Neviditelný čert

Satori je v rámci Zen buddhismu něco jako osvícení, probuzení či záblesk náhlého uvědomění. Před pár lety jsem jako zaměstnanec vědeckého ústavu občas navštěvoval kavárnu Satori, která byla zabudována do stanice metra Ládví. Pojem „satori“ čili „probuzení“ mě uchvátil, takže jsem tam před metrovým návratem do své postele usedával s knížkou a za asistence skleničky vína se v sobě snažil něco probudit. Ty časy jsou už pryč – nejen já, ale i ta kavárna (o něco dříve)… vše se už odklidilo někam jinam. Nicméně ta představa jakéhosi „probuzení“ ve mně zůstala. Probouzím se každé ráno a v poslední době mám pocit, že blbě. Něco je špatně. Sny bývají dost barvité, někdy tak trochu depresivní, jindy je ta depresivnost téměř zanedbatelná, a občas jsou ty sny i trošku povzbudivé. Avšak když se probudím do reality… V poslední době mám pocit, že se začínám probouzet mimo noční sny, začínám realitu vnímat poněkud jinak, realističtěji. Něco se se mnou stalo – a domnívám se, že už to není špatné… Následující text je téměř do puntíku přetlumočená úvodní pasáž z druhé kapitoly Mansonovy knížky, z níž jsem tady naposledy předvedl Pekelnou smyčku zpětné vazby. Je to Mansonovo literární zpracování dobře známé starobylé historky o tom, jak se probudil ten, o němž je v tomto případě řeč.

Lucifer

Před zhruba dvěma a půl tisíci lety v Himalájích, na místě dnešního Nepálu, žil v obrovském paláci král, kterému se měl narodit syn. Král měl pro svého syna v hlavě velký nápad: udělá mu život naprosto perfektním. Dítě v životě nezažije moment utrpení, jakákoliv potřeba, jakákoliv touha mu bude za každé situace tisíckrát splněna.

Král nechal zbudovat kolem svého paláce hradby, které měly prince chránit před vnějším světem. Rozmazloval dítě jídlem a dárky, obklopoval ho sloužícími, kteří mu měli plnit veškerá přání. Přesně jak plánoval, z dítěte se stal ignorant se všemi druhy lidské krutosti.

Celé princovo dětství bylo přesně takové. Přes veškerý luxus a hojnost se z prince stal jakýsi druh naštvaného mladého muže. Brzy se mu zdál každý moment jeho života naprosto prázdný a bezcenný. Cokoliv mu otec dopřál, nikdy se to princi nezdálo být dost, nikdy pro něj nic neznamenalo.

Takže se jedné noci princ vykradl z paláce, aby viděl, co se děje za jeho zdmi. Jeden ze sluhů ho provedl skrze místní vesnici, a co princ viděl, ho naprosto zděsilo. Poprvé v životě viděl lidské utrpení. Viděl nemocné lidi, staré, lidi bez domova, další v bolestech a také umírající.

Princ se vrátil do paláce v jistém druhu existenční krize. Neměl tušení, jak zpracovat, co právě viděl na vlastní oči, byl ohledně všeho hodně emotivní a nadával. Úplně stejně jako každý typický mladý muž, začal princ vinit svého otce za vše, co se pro něj za celý život snažil dělat. Bylo to bohatství, myslel si princ, co ho udělalo tak ubohým, co udělalo jeho život tak bezcenným. Rozhodl se utéct.

Sám princ byl jako svůj otec víc, než si sám uvědomoval. Také měl v hlavě velké plány a nápady. Nejen že chtěl utéct pryč z paláce, chtěl se také vzdát svého původu, rodiny a všeho majetku, chtěl začít žít na ulici v prachu a špíně jako zvíře. Hladovět, mučit se a trápit při žebrání jídla od cizích po zbytek života.

Další noci se princ opět vykradl z paláce, tentokrát bez plánu na návrat. Léta žil jako vyvrhel a psanec, zapomenutý, psí lejno na úplném spodku společenského žebříčku. Přesně jak plánoval, trpěl opravdu velkolepým způsobem. Trpěl nemocemi, hladem, bolestí, samotou a úpadkem. Setkal se tváří v tvář se smrtí, často měl jen jeden ořech k jídlu denně.

Tak to šlo pár let. Pak dalších a potom… se vůbec nic nestalo. Princ si všiml, že život v utrpení není takový, jakým se zdál. Nepřinášel mu žádný vnitřní klid a rozhled, po kterém toužil. Neodhaloval mu žádná hluboká tajemství světa nebo jasný smysl.

Ve skutečnosti princ přišel na to, že většina z nás vždy tak nějak věděla, že utrpení nestojí za nic a není ani nezbytně smysluplné. Stejně jako pro bohaté není v utrpení žádná hodnota, pokud je bezdůvodné. Princ si velice rychle uvědomil, že jeho velký plán, stejně jako tem otcův, byl vlastně kurva špatnej nápad a měl by místo toho zkusit něco jiného.

Jak praví legenda, zmatený princ seděl pod stromem čtyřicet devět dní. Nebudeme šťourat do biologické uskutečnitelnosti sezení pod stromem na stejném místě po čtyřicet devět dní, ale řekněme si jen, že během té doby přišel princ na několik hlubokých prozření.

Jedno z jeho uvědomění bylo takové, že život je vlastně ve své podstatě určitý typ utrpení. Bohatí trpí kvůli svému bohatství. Chudí trpí kvůli své chudobě. Lidé bez rodiny trpí, protože nemají rodinu. Lidé, kteří se honí za potěšením tohoto světa, trpí právě kvůli těmto potěšením. Lidé abstinující od těchto potěšení trpí právě kvůli své abstinenci…

Později vytvoří tento princ vlastní filosofii a začne ji sdílet se světem, první a základní princip té filosofie bude: bolest a ztráta jsou nevyhnutelné a měli bychom se vyvarovat odporování jim. Princ bude později znám jako Buddha.

Zdroj: Mark Manson, Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, z anglického originálu The Subtle Art of Not Giving a F*ck přeložil Jan Kučera, vydal DOBROVSKÝ s.r.o.

15.09.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7