Teorie podivnosti od Pavly Horákové je kniha, která potěší čtenářovo srdce. Jak známo, málokdy se totéž autorovi podaří i s dalším dílem. Srdce Evropy označil dobrý recenzent za velký středoevropský román. Podle mého názoru tomu tak není, takový román tady byl už hodně dávno, ale Srdce Evropy je prostě dobrá kniha. Chce to ovšem jednu věc: nenechat se zahltit obdivuhodným množstvím trpělivě sesbíraných historických faktů a – číst po kouskách, vracet se ke knize a kochat se především autentickými vzpomínkami babičky Kateřiny. Faktografické kapitoly o významných Vídeňácích původem z Čech a esejistické části o evropanství a dějinných zvratech mají svůj význam: mimo jiné mohou být dobrým podnětem k dalšímu čtenářovu studiu. Ale vyprávění o životě ženy, která netvoří dějiny a nemůže se realizovat po svém, je jí samotnou (zápisky skutečné autorčiny babičky) podáno s takovou samozřejmostí, bez nářku nad těžkostmi – že může být dobrým návodem, jak přistupovat k životu. K životu, který se tam dole měnil velmi pomalu.
Stella
Století opsalo kruh a vypravěčka Anežka si uvědomuje, že prožívá podobné dilema jako její předchůdkyně Kateřina, která sloužila všem lidem v okolí, protože se to od ní úplně samozřejmě očekávalo. Anežka má ale možnost se svobodně rozhodnout:
V mém světě bylo donedávna všechno předem nalinkováno: okolnostmi nebo vůlí druhých lidí. Snažila jsem se vyhovět a nepřekážet… Příliš dlouho jsem ochotně plnila cizí přání, i ta nevyslovená, protože jsem se tolik bála samoty… Celý život jsem mezi rozumem a srdcem volila rozum. Ale rozum není všemocný, jak se nedávno ukázalo… Poprvé v životě se chystám dobrovolně přijmout nejistotu, vykročit jí vstříc… Já, od narození neukotvená, jsem zamířila do Vídně hledat úzké rodinné vazby, a objevila jsem kořeny mnohem hlubší a rozvětvenější… Celý život jsem se snažila lidem zavděčit, ale už jsem pochopila, že vás buď mají rádi, anebo nemají. Sami od sebe. A vaše skutky, dobré nebo špatné, na tom málokdy něco změní… To, jak se k vám lidé vztahují, závisí na nich, a ne na vás. Prostě jim vyhovujete, anebo ne.
Ve Vídni pobývalo na přelomu 19. a 20. století nejméně tři sta tisíc Čechů. Nebyli to jen pověstní čeledínové a služky, ale také umělci, vědci, politici, vojevůdci. Přesto v obecném povědomí přežívala představa o chudácích. O jejich životních podmínkách se anonymně přesvědčil také psychiatr, novinář a věhlasný představitel sociální demokracie, Victor Adler (původem z Lipníka nad Bečvou). Roku 1888 napsal obsáhlou reportáž „o otrocích z Wienebergu“. Čeští, moravští a slovenští dělníci v cihelnách pracovali sedm dní v týdnu, až 15 hodin denně. „Bylo běžné, že několik rodin sdílelo jedinou místnost, kde spali pohromadě muži, ženy i děti, ale nájemné museli platit jako ve skutečném bytě. Ve vysloužilé kruhové peci přespávali lidé po čtyřiceti až sedmdesáti. Někteří spali nazí a přikrývali se špinavým šatstvem, aby si je nepřeleželi, a hlavu si podkládali cihlou. Hygienické podmínky byly otřesné: vydýchaný vzduch, vši a štěnice, bez možnosti umýt se nebo vyprat si prádlo. Do toho se rodily děti… Výplatu dělníci dostávali téměř výlučně v podobě plechových žetonů…“ Adler dosáhl některých zlepšení a roku 1909 vešla v platnost první kolektivní smlouva pro sedmnáct tisíc dělníků.
Po vzniku republiky Masaryk vyzýval vídeňské Čechy k návratu. Konzulát pro ně vypravoval zvláštní vlaky. Domů se tehdy vrátilo na sto padesát tisíc „Vídeňáků“. Některým se ale zalíbilo v pěkných nových bytech „rudé Vídně“. Horáková přesvědčivě vyvozuje, jak vznikla dlouhá tradice nájemního bydlení ve Vídni a také, jak mohl austromarxismus snadno přerůstat v austrofašismus…
Z Kateřininých zápisků o životě ve Vídni a na Slovácku:
Válka skončila, jako když chudobný člověk umře. Tiše a nenápadně. Lidé se potkávali, jeden druhého zastavoval: „Tož už je po vojně.“ „No ba, šak už byl najvyšší čas!“ Keťasi už měli dost. Dycky měli strachu, že sa tá žebrota bude na nich hójit po vojně, a nehójila se. … Sice se proslýchalo, že celá Praha jásá v záplavě červenobílých praporů, ale Praha byla pro nás neznámou pevninou a jaksi jen čítankovou.
... Vojáci přicházeli jako zloději, ne hromadně a se zpěvem, jak jeli do války. Přišel v noci, zaklepal. Žena vyběhla, zavedla muže do chléva, musel se celý umýt, převléct do čistého. Vojenské hadry zůstaly na násypě, byly v nich vši. V neděli na hrubé se počítali, kolik jich za týden přibylo a kteří ještě nepřišli… Jak jinak, velebněji zněla mešní píseň „Ejhle, oltář Hospodinův září,“ když naše hlasy podpořilo tolik hlasů mužských, řvoucích na plná hrdla…
Po mši svaté začal pan řídící na kůru hrát „Kde domov můj“. Co je, díváme se jedna na druhou. Voda po lučinách nehučela, jenom pištěla…
Dále Kateřina popisuje, jak si muži zatím vyřizovali účty se strážmistrem…
Vrátil se i Kateřinin bratr, který se napil benzínu, aby nemusel strávit už pátou zimu na frontě. Na vojně byl celkem sedm a čtvrt roku. „Tři roky u dragounů až v Zemuni, co byl přes most, v Srbsku, už Bělehrad. Srbové uměli bleskurychle píchat noži. Za války byl na všech bojištích, vši ruské i jiné národnosti pásl a dovedl je rozeznat podle zvláštních znamení…“
Kateřina byla výbornou žákyní, byla by ráda studovala, ale byla také nesmírně pracovitá a byl o ni zájem jako o hospodyni v dobrých rodinách. Nabízelo se jí slušné živobytí také jako společnici u lepších paní. Něco podobného ovšem nepřicházelo v úvahu…
Jak píše Horáková:
Poté, co jí rodina zmařila službu u advokáta Zochlára i v budoucí domácnosti jeho dcery, vrátila se Kateřina do rodných Kozojídek, kde ji čekala jen další práce. Ale taky nápadník. O šestnáct let starší, starý mládenec, napadal na jednu nohu, to je sbližovalo. Ženich na svatbu spěchal a nevadilo mu, že celé Kateřinino věno projedly její sestry ve zbídačelé Vídni. Pan farář se před ohláškami díval podezřívavě a důrazně se Kateřiny ptal, jestli do sňatku opravdu vstupuje dobrovolně. Teprve sousedka jí prozradila, že dotyčný má v noze otevřenou tuberkulózu, macecha ho posílá spát do maštale, protože smrdí, a on se celý těší, že mu bude nevěsta nohu převazovat a spát s ním v čisté světnici. To bylo před třetí ohláškou. Matka o zrušení svatby nechtěla ani slyšet. A když se obě rodiny sešly ve Strážnici u notáře a ženichova začala nabízet víc, jen ať se probůh s veselkou neotálí, Kateřina odtamtud utekla rovnou cestou ke lhotskému faráři. Ten měl pochopení a slíbil, že potřetí už snoubence z kazatelny neshodí. „Ale vytrpíte si, děvče, buďte pevná,“ varoval mě velebný pán. Musela jsem být opravdu pevná, že mě matka nezabila nebo nezmrzačila, čím vším mě mlátila.…
Kateřina se ovšem nevzdávala. Ale další už je na čtenářích. Tolik k zápiskům talentované Kateřiny.
Ještě něco z „úvahových“ kapitol Anežky, která se vydala studovat Vídeň:
Čech má svého vnitřního Němce, kterého ke své újmě popírá. Zajímalo by mě, jestli i Němec má svého vnitřního Čecha. Hádám, že přinejmenším Sas a Bavor ano a že se mu taky zuby nehty vzpouzí… Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme si historicky i kulturně nejbližší. Češi a Němci jsou si navzájem stínem, nasvěcují si své komplexy – z jedné strany pocit kulturní a civilizační nadřazenosti a z druhé pocit nadřazenosti mravní…
Češi už dosáhli všeho, o co při své emancipaci usilovali. Takže po všech účelových výkladech dějin zrozených z politických potřeb devatenáctého století, které svět nesmiřitelně dělily na „my“ a „oni“, už se Češi můžou ke svým dějinám postavit čelem a přijmout za ně i za sebe odpovědnost. … Tak dlouho popíráš svého vnitřního Němce, až přijde Němec skutečný.
Dobrá kniha – ano. To není málo. Jen ten „veliký středoevropský román“ by potřeboval tak pět let usilovného rozpracovávání obsahu. Možná zkrátit současnou linii, zvěrohodnit ji…
I tak, díky, Pavlo Horáková.
Zdroj: Horáková, Pavla: Srdce Evropy, Argo, Praha 2021
21.11.2021, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7