Neviditelný čert

Jak je pohodlné přistupovat k životu v duchu známého rčení Co oči nevidí, to srdce nebolí! Nedívej se, pošeptá nám někdy samotný pud sebezáchovy, a našeptává nám to klidně jak v našem soukromí, tak když jsme na veřejnosti. Život sám nás učí vybíravosti (výběrovosti) a paměť nejspolehlivěji uchová právě to, co uchovat chceme. A pokud zatoužíme pobýt v pekle, vytáhneme ze skladiště starých křivd tu obzvlášť oblíbenou a kocháme se utrpením, které nám způsobil vždycky – ten druhý! Oblíbenou kratochvílí je pak také hýčkání skutečných i domnělých vlastních vin.

Stella

Ale normálnější a životaschopnější je utvářet si o sobě obraz, který je pro nás výhodný, a zamést pod koberec vše, co by ho narušovalo. Až se zdá, že se ta nemilá příhoda se nikdy nestala. Vždyť za to stejně mohla Božka, mohl za to Vašek, protože kdyby tenkrát… A tak si postupným odhazováním nepohodlného pročišťujeme cestu do budoucna, aby se nám lépe šlo a aby po nás jednou zůstal vypulírovaný obraz drahého nebožtíka. Pro budoucí představu o dějinných událostech platí totéž. Prostě – uklízíme.

V roce kulatého výročí osvobození naší země (jestli se nemýlím, 1985) vyšel z nejvyšších míst pokyn, aby se města dala do gala. A tak se opuštěná náměstíčka a náměstí s vybydlenými domy a se zarezlými roletami bývalých krámků, (pro něž po zkonfiskování nebylo využití), tato náměstí se zaskvěla nikoli novými fasádami, ale barevně natřenými, ač jinak neopravenými zdmi. Těmi, které vedly do náměstí. Rozbité ploty a ohrady se skryly za velikými transparenty s nápisy, kam a s kým na věčné časy. Věčné časy skončily před termínem, ale jejich plody dozrávají stále. Místo praktického a rozhodného přístupu k místu, kde žijeme, stále přetrvává rozpačité zakrývání, přikrývání, lakování. Připouštím, že kvalitativně na mnohem vyšší úrovni než kdysi, ale podstata zůstala táž. Je pravda, že se mnoho zanedbaných dvorků a zapadlých koutů proměnilo v místa, kde je radost posedět, ale pořád panuje obava, abychom to někde s tvůrčím úsilím nepřehnali. A pokud jde o hygienu, tohle strašidlo nás jen tak nedostane!

U proslulé památky UNESCO je všechno úhledné, schodiště do chrámu, i zelené svěží trávníky. Ale tak nejdál do deseti metrů. Číšníci v přeplněných zahradních restauracích mají pomačkané košile, nepadnoucí vytahané kalhoty, o nějaké noblese nikdy neslyšeli, jak o tom svědčí i jejich špinavé boty. Ale protože i takový Japonec se musí sklonit před národními specifiky, nakonec v prázdninovém vedru rezignuje a nějaké jídlo si dá. Neboť široko daleko je v této perle renesance a baroka situace stejná. Zajít do cukrárny Japonec nemá odvahu, protože majitelka má sice bílou zástěrku, ale na uválených riflích, a právě všem na očích vysypala něco nepěkného do popelnice hned u vchodu do své kavárničky. A už vytahuje cigaretu a s nohou (tenisky) na odložené bedýnce sama zabraňuje ve vstupu. Její ledabylý postoj i její pohled nad proudící davy říkají, že je jí nějaká větší tržba, natož něčí názor naprosto šumafuk. Ona je nad věcí.

Jací lidé asi sedí na příslušné radnici? Dotace mají určitě v pořádku, všechna čísla také. Ale opravdu nikdy nechodí po lesních pěšinkách doporučovaných všemi tištěnými průvodci? Početní turisté tudy stoupají na vrchol kopce, aby se od glorietu pokochali sálající letní krajinou. Té vyhlídky je jim třeba, aby zapomněli, že právě míjeli nejen odrané keře, ale také mnohokrát zmoklé haldy odpadků, prastaré rozbité koše (už je to dlouho, kdy tudy šla nějaká komise) a páchnoucí všechno možné. Ani ne deset minut chůze od vyšperkovaného renesančního náměstí.

Chladivá sloupořadí a rozkvetlé promenády v lázeňských městech na nás dechnou elegancí a přepychem. Oplatky voní, šumí vodotrysky, (ale jistě, stěrače stírají) a všichni hrajeme hru: je tady prostě nádherně a my patříme mezi lepší lidi. Ta hra se hraje tak, že se díváme před sebe, směrem k vřídlu, ale nesmíme se podívat ani doprava, ani doleva. Poněvadž už za prvním rohem – a přesně tři metry od korza – jsme opět „doma“. Odpad, špína, padající omítka. Promáčknuté popelnice. Válející se odpadkové koše. Neupravené cesty. Bedny, škatule a smrad za secesními kavárnami. Vyhraje, kdo si nejdéle uchová povznesený dojem vyvolaný třeba hrající fontánou nebo zurčením cizích řečí. Někomu se dojem podaří uchovat celou čtvrthodinu! Nejen okolí domů a firem, ale také domácí turisté skýtají nevábný pohled. V létě se toho mnoho neschová. Představuji si, že takový tatík ráno před výletem mávne rukou: No co! To bude stačit. A vytáhne z hromady textilií pořádně jeté šortky.

Když mám doma binec nevídaný, je to pořád jen moje ostuda. Ale jsem-li někde jako profesionál, a to lidé na městských úřadech a magistrátech jsou, pak je na místě, aby dostáli povinnostem. Péče o vzhled města a tlak na vlastníky nemovitostí k nim patří. Oni disponují penězi, oni mají vymáhat příslušnou péči. Žasli jsme nemálo, když jsme viděli v Německu vedlejší ulice a slepé uličky čisťounké, upravené do nejmenšího detailu. Je v tom skrytá úzkost, ale to ponechme teoretizujícím psychologům… Ono v tom Německu nejde o pořádek a hygienu na efekt, ono to vyvěrá ze samotného německého ustrojení: nic neskrýváme a povinnost je pro nás svatá a co by tomu kdo řekl.

Našemu ustrojení odpovídá odnést věci do stodoly, odložit na půdu, hodit za dveře, přikrýt kupičku nevyžehleného prádla ubrusem… Zamknout neuklizený pokoj. Nějak to dopadne. Však odejdou. Ležérní nedbalost může být sympatická, protože je svědectvím svobodného ducha. Ale obyčejná špína je prostě obyčejná špína a pro ni neexistuje omluva. Domnělé bohémství jde ruku v ruce s pokrytectvím: raději prohlásím, že jsem nad hygienu povznesený, protože to zní lépe, než přiznat, že jsem pořádně líný si i zuby vyčistit a zubaře se dokonce bojím. A co víc: že mi ten druhý nestojí za to, abych se kvůli němu vyvíjel nějaké úsilí! Parádní pokoje trvale připravené pro nečekanou návštěvu si už nemůžeme dovolit, a tak i pohostinnost jako taková doznala velkých změn. Je dobře, že návštěvu můžeme vzít na oběd do slušné restaurace. Ale i tak bychom opravdu mohli ty křápy v předsíni srovnat a zamést po sobě, bundu pověsit. Tamto vlevo jsou věšáky. Slyšíš, Radečku? Slyšíš, Helenko?

V jednom holčičím magazínu bylo psáno, že pořádek je: uklizeno, i když to nikdo nevidí. Co platí v soukromém, mělo by platit i ve veřejném. I za roh se někdo může podívat! Nestačila jsem se divit, když jsem se ocitla v přípravně krásné cukrárny s filigránským bílým nábytkem (převrhla jsem na sebe kávu…), abych si očistila blůzu. Takovou černou zašlou špínu úplně na všem bych opravdu nečekala. Kluzká podlaha, umyvadlo pokryté šedivou mastnou vrstvou. Tady se zdobí ty úžasné zákusky!

Copak těm lidem nevadí, v čem to pracují? Asi ne. Jednou jsem upozornila paní prodavačku ve vyšperkovaném obchodním domě, že v kabinkách jsou chuchvalce prachu a při zkoušení se prach nabaluje na oblečení. Ona už je prý uklízečka taková! A milé děvče postávalo v prázdném oddělení spokojeně dál. Mimochodem, prodejny a supermarkety. Špína i odpad okolo jejich budov, kontejnery s odklopenými víky v horkém létě mě přiměly zeptat se na příslušných místech, co jako s tím. Prý nemohou dělat nic (nevěřím), ty pozemky jsou soukromé. Prodavačky z potravin a řeznictví pokuřují na mastné (zámkové) dlažbě u kanálu, vosy tam bzučí nad bůhvíčím. Hadice s vodou by nebyla. Podobné je to za velikými vietnamskými halami – tam vznikají přímo smetiště.

Svět chce být klamán. Fotografka z realitky tomu říkala „hotelový efekt“. Nafotografovala malé pokojíčky našeho starého domu jako prostorné salony, nasvítila vše tak, že jsme sami žasli, proč že vůbec něco tak krásného prodáváme. Když ptáčka lapají… Ale prodali jsme. Třeba – když neřeknu pravdu, musí to nutně být lež? Stačí se podívat na svět podobným objektivem jako paní z realitky a hned nám bude líp!

Přiznání: také já mám svou skrýš. A nejenom v duši. Věci si se mnou nerozumějí, a tak všechno, co přede mnou raději zaběhne za sporák, odtamtud manžel jednou týdně vybere. Dávno rezignoval na každodenní odtahování sporáku a jednou provždy se řídí heslem: Tam se toho vejde! Zato už přesně víme, kde hledat lžičky a nože a pokličky. Nejčastěji mi tam ale padá dlouhá vidlice – taková ta, co připomíná pekelné vidle.

17.02.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 20