhnout své ruce k dávajícímu.
Nezapomeňte, že já se k vám vrátím.
Už jen chvíli a má touha bude polykat prach a pěnu pro další tělo.
Už jen chvíli, okamžik spočinutí ve větru, a další žena mne zrodí.“
Zdroj: Gibran, Khalil: Prorok, PRAGMA, Praha 2001
21.08.2018, 18:04:44 Publikoval Luciferkomentářů: 9