.:: Neviditelný čert ::.

Fontána

rubrika: Pel-mel

Je poslední a dvanáctý měsíc tohoto roku, kterému se v českém jazyce říká Prosinec. Původ tohoto názvu jsem už tady někdy osvětloval, ale dolovat to z Archivu mě ani náhodou nenapadne. Buď si to vydolujte sami, nebo navštivte tetičku Wikipedii – tam to máte s prasetem i problesknutím. Tento měsíc, protože reprezentuje jakousi konečnou celého roku, ačkoli v podstatě přírodní je to vlastně nesmysl, hodlám na Neviditelném čertovi prezentovat v podobě krátkých zamyšlení, která si povětšinou vycucám z prstu, jenž se v poslední třetině prosince změní na vánoční stromeček a nablýskané šupiny z kapra, což je ryba, kterou povětšinou nejím, ale když budu mít cestu do Třeboně, tak si ho tam třeba odchytím a vypustím do Vltavy poblíž Karlova mostu, abych si s ním na konci prosince ve spolupráci se Silvestrem připil na zdraví, na konec tohoto a na začátek tamtoho roku, čímž veškerý smysl všech nesmyslů utratím na stojáka v nejbližším baru Zapomnění, abych se znovu rozpomněl, proč tady vlastně jsem, ačkoli bez třpytících se šupin otřískaných let předchozích.

Lucifer

Nejdříve bych rád vysvětlil, proč se toto krátké prosincové zamyšlení jmenuje Fontána. Už uplynula pěkná řádka let od chvíle, kdy jsem si z internetu stáhl film s tímto názvem. Je to příběh o dlouhé životní cestě muže, který se rozhodl postavit osudu a svést s ním věčný boj o záchranu milované ženy. Je to nesmírně sugestivní film, jenž spojuje šestnácté a šestadvacáté století a obsahuje tři různé a vzájemně propletené příběhy, v nichž válečník, vědec a průzkumník objevují tajemství života, smrti a znovuzrození. Atakdále…

U stromu poznání jsme nalezli sebe sama. Tak jednoduchou věc jsme ale mohli očekávat. Vážně? I to, co jsme ztratili? I ty, kteří nám odešli? Opravdu jsme pochopili, co obsahuje strom poznání? Dokázali jsme se smířit s nevyhnutelnou skutečností? Pochopili jsme, že ti, kteří nás opustili, jsou stále ještě v nás, a my, kteří opustíme své další blízké, zůstaneme ještě v nich? Navždy?…

Slovo navždy nemá žádný smysl – i to bychom měli pochopit – přinejmenším do té míry, že navždy existuje jenom podstata a vše ostatní se neustále mění. Z každého z nás v té podstatě časem zůstane jenom téměř neviditelná stopa naší pochopitelnosti, která může pokračovat dál a dál, kamkoli.

To je právě ta fontána života, ze které se může kdokoli napít – pokud bude chtít – pokud pochopí, že z ní může a patrně i měl by pít.

Byly časy, kdy jsem si myslel, že naplnění mého života spočívá v tom, že musím lpět na těch či oněch věcech, o kterých jsem byl přesvědčen, že mi byly určeny, že k nim patřím, že ony věcičky patří ke mně, a nejen to, ale i odněkud přijaté rituály a i též lidi… Ve skutečnosti nemá smysl lpět na čemkoli – ani na sobě. Má ale smysl všechny ty věci, lidi i sebe vnímat ze samotné podstaty – a tomu všemu se pokusit porozumět. Když se vám toto odpojení od všeho, které neznamená zavržení ničeho, podaří, anebo se k němu alespoň přiblížíte, začnete konečně vychutnávat první doušky z fontány života.

Konec mého prvního prosincového krátkého zamyšlení.