Neviditelný čert

Když jsem na pěšině za rohem obchodního centra málem porazila roztomilého chlapečka, vzpomněla jsem si na vtip, který mi ráno přišel mailovou poštou: Tvoje první dítě spadne ze schodů. Voláš pohotovost. Tvoje druhé dítě spadne ze schodů: Jsi v pořádku? Tvoje třetí dítě spadne ze schodů: Dávej pozor, blbče! Chlapeček byl sám na cestě mezi křovisky a jeho maminka zřejmě postávala v houfu jiných maminek před „Superkrmiva pro zvířata“ a řešila. Ale k chlapečkovi se vrátím později. Dnes jsem totiž zaslechla ještě jeden vtip: Někteří čeští důchodci nemají ani tolik peněz, kolik si měli před penzí našetřit, tedy dva miliony. (Asi v korunách.) No nezačal ten den pěkně?

Stella

Věru, že bych do Luciferova blogu přispěla raději povídáním o stokilové anakondě z brazilského pralesa, o pořádné kose pod Čomolungmou či o laskavých domorodcích Tichomoří připravených rozdělit se s poutníkem o poslední sousto křehoučkého misionáře. Jenomže osud tomu chtěl a chce pořád, abych svět pozorovala úzkým oknem všední existence usedlého Středoevropana, jenž ani ve snu nepomýšlel na to, že by se z jeho napjatého příjmu dalo něco odkládat na časy příští. Však měl přijít ten spravedlivý řád… Ale dva miliony jako vtip – dobré!

Takže, co přinesl týden v kraji oplývajícím exotikou málo okázalou? Definitivní poznání, že čím dál rychleji roste počet lidí, kteří zapomínají brýle. Dennodenně někomu u zastávky hledám čas odjezdu v blechách jízdního řádu. V supermarketu už dávno rozumím těkavému pátravému pohledu: Kdo by mi tak přečet, co je na tý krabici a kolik to stojí, a je ten nápis nahoře opravdu Jablka Idared v akci? Nebo přistoupím k osobě nabírající si druhý sáček třešní a říkám: To je hrůza, paní, napsali tam deset deka za dvanáct, to je kilo za sto dvacet. Drahota, co? Třešně se sypou zpátky, ale povzdech o zapomenutých brýlích nechybí!

Ne, nechci poukazovat na fakt, že přečasto bývají místo písmen vešky, nechci opakovat známou věc, že jízdní řády opravdu nebývají srozumitelné, ale mám na mysli, že negramotnost začala bujet jako plíseň. Čím to je? Může za to absolutní přenesení osobní odpovědnosti na stát, nebo, jak se dnes říká, na většinovou společnost? Totální rezignace zabezpečených, a to zabezpečených v každém ohledu? Normálně lidsky řečeno: lenost? Stát mi nedá zahynout. Nakonec, vždycky se někdo ochotný najde! Odpusťte frázi, ale: kolik je zemí, kde samotná možnost elementárního vzdělání znamená – bohatství? Smutno je člověku, když vidí to pohrdání základním právem i přepychem zároveň! Jako by v roce 2019 bylo větší hanbou nevlastnit auto, než neumět číst a psát.

Hanba? Co chvíli se objeví článek o psychopatech. Ale určitě je přesnější, že víc než množství psychopatů roste počet sobců, kteří si špatně vykládají svobodu a kteří nepovažují za nutné mít jakékoli zábrany. Že roste počet lidí, kterým je cizí sebeovládání a ohleduplnost, protože tyhle věci jsou pro slabé. Ruku v ruce s absencí studu jde i nezvládnutá agresivita. Jenom ta vedla řidiče trolejbusu k slovnímu i fyzickému napadení mladé ženy. A jak nazvat řidiče, který vulgárně komentuje každého, koho vidí ze svého autobusu? K čemu jste, tatínku a maminko, vedli svého chlapce? K tomu, aby se nikdy a kvůli nikomu neomezoval? Neslýchal od vás místo vysvětlení: To mě nezajímá, to je mi jedno, co je mi do toho?

Nedostatek studu a sebeovládání projevil také mladík za kasou, když celé frontě sdělil, že dnes každej parchant blbě odkládá košíky. A že si na tu ženskou počká a shodí ji z eskalátoru. Máme pokaždé hned volat policii? Do bronzova opálená sportovkyně s černými brýlemi suverénně přistoupí k pokladně, neslyší, že má čekat jako ostatní. Se semknutými rty a s pohledem sfingy se povznese nad nepřízeň okolí a odklape. Proč se normálně slušně nedovolí, když opravdu neodkladně spěchá? Ignorance, arogance – krásná slova. Ale ne česká. Takže v překladu, jak se říkávalo ve folklorních dobách: nahoře huj, dole fuj.

Supermarketový chlapeček stál u cestičky a velmi zdravým obloukem přes ni vytvářel zlatou bránu, žel, příliš nízkou na to, aby ostatní mohli projít. Z obou směrů pěšiny jsme tedy my staří počkali, on si pak natáhl nohavičky, tak, jak to umí a jak je evidentně zvyklý (jednou se mu i tohle povede). Odcapkal k ženskému houfu, aniž si jeho příchodu někdo všiml. Snad mu jednou ve školce řeknou něco o světě a bude zpívat, že zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená, ale kdo do ní vejde, tomu hlava sejde. Ať je to ten, nebo ten, však on ho praští koštětem a ty dva miliony mít našetřené určitě bude! Ještě nás všechny nepřečůral, a – přece.

04.06.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 17