Neviditelný čert

Tak jsem procházela recenze knihy, již jsem právě dočetla. Napsat recenzi bych si netroufla, ta má svoje pravidla, ale tolik vím, že její autor nemá převyprávět celý děj, protože by čtenáře připravil o napětí. Ano, také s prozrazením vraha v detektivce už jsem se setkala. Nezřídka se všechno podstatné dozvíme už ze záložky. Když vydavateli nevadí snížení prodeje… Ráda bych se ale v tom, co Jan Nejedlý v Lidových novinách nazval „blogové brebentění“, podělila o svoje dojmy a čistě osobně doporučila k přečtení knihu, o které se mluví. Bohužel, právě v recenzích na Děti Volhy a na knihu Zulejka otevírá oči od Guzel Jachiny jedna pachatelka recenzentka uvádí na internetu jádro celého příběhu. Ne tak Petr Fischer, Josef Chuchma… Naštěstí to u spisovatelky, jakou je Guzel Šamilevna Jachina, tolik nevadí. Pořád stojí za přečtení. Kromě toho, Guzel Jachina přiměje čtenáře k pátrání, jak to tenkrát, v době, o níž píše, vlastně bylo. A tak to má být.

Stella

Snad se velký román, velká novela, velké dílo vůbec, pozná podle toho, že nemáme žádnou pochybnost o tom, že hrdina existoval. Copak nežil Harpagon, Valjean, Werther, Rastignac, Oněgin, Raskolnikov…? Antigona, Ofélie, Taťána. Jakkoli ženským postavám velké ideje svěřovány nebývají. Když už – tak jaksi programově (Nora).

Obraz dějin (někdy bezděčně), ale vždycky s emocionálním přesahem (tedy lépe zapamatovatelný) – to je to, co nám dobrá literatura poskytuje. Kde jsme na té časové přímce my? Proč se nacházíme tam, kde právě jsme? Proč věci okolo nás nejsou jiné? Je opravdu smutné slyšet v televizi historika, který určitě mnoho nastudoval, ale marně loví slova – a větu ne a ne utvořit. Máš všechno jen z učebnic, chlapče doktore, a to je málo. Slov a schopnosti formulovat se ti nedostává. Málo jsi četl uměleckou prózu. V hlavě máš dobře seřazené body. Teď ještě ty vazby, tu síť. Poskytují ji příběhy.

Román Děti Volhy mě odrazoval svým názvem. Bála jsem se, že půjde o další popis drastických osudů. Ne, že by o nich kniha nevyprávěla. Ale vypráví o nich tak samozřejmě a jemně, někdy s mystickým nádechem, že – prostě se nemohly odehrát jinak. A otevírá svět, o němž u nás víme pořád málo. Svět Povolžských Němců za sovětské vlády.

Jaký to jejich svět? Byli lidmi půdy, dřiny, měli blízko k nadpřirozenému světu, přijímali osud a neoddávali se žádnému snění o nemožném. Životní obzor pro ně ohraničoval druhý břeh Volhy – co asi je za ním? Většina obyvatel Gnadentalu se to nikdy nedozví. Někteří budou donuceni…

... Dítě stepi znající všechny její odstíny a vůně, žijící podle jejích zákonů a podle jejích hodin – takový je obyvatel Gnadentalu. Naivní a pracující, laskavý a upocený – takový je. Ponechaný vůli vyšších sil, zcela závislý na milosti slunce, země a řeky, vymýtil ve svém srdci jakékoli výhonky rebelie a svévole. Nenapravitelný fatalista, pobožný a pověrčivý. Gnadentalan je uzavřený všem novotám, všemožnému pokroku a novátorství – oře step tím samým pluhem jako jeho dědové a potom pokorně čeká na úrodu: to je jeho celý život. Knihy nečte, ale znamení přírody rozeznává lehce. Jenom příznaků předvídajících déšť může vyjmenovat nejméně padesát. A pokud se v tom chcete vyznat, tak Kyrgyzové s úzkýma očima a s plstěnými čepicemi jsou Gnadentalanům daleko bližší než obyvatelé vzdáleného Německa hovořící stejným jazykem.

... Skuteční Kyrgyzové a Kazachové přestali otravovat kolonisty už před sto lety. Dávno se z nich stali mírumilovní sousedé, pro které byl krajíc žitného chleba nejlepším pohoštěním a kteří na podzim přičinlivě vedou své velbloudí karavany na jarmark do Pokrovska. Píše o svém lidu plachý a zamilovaný „šulmajstr“, učitel Bach.

Prosté duše Gnadentalanů mají rády živé a jasné barvy. Rámy, okenní a dveřní otvory, parapety, stojací hodiny, police na nádobí – všechno v jejich domě je ozdobeno modrým, žlutým, jasně červeným a zeleným jednoduchým květinovým vzorem a ornamentem. Nejmistrněji je v domě vyzdobena manželská postel – nejdůležitější atribut rodinného pohodlí a stálá hrdost hospodářů, běžně nazývaná nebeským ložem…

Vzdálený svět se obrátil vzhůru nohama a Bach, žijící na samotě, zjišťuje:

... Ó, jak se Gnadental za tu dobu změnil! Ó, jak se změnili i lidé v něm! Otisk rozvratu a dlouholetého smutku padl na fasády domů, ulice a tváře. Úhledná geometrie, která zde kdysi panovala, pozbyla čistotu linií: přímost ulic narušovaly rozvaliny, střechy se sesunuly, křídla oken, dveří a vrat se ohyzdně zkřivila. Domy pokryly vrásky prasklin, tváře – praskliny vrásek. Opuštěné dvory zely jako vředy na těle. Zčernalé višňové sady – jako stařecké chomáče vlasů. Zpustlá pole – jako lysiny. Zdálo se, že barvy a odstíny opustily tenhle ponurý kraj. I ztmavlá, kdysi bílá omítka domů i ozdobné rámy i uschlé stromy i sama půda i bledé tváře obyvatel, jejich prošedivělé vousy a obočí – všechno získalo stejnou šedivou barvu, barvu volžské vlny v pošmourný den. Pouze rudé praporky, hvězdy a zástavy, které hojně zkrášlovaly místní scenerii, planuly vyzývavě jasně a nesmyslně jako karmín na rtech umírající stařeny.

... Ale jak ohromený byl on sám! Jeho skvělá paměť uchovávala vzpomínky na rodnou kolonii stejně pečlivě, jako byly uloženy krajkové čepce a sametové živůtky v truhlách přičinlivé Tildy. Nyní, když si prohlížel známé předměty a povědomé tváře v jasném slunečním světle, bylo to, jako kdyby z dusných hlubin truhly vyndával tyhle nádherné čepce, živůtky, peleríny, klobouky, žakety – a zjišťoval, že se všechny přeměnily ve staré hadry sežrané od molů.

V rámci kolonizace Ruska evropskými národy zvala Němka Kateřina Veliká do Ruska především Němce. Zaručila jim právo na zachování svébytnosti. A Němci si skutečně uchovali vlastní svět – byl to svět 18. století. Později někteří emigrovali, např. do Ameriky, nebo se vraceli do Německa. Ale nejeden se vrátil zpět k Volze, do stepi, kterou už považoval za svůj domov. Po Říjnové revoluci byla vytvořena německá autonomní republika. Ovšem později si na území etnických Němců začala dělat nárok německá vláda. A roku 1941 byli Povolžští Němci přesídleni za Ural, z obav, že zradí Sovětský svaz. Přeživší se po válce několik desítek let nesměli vrátit domů, a tak mnoho Němců zůstalo v Kazachstánu. Po rozpadu SSSR pak odcházeli do Kaliningradské oblasti nebo do Německa. K německému původu se v dnešním Rusku hlásí asi 1.5 milionu obyvatel.

Guzel Jachina věnovala své obsáhlé dílo dědečkovi, učiteli němčiny. V knize je několik kapitol, ve kterých vystupuje samotný Stalin, v nezvyklých situacích. Stalin miloval Německo… Je obdivuhodné, jak se autorce daří držet laťku vyprávění stejně vysoko na čtyřsté stránce, jako tomu bylo na počátku. Český překlad Jakuba Šedivého rozhodně zaslouží pochvalu.

Šel stepí a stébla kavylu mu laskala kolena a holeně… Noc stále nekončila, nebe zastřené mraky klesalo stále níž a slibovalo bouři… Kdesi vepředu se země pohnula a začala mu téci naproti. V tu chvíli Bach pochopil: to není země, ale smečka vlků. Ucítil vlčí pach dřív, než uviděl jejich oči – desítky a desítky očí, možná žlutých, možná bezbarvých. Oči ho obklopily a začaly plynout přes něj. Vlčí hřbety proplouvaly kolem jeho boků, vlčí ocasy mu ovívaly dlaně. Oblak vlčího dechu – hladového, teplého – vstoupil do Bacha a zase z něj vstoupil. Smečka plynula po stepi pryč…. Nebeská klenba nad ním byla už obtěžkána modrofialovou tíhou, vzduch nabitý elektřinou… Zbytnělá mračna šelestila, praskala a dunivě hučela. Jedno z nich náhle bíle zablesklo, vášnivě a hluboce zaburácelo – a padlo na Bacha jako studený kolos vody.

Máte-li rozečtených několik knížek současně, dáte mi za pravdu, že je střídáte podle nálady. Po šílené jízdě zběsilou diskotékou takové Barbory Maslowské (Červená a bílá) je návrat k epické klasice podobným návratem, jako když člověk po dlouhém trmácení spočine doma, kde dýchají neměnné vůně, jaké vydávaly na Bachově usedlosti Tildiny truhly a jablka ve slámě.

Zatímco Děti Volhy jsou o Němcích, román Zulejka otevírá oči se věnuje Tatarům. Z „ruského“ Krymu byli Tataři deportováni roku 1944 spolu s Armény, Řeky, Bulhary, Turky a Peršany. Jejich domovy obsadili zasloužilí Rusové… (Vůdce sovětského proletariátu Lenin má mezi přímými předky Kalmyky, Mongoly, židy, prababička byla Povolžská Němka.)

Gruzínec Džugašvili – Stalin prý říkával se špatnou výslovností: Ja - russkij čelavěk. Právě Stalin měl po bolševickém převratu na starosti národnostní otázku. Ale před jejím definitivním vyřešením bylo nutné vyčistit okolní provincie od bílých. Např. tatarská Kazaň, odkud pochází Jachina, kde studoval Uljanov – Lenin, byla v rukou Čechů. Ti odtud odvezli carský zlatý poklad, město neudrželi.

15. listopadu 1917, po rozpadu Ruského impéria (1721 - 1917) byla přijata Deklarace práv národů Ruska zaručující právo na sebeurčení. Stalin ve svých vystoupeních opakovaně prohlašoval, že původním národům jejich území dobrovolně daruje. Tehdy se odtrhlo Finsko, Polsko, Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Ázerbajdžán, Arménie, Gruzie. Veliké úsilí stálo nehodné děti vrátit zpět…

Máme mnoho literárních talentů. Velké osudy v naší literatuře ale najdeme sotva. Jak pro strach z patosu, tak možná proto, že otlučenost dějinami a malý životní prostor vedly víc ke karikatuře. Žádný rozmach! Zkrátit, zestručnit, zhustit. Abychom se vůbec vešli a věc zvládli vstřebat. Nakonec buďme rádi, že tragičnost našich příběhů vychází víc z člověka jako jedince než z neúprosné beznaděje vnějších okolností, před nimiž nelze utéci.

Jak přinesly tento týden zprávy, Sto let po příjezdu spisovatele Haška ve Světlé nad Sázavou opraví nádraží. Těžko se divit stavu nádraží po příjezdu rudého komisaře, i stavu titulku, i tempu oprav. Dám krk na to, že kdyby u nás vystoupil Stalin, např. se svým projevem Soudruzi horalé,… dávno by Josef Džugašvili u nás byl Pepíkem Heletohoznám.

Zdroj: Jachina Guzel: Děti Volhy, Prostor, Praha 2020

P. S. Odkazy na minulé příspěvky s podobnou tematikou:

Síla tradice - Kateřina Veliká

Kdo to kdy pochopí (Dvě ženy nejen o ženách)

Hučí a sténá (Dněpr, Taras, Oksana, Lesja…)

Pelyněk černobýl (Podle Světlany Alexijevičové)

09.08.2022, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8