O národnosti a o hlouposti (Z Tržiště senzací)

rubrika: Pel-mel


Být ideálním novinářem podle představy Egona Erwina Kische (1885-1948) znamená nic nehájit, nic neospravedlňovat, nezaujímat stanovisko. Pokud ale novinářem není naprostý cynik, musí se smířit s tím, že bude mít ke kischovskému ideálu daleko. Přitom Kisch rozhodně nebyl člověk bez názoru: bůhvíproč vstoupil do komunistických stran hned v několika zemích, roku 1939 pak musel jako Žid opustit Československou republiku a proslulé Tržiště senzací vydal roku 1942 v Mexiku. Za hranicemi se podílel na protihitlerovských protestech, zatímco několik jeho příbuzných skončilo v koncentráku. Vtírá se otázka, kudy by se ubírala Kischova novinářská cesta dlážděná maximální možnou objektivitou, kdyby nezemřel v březnu roku 1948, tedy záhy po slavném 25. únoru… Jako mladíček se z odstupu bavil situací v některých novinách: v Jablonci nad Nisou šéfredaktor místních novin z čiré lenosti otiskl dva dny po sobě stejný úvodník, s poukazem na to, že si jej čtenáři znovu vyžádali. Nebylo by to někdy lepší? A všimli bychom si toho vůbec?

 

Stella


Češi a Němci

 

„Ano, ano,“ řekla mi stará dáma, hroužíc se do vzpomínek, “Fric byl nadaný chlapec.“ Náhle její rysy zpřísněly: “Moh' docela dobře dodělat doktorát!“ … Z těchto slov mluvila celá německá Praha. Kdo neměl titul a nebyl boháč, nepatřil k ní.

 

Německá Praha! To byli téměř jenom velkoměšťáci, majitelé hnědouhelných dolů, správní radové báňských podniků a Škodových závodů, chmelaři, kteří jezdili sem tam mezi Žatcem a Amerikou, cukrovarníci, textilní baroni a majitelé papíren, stejně jako bankovní ředitelé: do jejich společnosti chodili profesoři, vyšší důstojníci a státní úředníci. Německý proletariát neexistoval. 25 000 Němců, to je jen pět procent celého pražského obyvatelstva, mělo dvě nádherná divadla, obrovskou koncertní síň, dvě vysoké školy, pět gymnázií a čtyři vyšší reálky, dva deníky, které vycházely ráno i večer, velké spolkové budovy a velmi čilý společenský život.

 

S půlmilionem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou české Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil zápalkou z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v české Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasině. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren a obchodů. Promenádou Čechů byla „Ferdinandka“, promenádou Němců „Příkopy“.

 

V husitské době prosadily pražské kostely utrakvismus, tj. přijímání podobojí, teď však nebyly utrakvistické ani po jazykové stránce. Němci měli své kostely, kam chodili, a Češi také své.

 

Německá a česká univerzita, česká a německá technika si byly tak vzdálené, jako by jedna byla na severním a druhá na jižním pólu. Každá ze sto kateder měla svůj protějšek na druhé jazykové straně, ale nebylo ani jedné společné budovy, nebylo společné kliniky, společné laboratoře, společné hvězdárny (jedna zdědila astronomické přístroje Tychona de Brahe, druhá Jana Keplera), nebylo společné odborné knihovny ani společné márnice. Pro botanickou zahradu jedné univerzity objednali rostlinu z jihomořských ostrovů, kterou bylo možno vidět kvést v botanické zahradě druhé univerzity, kdyby tomu nebyla zabraňovala zeď.

 

Co každému Pražanu bylo samozřejmé a každému Nepražanu musilo připadat neuvěřitelné, zvláště uvážíme-li tehdejší význam divadelního života, byl fakt, že žádný český občan nechodil nikdy do německého divadla a naopak. Hrála-li v českém Národním divadle pohostinsky Comédie Francaise nebo Moskevské umělecké divadlo nebo zpíval slavný pěvec, nezmínil se německý tisk o tom ani slovem, a kritici, kteří denně házeli jako žongléři jmény Coquelina, Stanislavského nebo Šaljapina, nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli podívat na toto představení. A zase naopak se konala pohostinská vystoupení v Německém divadle ať souboru vídeňského Dvorního divadla, Adolfa Sonnenthala nebo Enrica Carusa, aniž to česká veřejnost brala na vědomí.

 

Aby tato přehrada mezi oběma národnostními ghetty nikdy nebyla překročena, byla na stráži na německé straně „Bohemie“ s plamenným mečem. Pokus několika německých a českých herců sejít se u jednoho stolu pranýřovala jako národní zradu, a stejně tak se zúčastnil tohoto pranýřování i tisk český.

 

Hned při nástupu do redakce mně přísně vštípili zlatá pravidla: ani jedno české slovo bez překladu, neboť nemůžeme předpokládat u našich čtenářů, že rozumějí česky. Uvede-li se, že byla provolána „sláva“, je nutno poznamenat v závorce, že běží o provolávání „Hoch“, při volání „hanba“ je nutno připsat, že je to „Nieder“. Často se vyskytující české ženské jméno Božena je u nás Theodora (uvedené ženy takto pojmenované se samy pak ani nepoznaly). Most na Podskalském nábřeží, který byl městskou radou na počest velkého Čecha nazván mostem Palackého, zůstává pro nás Podskalským mostem. Statisícová česká organizace „Sokol“ se jmenuje u nás „české turnerské sdružení Falke“.

 

… Intelektuální mládež odmítala také rejdy německých buršáků, kteří nosili stejnokroj s velkoněmeckými barvami, a zvláště jejich souboje a pitky. Buršáci byli buď „Dajčbémáci“ nebo „Sýdmeráci“ (pojem Sudeťák ještě neexistoval) a většinou přívrženci poslance Georga rytíře z Schönererů. … Ve volebních okrscích Schönererovy strany bujela nenávist k Čechům dávno předtím, než henleinovci začali hlásat, že československý stát potlačuje politicky sudetské Němce a pražští mocipáni je hospodářsky ničí. Tehdy neexistoval vůbec ještě československý stát a držitelé moci seděli ve Vídni a byli to Němci.

 

… Po prosincových bouřích v roce 1897… byl vyhlášen bojkot českých sportovních klubů… Tenhle bojkot trval čtvrť století až do konce světové války… Jen jediný německý klub se neúčastnil tohoto bojkotu, a to fotbalový klub „Sturm“, kde jsem hrál na levém křídle. Jednou jsme nastoupili k ligovému utkání se „Slávií“, která byl silnější, mnohem silnější než my. Rozhodli jsme se přerušit zápas, jakmile by se naskytl k tomu nějaký důvod. Započítali by nám sice zápas jako prohraný, ale postoupili bychom do závěrečného kola s menším počtem obdržených branek. Očekávaná příležitost se naskytla, když jsem se natáhl jak široký tak dlouhý, protože mi malý záložník „Slávie“ jménem Beneš nastavil nohu. Možná také, že mi nohu nenastavil. Fakt je, že odešel ihned ze hřiště, když jsme si na něho chtěli stěžovat, aby nedal záminku k odchodu nám, tah, který bohužel zase opakoval, když se stal prezidentem Československé republiky.

 

Přesto však, že mezi německým a českým tiskem zela nepřekonatelná propast, existovaly mezi nimi tajné spoje. Před budovou naší redakce mě oslovil jednou český poslanec, předseda českého zemského nalezince. Chtěl mi sdělit důležitou informaci, zachovám-li redakční tajemství. V osamělé vinárně mi ukázal seznam veřejných škol, kam se přidělovaly děti z nalezince. Byly to vesměs české školy. Podle toho se děti z německých oblastí Čech (třicet procent) odcizovaly své národnosti, byly poslovanšťovány. Předal jsem seznam naší politické redakci, která spustila pokřik. Český tisk hájil jednání českého nalezince. Také sám předseda nalezince odpověděl na „ničemný útok z německého tábora“ a otiskl výroční zprávu vídeňského zemského nalezince, z níž bylo zřejmé, že si vídeňský nalezinec počíná se slovanskými dětmi stejně…

 

… Já sám jsem politické články nepsal, národní třenice se mi nelíbily. Můj fotbalový klub „Sturm“, na nějž útočila „Bohemia“, nežli jsem vstoupil do redakce, co nejostřeji, hrál nadále s českými mužstvy. Žádal jsem vždycky česky telefonní spojení na úřednicích a s českými úředníky jsem telefonoval vždy z redakce v jejich jazyku. Moji kolegové reptali: „Jak se potom můžete dožadovat, aby se na úřadech mluvilo německy, když naši vlastní lidí mluví česky!“

 

Snad se čtenář zeptá, jak to, že si novinářský začátečník mohl dovolit takovéhle odchylky od stanoviska redakce… Ano, je tomu vskutku tak. Měl jsem výjimečné postavení a děkoval jsem za ně jen tomu, že jsem byl mlád. Redakce byla přestárlá, a staří pánové přenechávali otěže tomu, kdo za ně dělal.

 

Stella: A přitom už roku 1816 Jan Nepomuk Štěpánek předvedl tak jednoduché řešení odvěké nevraživosti

 

Zdroj: Kisch, Egon, Ervín: Tržiště senzací, Nakladatelství politické literatury, Praha 1962


komentářů: 31         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

16
Gogo (neregistrovaný) 31.01.2019, 03:34:11
Meříč 6.5.45
Zdravim desátníka Hubla(67 let) Usmívající se
Lavičky 10.72-3.73 Ahoj
D.P., B.S., L.Z. VDGG, na cimře z B4

https://youtu.be/Ie1aurLvqtA?list=PLiBdmN7QqYo-I9eEGaKubTtkaEvZ45q20

Zíf, dutodospat, sry za trolling, ale memory is stronger than me...

15
Gogo (neregistrovaný) 31.01.2019, 03:02:02
20.11.44 Brno
Internacionální pomoc

https://youtu.be/-LjcUfEKnJI?list=PLiBdmN7QqYo-I9eEGaKubTtkaEvZ45q20

GM, GN

14
Z. (neregistrovaný) 30.01.2019, 23:54:27
nema ráda...

13
Zuzana (neregistrovaný) 30.01.2019, 23:51:33
No, já jsem se poslala odkaz, kde se píše o situaci Poláků ve VB, odkud jich
mnoho odchází zpět do Polska kvůli breitu. A kamarád mi odpověděl v reakci na
odkaz,že Poláci tam ochutnávají svoji vlastní medicínu. Něco jako 'co nemáš rád
sám, nedělej druhému'..

Bývalá komunistická polovina Evropy nemá řada imigranty že 'špatných'
zemí a nakonec se yjevilo, že Britové nemají tadky rádi imigranty z podle
nich 'špatných' zemí.
Jak říká StK, do smýšlení lidí vzájemné o sobě silné zasahuje (a ovlivnuje) politika.


Lucifer
12
Lucifer * 30.01.2019, 22:44:26
Ano, Starý Kocoure

Jaromír Nohavica - Jacek
https://www.youtube.com/watch?v=w7cP0-Tpm-U

Stary kocour
11 2 Světlonoš
Stary kocour 30.01.2019, 22:37:34
To jsem už několikrát četl v různých knížkách. Je to tedy pravda. A vyplývá z toho, že ne národnostní nesnášenlivost, ale politika tu smíšenou společnost štěpila.
Ono to bylo stejné i s Česko-polskými vztahy. Vykopaly se příkopy. Dodnes vzpomínám, jak v devadesátých letech pořvávali ožralí Poláci po noční Ostravě: "Ostravica -granica!!" A to si přitom vydělávali penízky v našich československých dolech. Ale byli tak vychovaní.

To štěpení je stejné i na Slovensko-českém pomezí V hloubi Slovenska jsem nikdy (tedy téměř nikdy) nepocítil něco jako nechuť s "Čehúnoňm".
Jednou, kdesi na jihovýchodě v obchodě, kde jsem kupoval chleba a nějaké konzervy mi dala prodavačka pocítit, že tam nemám co dělat. Ale mělo to krátké trvání: Místňáci se do ní pustili a chleba jsem dostal i s omluvou. Paní si prý myslela že jsem z Prahy. Po několika okružních cestách po Slovensku jsem pochopil, že ten odpor k Čechům platí jenom pro Pražáky. Když jsme prosili třeba o nocleh, ve stodole - jako vandráci na motorkách jsme s díky odmítali spaní v jejich naškrobených parádních "pokojích pro hosty" - takový pokoj mívali i ti zjevně chudobní - vždy jsem se zmínili, že jsme z Ostravy. Nocleh a většinou i večeři a snídani jsme pak dostávali, jak jsem říkával, na "Pas ostravského království". Skoro každá rodina totiž měla někoho, kdo v Ostravě pracoval nebo se tam dokonce nastěhoval na stálo. Ostraváci nebyli cizinci. Byli jsme "naši".

Nefungovalo to jedině v okolí Česko-Slovenské hranice. Ale to jsme záhy pochopili a nikdy jsme se tam nezastavovali. Buď 50 km před nebo 50 km za.
Mrkající

Lucifer
10 Soužití Čechů a Němců II
Lucifer * 30.01.2019, 22:03:58
Byl to patrně Přemysl Otakar II., který se rozhodl pozvat z okolních německých krajů osadníky do hornatého pohraničí, aby ho zvelebili. Češi se v té době vyskytovali hlavně v nížinách a okolních kopcovitých krajinách, tedy ve vnitřní části České kotliny. A tak v jejich okrajových částech začalo soužití Čechů a Němců. Nebyl s tím žádný problém, docházelo k vzájemnému mísení a kulturnímu obohacování. Problém nastal až po vzniku Rakousko Uherska. Němčina se stávala prioritním jazykem a český živel byl postupně odtlačován do méněcenného stavu.

To se dělo i v Praze, kde byl německý živel silně minoritní. Praha nebyla nikdy německá, ačkoli se o to snažil třeba i Hitler. Prý ještě před příchodem Slovanů měli Germáni v této oblasti jakési městečko, ale samotnou Prahu založili příchozí Slované a o její rozvoj se zasloužili především Přemyslovci. Karel IV., po otci Lucemburk, po matce částečně Čech a Přemyslovec, udělal z Prahy hlavní město Svaté říše římské.

V době Rakousko Uherska se vládnoucí německý živel začal převažovat nejen v pohraničí, ale i dost hluboko v českém vnitrozemí. Začaly se tak postupně rodit Sudety. Třeba Jihlava (Iglau) nebo Kadaň (Kaaden) či Nový Jičín (Neutitschein) do této sféry patřily. Když se po skončení První světové války začalo rodit Československo, Němci v těchto oblastech deklarovali připojení k Rakousku, před začátkem Druhé světové války pak ke Třetí říši. To krásné soužití v předchozích staletích bylo kopmletně zdevastováno, z Němců se stali nadlidi (Übermensch) a z Čechů podlidi (Untermensch).

V roce 1919 byla Kadaň téměř kompletně německá a chtěla do Rakouska. Rodící se československé úřady s tím nesouhlasily. V tomto případě bylo česko-německé soužití drastické pro Němce.

https://www.youtube.com/watch?v=Op43RgoQDec

Lucifer
9 Soužití Čechů a Němců I
Lucifer * 30.01.2019, 22:02:49
Před příchodem Slovanů do Čech někdy v šestém století, se zde potulovaly dva germánské kmeny, Markomani a Kvádové. Již několik století předtím odsud Germáni vyhnali Kelty a po pádu Římské říše se začali přesouvat na jih a západ, aby převzali římské dědictví. Germánské kmenové svazy se srocovaly na okrajích Římské říše již někdy od počátku našeho letopočtu (i o něco dříve), některé jejich kmeny Římskou říši občas napadaly, jiné s ní udržovaly vzájemně výhodné spojenectví. Kupříkladu už Caligula měl po ruce germánskou gardu.

Po pádu Římské říše se Germáni cítili být jejími nástupci, poměrně rychle vznikla Franská říše, která se okamžitě přijala křesťanství, a když se rozdělila, začala se z její jižní části klubat Francie a ze severní části Svatá říše římská, která se skládala z jakéhosi volného uskupení útvarů různého druhu. Brzy se k ní připojilo i České království.

Germáni na území Čech, Moravy a západního Slovenska nikdy nevytvořili žádný státní útvar. První státní útvar vznikl po příchodu Slovanů, jejichž kmeny sjednotil franský kupec Samo. Po pádu Samovy říše se už státnictví ujali samotní Slované a vznikla Velkomoravská říše. Po jejím pádu se centrum této snahy přesunulo do Čech. Když moc převzali Přemyslovci, vzniklo knížectví a nedlouho poté království. Za vlády Přemysla Otakara II. se České království včetně držav rozkládalo téměř od Baltu až k Jadranu. V té době už bylo volnou součástí Svaté říše římské.

8
Z. (neregistrovaný) 30.01.2019, 06:19:39
Na odkaz v prispevku c.6 reaguje muj kamarad takto:

\"What goes around, comes around, good folks of former Commie half of Europe don\'t like immigrants from \"bad\" places in their countries and here they find themselves on the receiving end, surprise, surprise, Brits don\'t like immigrants from \"bad\" places either.\"

7
Gogo (neregistrovaný) 30.01.2019, 06:16:21
No a páč venku, již tradičně, chč a chč jak zkonve, atypicky sem prskám čtvrtý příspěvek, tak trochu související s kocourovou[2] a jeho předefčerejší selfgenealogií zde...

Míval jsem tré strýců.
Fšichni si odseděli pár let v Jáchymově, kde se také vzájemně, na počátku 50'seznámili, dva z nich si poté vzali sestry, dcery bratra toho třetího...
Fšichni byli arestování komunistickým soudem za kontakty s německým živlem, v době WW2...
Ten třetí byl profesorem na roudnickém gymnasiu, kde vyučoval latinu, řečtinu Mrkající a NĚMČINU, což v rámci výuky znamenalo seznámit neposedné budoucí skladníky kromě origtextů virgilijových i z texty pepy s chromou nohou...
Těsně před válkou sepsal publikaci, z níž, z jedné desetiny začerněné německou cenzůrou, čerpají historici dodnes, je btw.uložena v terezínském archívu, v malé pevnosti...
prof.K.T. Podřipsko a dolní Poohří v českých dějinách, 1935 – 1937. Roudnice 1935
Mým přičiněním vycházelo na pokračování v Litoměřickych novinách na přelomu 97/98...
Další, terezínský strýc, byl odsouzen za členství ve Vládním vojsku. Natolik miloval svého koně, z předokupační doby, že než aby připustil nového majitele, raději přestoupil...
Třetí, ústecký strýc, údajně keťasil s vjecmi v rámci soudružských vztahů mezi ústeckými folksdojče a tšechišn hunds...
Jojo, dějiny fkostce, vjedné famíliji...
Tak vsjo ravnó, dóbroje útro


5
Gogo (neregistrovaný) 30.01.2019, 02:29:33
A ztohoto osvobozeného angebótu bych gérn vypích toto 11 járů alte mjůzik, před cvaj vóchy se sešel makarón s muti a cosi spolu ukuchtili, jak známo »

https://youtu.be/3U_VPV2AjL4

Jakáž to předvídavost, což?
Na stráš, mon petit, frankgermánija rulez

4
Gogo (neregistrovaný) 30.01.2019, 02:09:08
Ale taky zde nabízím k výběru »

https://www.youtube.com/playlist?list=PL7AF3492B3D1ACD08

Nazdár, vlastenci a vlastně i vlastenky(smňekou i tvrdym ke konci)

3
Gogo (neregistrovaný) 30.01.2019, 01:58:18
Jaja, kchomem zí mér láchln, cuzamn išt ales hére »

https://www.youtube.com/playlist?list=PL5hE4JCKj82FsfThXEsnKHAf9knhlUBCC

Prózit, kchamarádn, g mit uns

Stary kocour
2 E.E.Kisch
Stary kocour 30.01.2019, 01:51:58
Asi to tak opravdu bylo - a časem opět bude. Jenže to je Praha. Nebo Brno. V Ostravě už to bylo trochu mírnější a na vesnici, kde trávím volný čas to bylo (popisuji stav v roce 1953 a pozdější) to byli prostě sousedé.
Poslední volby měly pro mě nevhodný termín a tak jsem si pořídil voličský průkaz a volil v naší podhorské vísce. Po "aktu" jsme vyšli před bývalou školu a tam se u cigarety sešli i pamětníci a potomci pamětníků z doby záboru Sudet. Dvojího záboru - napřed německého a pak českého. A jejich vzpomínky byly zcela odporující Kischovým. (Už jsem o tom psal na svém blogu takže najdu odkaz.) Faktem je, že horalé, aby přežili spolu prostě vyjít museli a nepřipadlo jim to ani nepřirozené.
A nedostatek nesnášenlivosti jsem pociťoval i jako dítě. S německými kluky jsme podnikali dobrodružné výpravy do opuštěných statků, loupežili jsme v opuštěných zahradách a chodili na houby, maliny a lískové ořechy. Od Němců jsme kupovali mléko, máslo a vejce a za to jsme jim dovolovali obhospodařovat naše tamní "polnosti" tedy louku, která patřila k chalupě. Na naše "Grüß Gott!" odpovídaly hospodyně "Tóbry ten!". S klukama jsme šprechtili šílenou směsicí obou řečí s přídavem mé polštiny. Ale to je na delší povídání.

Jenže to neumím popsat tak pěkně, jako Egon. Nerozhodný

«   1    2    3   »