Když onemocní významná osobnost, zvláště pak panovník (volený jako nevolený), už se v novinách chystají nekrology. Kisch vzpomíná, jak měl potomek rodu Voků z Rožmberka, sám rytíř, za úkol shánět pro noviny ty nejbanálnější zprávy. Navíc musel hlídat, kdy zemře někdo, o kom stojí za to se v tisku zmínit. Tak svého času chodil každý večer vztekle a s nerytířskými kletbami zjišťovat, jestli už zemřel nemocný Svatopluk Čech. Někdy ten nejprůměrnější politik překvapí nečekaně vytříbeným vystoupením. Kdopak mu to asi napsal, napadne nejednoho z nás. Za monarchie v Čechách vycházely dvoje německy psané noviny určené německy mluvícímu českému obyvatelstvu. Jedny vydávali Němci (Bohemia), druhé Češi (Politik - Union). V Unionu pracoval autor slavného císařova provolání z roku 1914. Jak jen trochu mohl, tak se, zcela anonymní, snažil svými projevy ovlivňovat události… O tom vypráví druhá část dnešního příspěvku. První dokládá, že novinář se často vyjadřuje i k tomu, o čem neví vůbec nic.
Stella
Na všechno názor
Nejanachroničtější figurou celé naší redakce byl beze sporu pan Lobing. Více než čtyřicet let byl úvodníkářem, tj. více než čtyřicetkrát tři sta šedesát pět dní vyráběl zprávu nebo stanovisko nebo požadavek s rozhořčením, poučením nebo oddaností… Telefon a telegraf byly pro něho pochopy Lucifera… Vynález automobilu vzbudil v něm blahovůli, třebaže připojil k pochvale dovětek: „Ovšem dopravní prostředek to nebude nikdy“.
Za první světové války a ještě i potom se kolegové často bavili tím, že se dotazovali starého Lobinga, který už ani nečetl noviny, na jeho názor o aktuálních událostech a kochali se jeho zhola neinformovanými, nabubřelými odpověďmi… Oslovil jsem ho jednoho dne v létě roku 1923:
„Co říkáte, pane Lobingu, tomu, že parlament odhlasoval zrušení trestu smrti?“
Zastavil se na své procházce lva v kleci a pozdvihl poučně prst: „Přičemž je nutno pomnít, že ke každé změně ústavy nebo zákona je především zapotřebí schválení císařova.“
„Císařova? Jakého císaře?“ zeptal jsem se udiveně.
Vyhýbaje se opatrně jménu císaře, odpověděl: „Jeho apoštolského Veličenstva císaře rakouského, krále uherského, krále českého…“
Jistě by byl odříkal celý dlouhý titul až do konce, kdybych ho nebyl přerušil: “Vždyť ale žádného císaře nemáme, pane Lobingu!“
„Neklame mě sluch? Že nemáme žádného císaře? Co tedy máme, smím-li se ptát?“
„Republiku.“
Upřel na mne pevně zrak: “Od které doby má tato státní forma římské rei publicae platnost u nás?“
„Už pět let, pane Lobingu.“
Trhl sebou: “Zvláštní a podivné!“
… Pospíšil jsem proto za ním, abych se omluvil: „Ale, pane Lobingu, vy jste přece věděl, že máme republiku, chtěl jste si jen zažertovat…“
… “Ne, ovšemže jsem to nevěděl. Jsem přece v redakci páté kolo u vozu. Mně se nic neřekne.“ A přitom zaťal pěsti proti nepříteli, který mu zatajil nejdůležitější události.
… Když byl ještě venkovským advokátem, ucházel se o mandát na říškém sněmu, k čemuž ho zřejmě předurčoval jeho mohutný hnědý plnovous… Ale těsně před volbami mu nabídl jeho protikandidát, těžký milionář, místo šéfredaktora v Bohemii, jestliže upustí od kandidatury. Byl to jistý a trvalý obchod, naproti tomu vyhlídky při volbách byly nejisté… Proto přijal tento obchod, stal se šéfredaktorem…
Mým národům
Jenom jediný redaktor, Maurus Bloch, byl mimo rámec Unionu. Jeho úvodníky měly velmi osobitý ráz. Zřejmě hluboce vzrušen daným podnětem, vyzýval čtenáře, aby rozhodl sám. V polemických poznámkách se dovedl Maurus Bloch tak vmyslit do napadeného, že to vypadalo téměř jako nedostatek vlastní osobnosti. Obořil-li se potom na protivníka, bylo to, jako by trýznil sebe sama. Stylistická bohatost Mauruse Blocha mě vždy znovu udivovala, a proto jsem denně četl po léta Union. Když list zanikl, dostal Maurus Bloch, tehdy již padesátiletý pán, prostřednictvím českých politiků vysoké místo u rakouského prezidia ministerské rady ve Vídni, a když zašlo i Rakousko, ještě vyšší místo v novém Československu.
Jako šéf vládního tisku seděl na Pražském hradě. Za úřadovnu měl šestiokenní Tizianův sál: zde se kdysi zavírával císař Rudolf II. na celé dny s ženskými portréty od Tiziana, nedbaje hlučení národů, které ohlašovalo počátek třicetileté války. Teď už nevisely nikde na stěnách Tizianové, jenom benátské zrcadlo, v němž byla zrcadlová plocha nahrazena zvětšenou fotografií Masaryka.
... Za jedné návštěvy jsem ho zastihl s bolavýma očima… „Jaký má tohle všechno smysl!“ bručel hned od stolu, hned od dveří. „Proti komu mám polemizovat z výšin Hradu?… Nesmím psát vůbec nic. Musím čmárat bezbarvé věci pro státní korespondenci, stylizovat diplomatické nóty a vládní prohlášení… To ve Vídni, tam…“ Ustal uprostřed věty.
Věděl jsem, nač si vzpomíná! Studoval jsem tak důkladně sloh Mauruse Blocha, že jsem jej poznal i tehdy, skrýval-li se za jiným jménem. Objevil jsem kdysi tento styl v slavném manifestu, kterým se obrátil císař František Josef současně s vyhlášením války ke „svým národům“. Že se v něm císař nenazval „My, z boží milosti“, nýbrž mluvil v první osobě, že se v jeho slovech ozvalo srdce otce země a že jímavě probleskovalo tušení brzké smrti, že v něm rozechvělýma rukama zapřísahal děti své země, aby věřily, jak sám se bránil proti válce – to všechno mě nemohlo oklamat. Toto nebylo já starého císaře, bylo to bijící srdce a rozechvělé ruce, bylo to já Mauruse Blocha. Stokrát se citovala za války tato proklamace, v každém proslovu vojákům, v každém polním kázání, v každém armádním rozkazu, v každém článku se opakovala její slova. A čím častěji se opakovala, tím více se upevňovalo mé přesvědčení, že vyšla z péra Mauruse Blocha.
„... mi neopravili ani císařův manifest,“ doplnil jsem jeho větu. „Cože? O čem to mluvíte? Blouzníte?“ „Manifest při vypovězení války prozrazuje vaše pero, pane Blochu.“
…
„Zdála se vám proklamace opravdu tak dobrá?“
„Byla mistrovská. Byla lidská. Nemohla být působivější. Pomyslete, pane Blochu: neosobní císař se stal náhle osobní, nepřístupný stařec se najednou obrací na svoji rodinu, aby si jí postěžoval.“
… Doznal se přede mnou k autorství. „Vidíte,“ řekl, „rakouští republikáni by mi měli za zlé, že jsem psal pro císaře, českoslovenští republikáni by mi měli za zlé, že jsem psal pro rakouského císaře. A přitom mi děkuje Československo za svou existenci. V posledním manifestu císaře Karla jsem slíbil reorganizaci ve smyslu národního sebeurčení. Na základě tohoto národního sebeurčení se rozpadla osm set let stará monarchie za čtyřiadvacet hodin.“
… “Všechna čest, pane Blochu! Ještě nikdy nepsal novinář pod tak slavnými pseudonymy jako vy. Duch svatý dvou císařů!“
„Dvou císařů?“ přerušil mě, “ukážu vám něco.“ Vytáhl jednu žaluzii, šel ke dveřím a zamkl je. Potom vyndal ze stolu velkou otištěnou proklamaci ve formě plakátu, na jehož okraji byly tužkou a inkoustem provedeny korektury. „Mým milovaným národům,“ znělo oslovení, “František III., císař rakouský, král uherský, král český,“ atd. zněl podpis.
Nikdy nepanoval v Rakousku císař František III. Co znamená tenhle manifest, od koho je? Ptal se můj pohled tmavých skel brýlí Mauruse Blocha.
… „To je proklamace pro nastolení arcivévody Františka Ferdinanda. Připravoval jsem ji po léta, císař František mohl přece každým dnem zemřít. Několikrát mně ji změnili… že zemře před starým císařem, nikdo z nás nečekal.“ … „Tak zůstávají mé nejlepší věci v přesazbě.“
… Když v roce 1917 francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau dal do veřejnosti soukromou a tajnou nabídku separátního míru od císaře Karla, takzvaný Sixtův dopis, byl císař Karel nucen zaujmout k tomu stanovisko. Tehdy napsal Maurus Bloch, že Clemenceau zatajil jednu větu, v níž jsem já (císař Karel) označil francouzské nároky na Alsasko-Lotrinsko za neoprávněné.
„Víte, tohle mně předepsali. Obyčejně jsem však nedostal ani náznak toho, co bych měl psát. Jednou večer mě zavolal ministr Gessman, abych mu napsal pohřební řeč za vídeňského starostu Karla Luegera. Pamatujete se jistě, jakou senzaci vyvolala tahle řeč. Gessman v ní ohlásil obrat k liberálnější politice křesťanských sociálů. Nejvíce se asi podivil Gessman svým vlastním slovům. Přesto je však splnil.“
Ačkoli se Maurus Bloch… hroužil do vzpomínek na doby, kdy vedl pero císařům a státníkům při jejich významných projevech, dělal světovou politiku a světové dějiny, byl zřejmě mnohem pyšnější na polemické střely, které kdysi vypaloval v Unionu… Nemohl jsem mu odpovědět, že kromě mne je v redakci Bohemie nikdo nečetl…
Moderní dějiny: Mým národům
Zdroj: Kisch, Egon Erwin: Tržiště senzací, Nakladatelství politické literarury, Praha 1962
08.02.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 19