Neviditelný čert

Svítí Měsíc také tehdy, když se na něj nedíváme?

Lucifer

Ta otázka se zdá nesmyslná, neboť je zřejmé, že Měsíc nezhasne, když od něho odvrátíme zrak. Avšak o takových absurditách hloubají fyzikové od doby, kdy byla objevena kvantová teorie, která popisuje svět elementárních částic. Mezi nimi platí jiné zákony než v našem makroskopickém světě. Elektrony snad nekrouží po stabilních drahách okolo atomových jader, jak to činí planety při oběhu kolem Slunce, nýbrž v "oblacích". Fyzikové dokáží vypočítat pravděpodobnost, s níž se částice nacházejí v určitém místě uvnitř tohoto oblaku. navíc k tomu připočtěme, že se mnohé kvantové stavy jedné částice mohou překrývat. Teprve, když se měří její vlastnosti, "rozhodne" se pro určitý stav, který pak vykazují údaje měření.

Za smyslový obraz tohoto absurdního světa je považována Schrödingerova kočka - myšlenkový experiment, který vymyslel v roce 1935 rakouský fyzik Erwin Schrödinger: v jedné uzavřené bedně se nachází kočka spolu s nestabilním atomem a lahvičkou jedu. Když se atom rozpadne, spustí se Geigerův počítač. Přes relátko spustí mechanizmus, který rozbije láhev a kočka se otráví jedovatými výpary. Dokud je bedna uzavřena a nikdo nepozoruje atom, jeho kvantové stavy se překrývají tak, že je zároveň rozpadlý i neporušený. A stejně tak kočka je současně mrtvá i živá, dokud se bedna neotevře. Neurčitý kvantový svět se rázem změní v náš pevně uspořádaný poznatelný svět, když se ho pozorovatel rozhodne změřit. Fyzikové nazývají tento proces, který teprve tvoří náš reálný svět, dekoherencí. Kde a jak přesně nastává přechod z mikroskopického do makroskopického světa, je však zatím skryto v temnotách.

Všeobecně se dá říct, že k odpojení od mikroskopického světa dojde tehdy, když částice vstoupí do vzájemného působení se svým okolím. Podle jedné hypotézy se tomu říká dualizmus vlny a částice. Pokud částice zůstává nepozorována, chová se současně jako vlna i jako nepatrná biliárová koule. Rozhoduje způsob měření, kterou z těchto vlastností nakonec vnímáme. Tento dualizmus se dá teoreticky přenést také na velké objekty, až nakonec k celému vesmíru. Podle toho nemůžeme získat žádné obsáhlé informace o objektivní realitě našeho světa. To však neodporuje pouze zdravému lidskému rozumu Měříme přece světelné vlny a částice, které k nám přicházejí ze vzdálených galaxií. Pozorování kupříkladu pomocí různých teleskopů však ukazují nebeské objekty vždy ve stejném stavu. Musí tedy přece jen existovat napříč kosmem nějaká objektivní realita. Čím je ale tvořena?

Dva američtí fyzikové dávají odpověď: bezprostřední okolí, s nímž vstupují jednotlivá kvanta do vzájemného působení, přebírá úlohu pozorovatele a nechá vlnovou funkci kolabovat. Při tomto postupu se projeví některé konfigurace částic jako stabilnější než jiné. Tento fenomén, který už také mohli potvrdit experimentem, nazývají badatelé kvantovým darwinizmem. Cizorodost kvantové mechaniky má možná ještě jeden fantastický důsledek: mohla by způsobit, že náš vesmír by mohl být přátelský k životu a dokonce by mohl existenci života a vědomí v určité míře předpovídat. A ještě něco dalšího pro zmatení mysli: možná, že na vznik kosmu působili inteligentní pozorovatelé a vedli přitom fyzikální zákony ve směru, který byl příznivý pro vznik života. Tuhle myšlenku rozvinul před třiceti lety americký fyzik Archibald Wheeler.

Takhle to vidí kvantoví fyzikové, já si však dovolím z toho vydedukovat jeden lehounký filozofický důsledek. Realita je vše, co změříme či uvidíme. Co uvidíme, je však jenom naše realita. Někdo jiný to uvidí jinak. Důležité tedy je, na čem a zda vůbec na něčem se shodneme. Pokud se s nikým o ničem na společné realitě nedohodneme, je nám naše realita dobrá jako mrtvému doutník ];-)

05.01.2011, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9