Neviditelný čert

Když jsem se ráno probudil, s údivem jsem zjistil, že je neděle. Pozdně zářijová neděle a venku babí léto v neskonalém rozpuku svého mládí. Zcela zákonitě jsem omládl též. Omládnout, když na dveře klepe podzim, je to nejkrásnější, co vás může potkat. Rozhodl jsem se neodkladně vyrazit vstříc babímu létu, aby mi náhodou něco neuniklo.

Lucifer

Nebylo to jednoduché. Mládí mi sice kolovalo v žilách horní poloviny těla, ale nohy byly stále dřevěné. Nějak si na tu dřevnatost zvykly. Když jsem ráno, v pozdním dopoledni, asi dvě hodiny před polednem dle takzvaného letního času, vstával z proleželé postele, tak jsem se horko těžko došoural k pohovce nedaleko dveří od lodžie. Tam jsem si sedl, jak mívám v poslední době ve zvyku, a koukal svým skelnatým zrakem, co se venku děje. Spatřil jsem totéž jako vždycky, což mě uklidnilo, a tak jsem začal přemýšlet, co s těma nohama. Došel jsem k závěru, že je budu muset rozchodit.

Někde jsem se dočetl, že člověk, který si chce prodloužit svůj život, musí denně udělat minimálně sedm tisíc kroků. Průměrná délka kroku je 75 centimetrů, což při sedmi tisících krocích odpovídá 5.25 kilometrů. To není až tak moc. Předešlého dne jsem to testoval při pravidelné ranní cestě do prodejny Tesco Express, která se nachází kousek od mého domova. Stačí přejít Sluneční náměstí, obejít radnici a překročit ulici Petržílkova. Napočítal jsem 666 kroků, což odpovídá pěti stům metrům. Stačí tuhle cestu absolvovat desetkrát a můj život se nejen prodlouží, ale v zásobě budu mít deset lahví vína. Jak snadné. Jenže to mi připadalo příliš přízemní. Chtělo to něco mnohem elegantnějšího, serióznějšího, kultivovanějšího a zábavnějšího. Vyrazit asi někam dál než do expresního Tesca.

Byl tady jeden problém. V Praze už jsem skoro všude byl a neměl jsem náladu opakovat furt to samé. Týká se to však především západní části Prahy, tedy na levém břehu Vltavy, a historického centra na pravém břehu včetně Vyšehradu až po část Vinohrad, Žižkova či Libně, též Kobylis a Troje. Bylo třeba vyrazit někam, kde to ještě tak prochozeno nemám. Někam dál na východ.

Faktem je, že na východě Prahy jsem už byl mnohokrát. Dorazil jsem třeba až do Dendrologické zahrady u Průhonic včetně nedalekého Průhonického parku. Jenže od té doby uplynulo pěkných pár let, během nichž jsem se motal především na západě. Doslova jsem tam zakořenil. Asi to bude věkem. Čím dál víc se motám blíže svému bydlišti.

Jak jsem tak nad historii svého putování po Praze dumal na kanapi před dveřmi na lodžii, napadlo mě, že zkusím něco jiného. Kašlu na Prokopské či Dalejské údolí, Petřín, Pražský hrad či Vyšehrad. Vyrazím prostě jenom tak naslepo do nějakých ulic tam na východě, budu se v nich kochat babím létem a svým nohám dám pořádně zabrat. Ne sedm tisíc kroků, ale přinejmenším deset tisíc. To by tak hrálo, abych nemohl ještě více omládnout.

Z Nových Butovic jsem vyrazil béčkem metra na Můstek, a tam přestoupil na áčko. Cílem byla stanice Skalka. Předposlední stanice áčka na východě. Poslední je Depo Hostivař, ale to mi nepřipadalo až tak zajímavé. Měl jsem totiž v úmyslu projít celou Vinohradskou ulicí a ze Skalky mi to připadalo příhodnější. Úvalskou ulicí směrem na Černokosteleckou, která se časem změní na Vinohradskou.

Vinohradská ulice je jedna z nejdelších ulic v Praze. Prochází třemi pražskými čtvrtěmi: Strašnicemi, Žižkovem a Vinohrady. Začíná u parku Ivana Jilemnického a končí u Národního muzea nad Václavským náměstím. Po cestě se nachází několik hřbitovů. Především Vinohradský hřbitov, Židovské hřbitovy a rozsáhlé Olšanské hřbitovy. V areálu Židovských hřbitovů je Nový židovský hřbitov, Vojenské pohřebiště, pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice či kostel Nanebevzetí Panny Marie v Olšanech. Mimochodem, na Židovských hřbitovech se nachází hrob Franze Kafky.

Procházet kolem hřbitovů v baboletní neděli s mladistvým pocitem mělo prazvláštní nádech nekonečnosti. Napadlo mě, že některý z těch hřbitovů navštívím, abych věděl, do čeho jdu. Jenže bylo strašné horko. Už od Strašnic. Slunce sice viselo dost nevysoko, ale můj lehký oděv téměř plápolal a z hlavy se mi kouřilo jako z parní lokomotivy. A pára mi docházela. Potřeboval jsem doplnit svůj pitný režim.

Někde na rozhraní Žižkova a Vinohrad jsem se usídlil na plátnem zastřešené zahrádce jedné restaurace. Vybral jsem si stolek pro dva. Druhá židle nakonec zůstala prázdná. Číšník mě omrknul a došel k závěru, že evidentně nepotřebuji jídelní lístek. Zeptal se mě, co si přeji, já mu řekl, že sklenku vína, což ho uspokojilo. Za chvíli jsem ji měl na stole.

Po několika doušcích jsem započal filosofovat. Nakukoval jsem do mobilu na internet, do knížky, kterou jsem si s sebou vzal, naslouchal kočičímu vrnění benzinových motorů na Vinohradské ulici a zasněným pohledem kontroloval štíty domů.

Po třech sklenkách vína jsem se rozhodl pokračovat Vinohradskou ulicí, abych dalšími kroky prodloužil svůj život. K Muzeu jsem však nedorazil. Na konci parku, v němž se nachází kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, jsem musel zamířit do stanice metra Jiřího z Poděbrad. Potřeboval jsem ventilovat svůj pitný režim. K domovu jsem pak už doputoval či vlastně dojel metrem.

Babí léto se už brzy skončí a nastane podzim. Moje první podzimní procházka bude na Karlov. Nachází se tam Sexuologický ústav a Psychiatrická zahrada.

27.09.2021, 00:00:37   Publikoval Luciferkomentářů: 1