Neviditelný čert

Mám chřipku, ne jen tak ledajakou, prolezla mě odborně od pat k hlavě a teď slézá, kam se jí to momentálně šikne. V tuto chvíli při každém zakašlání zacvrliká na pozdrav v levém uchu, na které, když řve televize, neslyším ani Ň, zato hejno ptactva v uchu slyším dokonale. Je tam hodně mladých ptáčků, mají vysoké hlásky. Docela půvabné, mohlo by i zůstat, jiní lidé totiž říkají, že jim v uších syčí třeba papiňák, to by mě iritovalo, chtěla bych ho vypnout, měla bych pořád hlad. (Říká se tomu tinitus, ale v podstatě je to obtěžující mrcha.)

Astra

Proč to ale všechno píšu. Život je boj. To známe všichni, někdo hodně, někdo málo.

Mám zetě. Je to manžel mojí dcerušky, která tady mezi námi už není, i když je jí v nás i kolem nás pořád moc a moc.

Shodou náhod bydlíme se zetěm ve stejném domě. Je to muž, kterého by chtěla každá. Je starostlivý, právě teď při mojí indispozici zcela k nezaplacení. Dcera mi ho tady jistě nechala, jako pomocníka za sebe. Mám všechno až s donáškou do bytu a jeho několik sester neustále peče plech za plechem těch nejlepších laskominek.

A právě včera, když můj milý zeť vykládal nákup, objevil se poklad. Šátral po dně tašky a vyndal k n í ž k u! Podával mi ji a pravil: pobav se, děvče, máš to zapotřebí. Půjčil jsem ti ji v knihovně a myslím, že tě uspokojí.

Napsala Ivanka Devátá, obrázky doplnila Iva Hüttnerová. Je to přes šedesát fejetonů, jeden lepší než druhý. Knížka se jmenuje Koukám se okolo a na fejetony je copyright, já vím… Ale protože je tohleto moje psaní prakticky zároveň gratulací paní Deváté, slaví v listopadu narozeniny, tak se jistě zlobit nebude, když vám jeden její fejeton vyberu a pošlu!…

Není šprochu

Drby, klepy, pomluvy. Ano, ano, na první pohled to vypadá jako bonbónky z jednoho pytlíčku. Jenže není tomu tak. Co já si už nalámala hlavu definicí jednotlivých pojmů!

Třeba drb. Pikantní informace skandálního charakteru? No dobrá, ale jestliže má sousedka poměr se svým podnájemníkem, je to sice pikantní, ovšem skandál by to byl teprve tehdy, kdyby podnájemníkovi bylo šestnáct. Pakliže kolega zdědí po strýci ve Vídni dva domy, je to skandál, poněvadž si takové štěstí vůbec nezaslouží, ale zase na tom není nic pikantního. Pikantnosti by napomohlo, kdyby ty domy byly veřejné. A dnes už ani to ne. Božínku, tak já nevím.

Přesto se přikláním k mínění, že základem drbu je nová, překvapivá, leč pravdivá skutečnost lechtivého zabarvení. Drb, který se nezakládá na pravdě, není drb, nýbrž pomluva, a drb prostý vší lechtivosti může být vším možným od novinky až po katastrofu. (Viz hlášky o zvýšení cen energie).

Nuže, dejme tomu, že paní Julínková si jde vyškemrat prázdnou škatuli do skladu zelinářské prodejny a spatří paní Houbelesovou, jak se mrouská s vedoucím až tam vzadu mezi banány, celá rozhicovaná, jako by i ona právě přibyla z tropů. Drb je na světě. Drb jako fík. Jen považte – kolem dokola metráky banánů a Houbeleska s vedoucím ausgerechnet rvou zakázané jablko!

Co teď? Jak s tím čerstvým, ještě teplým drbem naloží šťastný očitý svědek? Nu, je-li Julínková žena, pro niž je pravda vším, která neprahne po ničem jiném, než aby pravda vyšla na povrch jako olej nad vodu, letí s drbem jako s keserem a vyklopí ho, nedbajíc rizika, Houbelesovi. Tak dlouho si brala příklad z pravdomluvného Husa, až je z ní husa. Pokud není schopna trpět za pravdu až do upálení, spokojí se s tím, že pohladí malého Houbelesa jdoucího ze školy a slzavě řekne: Ty chudáčku malej, ty za to nemůžeš, že je maminka coura, viď?

Bohužel většina Julínkových má k pravdě vztah tak vlažný, že pomine oba Houbelesy a roznese drb pouze po zbývajících partajích, spoléhajíc na to, že dílo za ni vykoná někdo jiný.

Může se ovšem stát, že jsou takové smutné případy, že paní Julínková obdrží žádanou krabici, a nespatřivši nic závadného, táhne se smutně k domovu. Tu pak ze zoufalství upřede senzační odhalení z dokladů mlhavých kombinací, jelikož klep potřebuje k životu jako diabetik inzulín. Zrodí se pomluva. Zavrženíhodná věc, jistě. Ale nemyslete má i své světlé stránky. Na mnohou pomluvu mne se týkající vzpomínám radostně. Tak třeba před pár lety.

Rodičům kolegy mého syna opravoval řemeslník domek, a zvěděv, že mají potomka novináře, politoval je, řka, že novináři jsou sviňáci. On prý jednoho zná, a ten jezdí za postarší herečkou na chalupu do N., kde se spolu beze studu producírují, hanba povídat.

Jémine! Škoda, že mně pro radost nedodal: Dyť by to mohla bejt jeho matka! Ukázalo se totiž poséze, že mluvil o mně a o mém synovi. Víte, jaká pýcha se mě zmocnila při pomyšlení, že ještě existuje člověk, který věří, že mohu urvat zajíce?

Nuže, dejte se pomlouvat a nehněvejte se. Klidně se nechte obdařit skandálním poměrem, nemanželským dítětem, podivným dědictvím, a třeba i obcováním se satanem. Vždyť my bychom si ty klepny měly předcházet, protože tehdy budeme definitivně odbyté, až nebudeme stát ani za pomluvu, ani za drb.

Já nevím, co budu dělat. Zřejmě si na to najdu člověka!

Astřin dovětek: Vážená a milá paní Ivanko Devátá, jste sice Devátá, ale měla byste se jmenovat První! Jednička! Slova ve vašich knížkách rozesmávají čtenáře už spoustu let. Číst vaše postřehy je jakoby ulizovat z nejlepšího dortíku života. To je dar! A vy umíte dary rozdávat! K vašim narozeninám načasovaným na středu 27. listopadu připíjím šampáněm a přeju vám, a tudíž potažmo i sobě, abyste rozdávala co nejdelší čas!

14.11.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2