.:: Neviditelný čert ::.

Vyšehradská

rubrika: Pel-mel

Minulý týden ve čtvrtek bylo docela příjemné počasí, což tenhle duben nebývá tak často, a tak jsem vyrazil na Vyšehrad. Je to nejen moje poutní a mystické místo, které jsem zásoboval svými návštěvami snad od samotného počátku mého pražského pobytu. V Praze je spousta krásných míst, třeba Malá Strana či Pražský hrad, ale Vyšehrad, ačkoli byl za husitských válek téměř kompletně zdemolován, má v sobě nezaměnitelnou duchovní atmosféru. Je to studnice dávných mýtů a pozoruhodných myšlenek.

Lucifer

Po husitské demolici byl Vyšehrad do jisté míry zrekonstruován. Bazilika svatého Petra a Pavla, původně raně románská, za Karla IV. goticky přebudována, později nastoupilo baroko, byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století přestavěna do novogotické podoby. Na Vyšehradě zůstaly hradby, po kterých se můžete procházet. Naskytne se vám spousta překrásných pohledů na Prahu včetně Vltavy. Ucítíte, jak vám v krvi kolotají dějiny. Hradební zdi jsou však velmi nízké. Stačí chvilka nepozornosti a padáte dolů. Tam dole už vás nikdo dohromady nedá, takže buďte opatrní.

Bylo už pozdní odpoledne, když jsem na Vyšehrad dorazil. Zprvu jsem jel metrem a úpěl v obličejové onuci. Vystoupil jsem na Palackého náměstí, což je jeden výstup na stanici metra Karlovo náměstí. Ten druhý je na Karlovo náměstí. Odtamtud jsem vyrazil Podskalskou ulicí směrem na Výtoň. Na Vyšehrad je to tudy kousek, po levé straně jsem míjel Albertov. Na samotný Vyšehrad jsem pak začal šplhat Vratislavovou ulicí. Byla tam sice pumpa, ale víno z ní neteklo. Že z ní neteče voda, mě vcelku nezajímalo. Přes Cihelnou bránu jsem pak konečně vstoupil na Vyšehrad.

Když jsem doputoval k bazilice či kostelu svatého Petra a Pavla, napadlo mě, že navštívím Vyšehradský hřbitov se Slavínem. Jsou tam hroby významných českých buditelů, a tak jsem si říkal, jestli by se tam ještě nenašlo místečko pro mě.

Jak jsem se tak po tom Slavíně motal, vzpomněl jsem si, že jsou tady hroby, na nichž se tyčí kolo svírané třema rukama. Jedná se o příslušníky spolku Svatobor, a ty tři ruce znamenají: Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj! Našel jsem dva. První patří Václavu Hankovi, který se proslavil či spíše neproslavil Rukopisem královedvorským, druhý patří Janu Evangelistu Purkyňovi.

Také jsem našel hrob Karla Hynka Máchy, a uvědomil si, že se nám už začíná blížit Máj.

Po opuštění Slavína jsem zpozoroval, že dveře do kostela svatého Petra a Pavla jsou otevřené. Tak mě napadlo, že bych tam mohl nakouknout. Což jsem neprodleně učinil.

Za vchodem je taková malá místnůstka, ze které pak můžete jedněmi dveřmi vejít do katedrály. Za těmi dveřmi stála jeptiška, řádová sestra, vyšší než já, na obličeji měla respirátor. Upozornila mě, že bych si nějakou tu roušku měl na obličej též narazit. Omluvil jsem se, že jako jsem roztržitý, a z kapsy vytáhl respirátor. Zeptala se mě, jestli jdu na mši. Asi dvacet mikrosekund jsem znejistěl, ale pak jí řekl, že samozřejmě.

Nevzpomínám si, že bych někdy byl na křesťanské mši, ale proč ne. Usadil jsem se v páté lavici odpředu. Přede mnou posedávaly tři řádové sestry. Mše zrovna začínala. Vrchní mluvčí něco povídal, já jsem mu nerozuměl a vcelku jsem se tím ani nehodlal zabývat, občas hrály varhany, některá z řádových sester se zvedla a šla něco říct atakdále.

Uvědomil jsem si, že se tady musím chovat slušně a tu mši zvládnout v klidu až do konce. Rušit tento křesťanský obřad by bylo nepřístojné. Tohle bych si fakt nedovolil. A tak jsem seděl se sepjatými rukami, hleděl na věčnost a vzpomínal na Ježíše Krista.

Na konci mše začalo přijímání těla a krve Páně. Rozhodl jsem se, že k tomuhle úkonu nepřistoupím. Už ani nevím proč. A jak šli lidi dopředu k oltáři, já jsem tiše a decentně couval zpět k východu.

Tam na mě čekala řádová sestra. Pozdravil jsem ji zdviženou pravicí s roztaženými prsty. Pozdravila mě taktéž. V předsálí jsem spatřil, že do otevřených dveří vstupuje starší žena o berlích. Pochopil jsem, že těmi dalšími dveřmi, které se mezitím zavřely, bude mít problém se protlačit. Už jsem měl respirátor v kapse a nabídl jsem té paní pomoc. Otevřel jsem jí ty druhé dveře. Snad stihla to přijímání. Řádová sestra už tam nebyla. Odešel jsem na hradby. Abych se nadýchal čistého vzduchu a pohlédl na Vltavu.