.:: Neviditelný čert ::.

Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele

rubrika: Pel-mel

Druhý vstup z knížky Marka Mansona bude více méně ještě stále na jejím začátku. Už jsem se dočetl skoro až do poloviny, našel řadu velmi chytrých úvah od chlapa, který je výrazně mladší než já, přičemž jsem ale cítil, že vlastně myslí jako já. Jenže jeho text je tak nadupaný těmi myšlenkami, že momentálně nejsem schopen ho vám zde až do poloviny knížky vyklepat. Nicméně vězte, že k tomu ještě dojde. Samozřejmě pokud nechcete čekat, tak si tu knížku kupte. Nestojí moc a stojí za to. Pro dnešek budu pokračovat s výňatky z první kapitoly, přičemž na přetřes nejdřív přijde znovu Charles Bukowski.

Lucifer

Příběh úspěchu Charlese Bukowského spočívá v tom, že přijal sebe sama jako selhání. Bukowskému byl úspěch u prdele. I poté, co se proslavil, se objevoval na čtení poezie ožralý a verbálně napadal lidi v obecenstvu. Stále se na veřejnosti obnažoval a snažil se vyspat s každou ženou, kterou potkal. Sláva a úspěch z něj neudělaly lepšího člověka. Ani se neproslavil a nestal se úspěšným proto, že by se stal lepším člověkem.

Tak to mě zaujalo. Přijmout sebe sama jako selhání. Ano – vlastně proč ne. To je možná začátek, abychom našli svou vlastní podstatu – abychom si nelhali, abychom žili přesně tak, jakými chceme být – a vše ostatní nám může být u prdele.

Dnešní společnost je přehnaně zaměřená na nerealisticky pozitivní očekávání. Buď šťastnější. Buď zdravější. Buď nejlepší, lepší než ostatní. Buď chytřejší, rychlejší, bohatší, svůdnější, populárnější, produktivnější, víc záviděníhodný, víc obdivovaný. Buď perfektní a úžasný a každé ráno před snídaní ser dvanáctikarártové zlaté cihly, zatímco dáš své fotogenické ženušce a dvěma a půl dětem polibek na rozloučenou. Poté leť helikoptérou do svého nádherně naplňujícího zaměstnání, kde strávíš dny neuvěřitelně smysluplnou prací, která jednou pravděpodobně zachrání svět.

Souhlasím. Myšlenka je snad zcela jasná. Nikdy jsem nechtěl srát zlaté cihly a fotogenickým ženuškám či dvěma a půl svých dětí (obě dvě mé děcka jsou chlapi) dávat polibek na rozloučenou. Až se budu chtít rozloučit se svými lidmi, tak to udělám vznešeně.

V Texasu mají jedno rčení: „Čím menší pes, tím hlasitěji štěká.“ Sebejistý muž si nepotřebuje dokazovat, že je sebejistý. Bohatá žena necítí potřebu někoho přesvědčovat o tom, že je bohatá. Buď jste, nebo nejste. Pokud celou dobu o něčem sníte, potom jen upevňujete tu samou podvědomou realitu: že tím nejste nebo to nemáte.

K tomu nemám skoro co říct, jelikož je to čistá pravda.

Všichni kolem vás a stejně tak televizní reklamy chtějí, abyste uvěřili, že klíč ke spokojenému životu je lepší práce, rychlejší auto nebo krásnější přítelkyně či vířivka s nafukovacím bazénem pro dětičky. Svět vám neustále ukazuje, že cesta k lepšímu životu je víc, víc, víc – kup víc, vlastní víc, vydělávej víc, šukej víc, buď víc. Jste pořád bombardováni, které vás nutí zajímat se naprosto o vše. Řešit novou televizi, řešit lepší dovolenou, řešit správný druh selfie tyče…

Tak tomu rozumím. S těmihle sračkami lidské degenerace se setkávám každý den. Původně jsem si myslel, že proti tomu mohu něco udělat. Možná se i něco podařilo – nicméně v poslední době docházím k závěru, že to začínám mít u prdele. Už jenom hledám skutečné Eldorádo…

To Eldorádo nehledejte u kdejaké prdele, ale jenom u své – přesněji řečeno ve své hlavě – a samozřejmě v hlavách svých nejbližších…

Zdroj: Mark Manson, Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, z anglického originálu The Subtle Art of Not Giving a F*ck přeložil Jan Kučera, vydal DOBROVSKÝ s.r.o.