Neviditelný čert

Je to vůbec možné?

Lucifer

Je vůbec myslitelné, že by Neviditelného čerta nečetli inteligentní lidé, ale tvorové, kteří stejně jako Neviditelný čert jsou pouze částí programového kódu, který běží v nějakém výkonném počítači, který simuluje náš svět? Ve sci-fi literatuře je tato myšlenka již dávno známa stejně tak, jako v některých filmech. Kupříkladu režisér Rainer Werner Fassbinder natočil v roce 1975 klasický film Welt am Draht (Svět na drátě). Pojednává o gigantickém počítači, který byl vyvinut pro simulaci skutečného světa. Pomocí speciální aparatury mohli lidé, kteří hlídali program, také přímo vstupovat do simulovaného prostoru. Přitom objevili, že oni sami a také celý okolní svět jsou rovněž pouze simulace v umělém prostředí, které jsou řízeny na ještě vyšší úrovni. Od roku 1999 pak následovala trilogie Matrix. Ve filmech byli lidé napojeni na program počítače, který ovlivňuje jejich životy. Ve skutečnosti však leží v nádobách se živným roztokem a dodávají energii přístrojům. Téměř ani jeden z takto izolovaných netuší, že to vše, co denně prožívá, není realita.

Také někteří vědci považují za myslitelné, že svět není ničím jiným než jednou velikou iluzí. Jedním z nich byl britský astronom Fred Hoyle, který zemřel v roce 2001 a který razil pojem Velkého třesku. V novější době sáhli po tomto tématu zvláště britský filozof Nick Bostrom z univerzity v Oxfordu a jeho krajan, fyzik John D. Barrow z univerzity v Cambridgi. Argumentovali ale rozdílně. Barow se odvolává na teorii o multiverzu. Ta naznačuje, že se vyskytuje nekonečné množství paralelně existujících vesmírů, z nichž každý má rozdílné vlastnosti. V mnohých z nich musí prý existovat život, přičemž se v některých vyvinuly technické civilizace, které dalece předčí tu naši. Mají mít nanejvýš schopné matematiky, kteří dokáží simulovat celé vesmíry včetně jejich inteligentních obyvatel. Také Nick Bostrom je o tom přesvědčen. Věří ale, že ne cizí inteligence, nýbrž vyvinutější lidstvo stvořilo iluzi naší existence.

Profesor ekonomie Robin Hanson z Georgie Mason University ve Fairfaxu státu Virginia z toho vyvozuje některé žertovné závěry. Pro případ, že bychom zjistili, že jsme pouhou sbírkou figurek v jakémsi superpočítači, navrhl několik pravidel Chování. Za prvé se máme pokusit zjistit důvod simulace. Pokud by to sloužilo k obveselení tvůrců, měli bychom hrát se sebou a náš život utvářet co nejdramatičtěji, se spoustou sexu, drog a rock 'n' rollu. Kdyby programátoři chtěli dodatečně vstoupit do své simulace, vklouzli by bezpochyby do role bohatých a krásných. V takovém případě bychom měli vyhledávat blízkost takových proslulých osobností, abychom opět měli ve hře roli. Kdyby ale tvůrcům umělého světa záleželo na tom, aby si hráli na Boha, který trestá nehodné, měli bychom vést život bezúhonný a prostý hříchů. Kdyby taková spolupůsobení nepomohla, mohli by tvůrci ztratit zájem na simulaci a vytáhnout zástrčku.

Sedíme tedy opravdu v jednom kolosálním Big Brother Containeru, v němž nás naši stvořitelé více méně ze zábavy studují? To je přece jen spíše nepravděpodobné. Proč by mělo pokročilé lidstvo opakovat v počítači svůj vlastní vývoj, když už přece zná silné a slabé stránky svého druhu? A když už si zachováme svou touhu po poznání, bylo by jistě prospěšnější se soustředěnou výpočetní silou odkrývat tajemství vesmíru, než vytvářet umělý svět.

A nebo to snad někdo nechápe? ];-)

Zdroj: Michael Odenwald, Brána do vesmíru

27.12.2010, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2