.:: Neviditelný čert ::.

Květnová neděle

rubrika: Pel-mel

Květen se překlopil přes svoji půlku, prvomájové hrátky chladivých květů jsou ty tam, venku se začíná klubat podletí. Náhle je všechno jinak, oděvy zimní uloženy v hlubinách skříní. Možná už vytáhnout plavky, proč ne, anebo si omotat kolem pasu roušku. Tuhle květnovou neděli nezapomenu.

Lucifer

Žádný výlet nebyl, jen malá procházka na dosah mého kutlochu. Asi ta podletní únava, nebo něco takového. Probudil jsem se poměrně brzy a skrze lodžii pozoroval vycházející slunce. Někdy se schovalo za mráčky, ne však deštivými, jen tak lechtivými. Pak jsem se osprchoval, nakrmil, usedl do svého kosmického křesla a začal přemýšlet. Občas jsem si i zdřímnul, ale přemýšlet jsem nepřestal.

Napadalo mě mnoho věcí. Třeba tohle: Když něco (někoho) nedokážete porazit, tak si to (ho) ochočte. Co vás týralo, stane se vaším domácím mazlíčkem. Bude zobat zrníčka z vaší ruky a oddaně mžourat očičkama. Anebo tohle: Když máte pocit, že už nevíte kudy kam, uložte se ke spánku. Tam cestu najdete.

Někdy zapomínáme na to, že jsme byli stvořeni, abychom tvořili, ne ničili. Ani sebe, ani kolem sebe. Nikdy se ničím a nikým nenechte zahnat do kouta, z kterého není úniku. Uniknout se dá čemukoli. Jednomu však uniknout nemůžete: sami sobě. Jakýkoli pokus uniknout sám sobě končí v beznaději. A vy jste se nenarodili, abyste krmili beznaděj.

Když jsem maturoval na gymnáziu ve svém rodišti, měl jsem na stužce napsáno: Dum spiro spero – Dokud dýchám, doufám. Vždy si na to vzpomenu, když chystám krmi beznaději. Ano! Dokud jsem tady, tak tady jsem, jaký jsem. Mohu se samozřejmě měnit, vyvíjet, dozrávat, moudřet a stárnout – ale jenom svobodně, bez ztráty své osobnosti. Dalo by se taky říct: Dokud žiji, chci žít.

Květnová neděle se zvolna končí.

Stmívá se

zpívají ptáci

vítr si pohrává s korunami stromů

a já zde sedím na vrcholku hory

božský klid se začíná rozlévat v mé duši

jsem Buddha kosmického věku

ke mně se teď sbíhají všechny magické nitky

Nothing’s gonna change my world

Tma se zvolna snáší do údolí

kde malí človíčkové

cení zuby