Neviditelný čert

Jedno lidové přísloví praví, že lež má krátké nohy a daleko nedojde. U běžné lži je to samozřejmě pravda, ovšem když je lež podložena dostatečnou kreativitou, jako byste ty krátké nohy obuli do sedmimílových bot. A právě tomuto efektu se věnuje Radkin Honzák v jedné kapitole prvního oddílu knihy, z níž jsem tady posledně citoval Narcistickou poruchu osobnosti.

Lucifer

Kreativita je dcerou Intuice, matkou Umění a sestrou Šílenství. Autoři s menším rozletem ji definují jako generování nových, neobvyklých, ale přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů, přičemž jejich pozitivní sociální roli jsou přisuzována adjektiva „užitečný“ či „využitelný“.

Na rozdíl od Moudrosti, jíž se nikdy nepodařilo najít otce, ačkoliv její matka si dala nick Opatrnost, podařilo se otce Kreativity vypátrat. Je jím Podvod. Výsledky sociálně psychologických experimentů ukazují, že překročení hranic v sociální oblasti usnadní také překročení hranic v oblasti tvůrčí. V sérii mazaných pokusů plných různých podfuků, švindlů a manipulací se zjistilo, že podvodníci jsou od přírody tvořivější, a když jim dá někdo šanci někoho oblafnout, míra jejich kreativity ještě stoupne.

Kreativita nevyžaduje jenom nonkonformitu a odvahu, ale též jistou dávku spontaneity až impulsivity a odbržděnosti. Zatímco lidé standardně zavrhují „praštěné“ možnosti řešení či volby, které se odhalí v permisivní sféře při brainstormingu, kdy se vynoří skutečně kuriózní nápady, které naopak v běžném životě tvůrčí duchové okamžitě uchopí a hýčkají. Dalšími nezbytnými vlastnostmi tvůrčí osobnosti jsou fantazie a kombinační schopnosti – jak typické asociace, tak především ty atypické. Specifickou ingrediencí je již zmíněné lhaní či podvádění kreativitu umocňující. Jako kdyby překročení jedné hranice umožnilo snadnější překročení té druhé.

Kreativita nemusí sloužit jen dobru, hravost a ztráta zábran může vést do krajů, kde náhle už nelze uhlídat choutky po uspokojení centra libosti. S každou další ingrediencí – jako je třeba agrese, misantropie, narcistické sebepředvádění či predátorské choutky – se stává z roztomilého společníka čím dál nebezpečnější tvor.

Tohle vás může jako vtip pobavit:

Přijde muž s krásnou ženou do klenotnictví, společně pro ni vyberou diamant za půldruhého milionu korun. Když dojde k placení, vytáhne muž šekovou knížku a vyplní šek na celou sumu. Prodavač se na něj s obavami dívá, ten zákazník je mu neznámý, vidí ho poprvé. Muž okamžitě postřehne, co prodavači táhne hlavou, a říká mu: „Pane, vidím, že máte obavy, že tento šek není krytý, viďte? Dobře, uděláme následující. Dnes je pátek a banky mají již zavřeno, ponechejte si ten šek i šperk. V pondělí, až budete moci ten šek nechat proplatit, pošlete ten šperk mojí přítelkyni. OK?“

Prodavač se uklidní, v pondělí chce nechat šek proplatit, banka jej ale zamítne, že není krytý. Okamžitě volá o problému zákazníkovi, a ten mu odpoví: „Ten šek můžete zahodit. Už jsem se s ní vyspal.“

Jako životní zážitek to příliš zábavné už není.

Patologické lhaní patří do psychopatické výbavy a neuvěřitelné historky i banality jsou prezentovány tak přesvědčivě, že selhávají i odborníci na odhalování lží, včetně techniky označované jako lži-detektory, což jsou polygrafy zaznamenávající nejrůznější tělesné reakce, které nejsou ovlivnitelné vůlí. Směs fabulace, manipulace, přesvědčovacích metod a zdání věrohodnosti vesměs předčí oscarové výkony nejlepších herců. Následující příběh by se mohl jmenovat: Jak se vyplatí pečlivě studovat stranický tisk.

Josef Eichler se od mládí živil krádežemi, loupežemi a podvody, když ale po roce 1968 našel či zcizil novinářský průkaz sovětského dopisovatele Baranova, začala na českém normalizačním nebi jeho hvězda strmě stoupat. Postupně se vetřel mezi nejvyšší mocichtivé normalizační soudruhy a nepříliš inteligentní nová nobilita ho přivinula do náruče. Jeho ruský akcent působil věrohodně, přestože slovo rusky neuměl.

Dostal se až mezi špičky díky svým kontaktům na ruském velvyslanectví, kam ke zděšení a naprostému překvapení českých fízlů chodil zcela volně, zatímco ostatní byli nuceni podstupovat nejrůznější ponižující procedury. Také se vyskytoval na všech recepcích pořádaných ruským velvyslance. Vstup si zjednal příslibem a posléze i pravidelnými dodávkami čerstvého masa a uzenin. To zařídil tak, že řediteli masného průmyslu vysvětlil, jak výhodné pro něj bude, když se stane dvorním dodavatelem, na vyslanectví se naopak vydával za ředitele masokombinátu. Pokud šlo o vojenskou hodnost, postupně se povýšil na generála.

Láska mu přinesla komplikace v podobě překážejícího manžela. Toho však odstranil navždy s pomocí degradovaného důstojníka ČSA, kterému namluvil, že se dostane zpátky k šarži, když s ním bude spolupracovat. Vysvětlil mu, že se jedná o amerického špiona, jehož je nutné unést do Moskvy. „Špion“ se však urputně bránil, takže nyní zbývalo odstranit jeho mrtvolu. Tak se také stalo. Styky na nejvyšších místech pomohly zamést všechno pod koberec a vyšetřování bylo zahájeno až v roce 1989, kdy nějaký šťoura – trochu opožděně, ale přece – nahlásil „špionovo“ zmizení. Než mohlo být ukončeno, přišla v lednu 1990 amnestie.

JUDr. Josef Eichler – titul si stačil přidělit ještě dřív, než existovala plzeňská Právnická fakulta – vstoupil na veřejnou scénu jako pohrobek amerického vojáka (jméno uměl správně), který měl mít poměr s jeho matkou. Dojemné setkání s americkou velvyslankyní Shirley Temple se už odehrálo tentokrát na americkém velvyslanectví, kam nemusel nosit maso ani uzeniny. Na jednom zasedání Občanského fóra ho poznal obhájce, který ho měl nedávno obhajovat. Nezbylo než se přesunout na Slovensko, odkud zanedlouho přišla zpráva, že zde byl navržen na ministra financí Mečiarovy vlády. To nějak nevyšlo, a tak se zkusil vetřít do Svobodné Evropy. Zde již s agenty měli zkušenosti, pročež ho nevzali. Tady jeho stopa mizí, není ale vyloučeno, že pod dalším jménem působí úspěšně v nějaké nové funkci (mezi svými).

Zdroj: Radkin Honzák, František Honzák, Čas psychopatů, Galén, Praha 2018

12.01.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 50