Neviditelný čert

Stala se ze mě noční sova. Začalo to nenápadně. Zvykl jsem si chodit spát pozdě po půlnoci. Můj odchod do postele se neustále oddaloval. Zatím dobrý. Šel jsem spát někdy ve tři ráno, ale za chvíli jsem usnul jako špalek. Probudil jsem se dopoledne mezi devátou a desátou a normálně fungoval. Pak se ten systém ale začal hroutit.

Lucifer

V posledních týdnech už nedokážu v noci usnout vůbec. Ulehnu, převaluji se sem a tam, občas kouknu, kolik na mobil kolik je hodin. Ano, beru si do postele mobil. Budík odmítá spolupracovat a mě se nechce jít si koupit nový. Ne, že bych na to neměl. Za pár kaček se dá koupit docela slušný budík. Jenže mně se nechce. Kromě toho, že nespím v noci, ještě jsem zlenivěl. A také jsem si zvykl na mobil, Nikdy ho nevypínám. Někdy vypnu zvuk. Třeba když chci spát, nebo v obchodě. Vibrace nikdy nevypínám.

Ale zpět k věci. Převracím se v posteli, každou chvíli mrknu na mobil, jestli už bude brzy ráno, a ono je furt ještě hodně brzy. Tahle fáze představovala nesnesitelné mučení. Sebemučení. Občas jsem vstal, dal si něco k pití, zapálil cigárko, koukal do noci přes okna a skleněné dveře na lodžii, dumal, setřiďoval myšlenky… A pak jsem to zkusil znovu v posteli. Marné. Další kolo.

Před několika dny jsem pochopil, že nemá smysl s něčím takovým zápolit, ale naopak přizpůsobit se. Stalo se tak noc poté, co jsem nahmatal v knihovně Vynález profesora van Troffa od Janusze A. Zajdela. Tuhle knížku jsem si koupil před mnoha lety. A samozřejmě taky přečetl. Jenže to už je hodně dávno. Pamatoval jsem si jen jakési ústřižky. Vzal jsem tu knihu do ruky a začetl se do úvodní pasáže. Jako bych ji četl poprvé. Ne úplně, podstatu jsem znal, ale po mnoha letech jsem ji četl poněkud jinak. Skoro jako poprvé.

No a onu noc, když jsem se převaloval z boku na bok a v pravidelných intervalech kontroloval mobil, mě osvítila myšlenka, že prostě vstanu, nebudu jen tak zevlovat, ale číst. Do rána jsem tu knihu měl přečtenou. Pak jsem už mohl jít spát. Další dvě noci jsem takto přečetl další dvě knihy od stejného autora: Edenie a Limes inferior.

Některou noc mi do čtení moc není. Protahuji posezení u internetu nejméně do tří do rána, pak ho vypnu, ustelu si a usadím se na pohovce proti lodžii. Přemítám o všem možném a občas kouknu na mobil, jestli už jsou alespoň čtyři ráno. To se již objevují první náznaky rozbřesku. To už začíná být zajímavější. Občas upadnu do meditativního stavu, občas mrknu na mobil a zkontroluji vývoj svítání. Slunce teď vychází krátce po páté, takže v pět už je docela světlo. Po páté jdu spát. Probouzím se někdy po poledni. Někdy i později.

Přes den se cítím jako mátoha. Poté, co ustelu postel, zapnu internet a fláknu sebou před monitorem do křesla, mám pocit, že bych si ještě zdřímnul. Což občas učiním. Nejsem noční sova, ale můra vyrušena z denního spánku. Anebo jako ryba vržena na souš. Myslet mi to začíná až později večer. To obživnu. Děsím se představy, že zas budu v posteli zápasit se spaním. Asi se vrátím ke knihám. Každou noc jednu přečtu. Do konce roku bych mohl přečíst nejméně polovinu svých knihoven. Až mé knihovny vydají poslední svazek, začnu navštěvovat veřejné knihovny. Jenom v nich nesmím usnout. Bude to asi dřina, ale nic jiného mi nezbyde.

Už se nebudu trápit nočním převalováním v posteli a pravidelnou kontrolou mobilu. Na každou noc se budu těšit. Na paži mi přibyde další zářez přečtené knížky. Sám se stanu knihovnou. Sedící, nespící, čtoucí. Ve dne si zdřímnu, večer půjdou nakoupit něco k snědku a pití, pak se do dvou či do tři po půlnoci pobavím na internetu, a hurá na další knížku.

19.05.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5