V Bibli v části Genesis (3:14-19) řekl Bůh hadovi: „V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš: Prach jsi a v prach se obrátíš!“ Na portálu Popular Science jsem objevil článek, v němž se praví, že všichni pocházíme z hvězdného prachu. Když zemřeme, staneme se zase něčím jako „hvězdným prachem“. Nezmizíme však ve vesmíru, zůstaneme na Zemi a náš „hvězdný prach“ se postupně stane součástí jiných dosud žijících lidí. Když byla manželce biogeochemika Alana Townsenda a jejich čtyřleté dceři diagnostikována rakovina mozku, začaly se jeho myšlenky ubírat tímto směrem. Zde jsou výňatky z toho článku.
Lucifer
Jsme stvořeni z hvězdného prachu. Je to klišé a zázrak. Prvky ve vašem těle vznikly v pecích dávných hvězd a po vaší smrti se objeví ve vzdálených oceánech a erodujících skalních stěnách. V hlubokém zamyšlení nad těmito pojmy je síla, píše Dr. Alan Townsend, autor nových dojemných memoárů Tento obyčejný hvězdný prach: V knize se prolínají jeho vědecké a emocionální cesty poté, co byla jeho ženě Dianě a čtyřleté dceři Nevě diagnostikována rakovina mozku. Townsend, přísný vědec, jakým je, odhaduje pravděpodobnost takového scénáře na méně než tři ku 100 miliardám.
„Během svého života můžete obsahovat nějakou část každého člověka, který kdy žil,“ píše a měl by to vědět. Townsend je děkanem Vysoké školy lesnictví a ochrany přírody W. A. Frankeho na Montanské univerzitě a biogeochemik, odborník na to, jak se prvky jako uhlík a dusík pohybují v zemském ovzduší, půdě, vodě a formách života a jak je ovlivňují. Jeho řádky mohou poskytnout útěchu. Z tohoto světa nelze zmizet. Hvězdný prach ve vašem těle bude žít dál v pouštním písku, v korunách deštných pralesů i v tělech lidských bytostí.
Vědecké poznatky však nejsou všelékem, tvrdí kniha. Uklidňující fakt vás neochrání před zoufalstvím. Místo toho je to věda jako způsob bytí ve světě – zvědavý, plný úcty a pokory –, který vám dodá sílu v nejtemnějších hodinách vašeho života. Poté, co je jí a její dceři diagnostikována nemoc, se Diana věnuje výzkumu. Zavazuje se, že se o svých mozkových nádorech, dvojici glioblastomů a kraniofaryngeomu u Nevy, dozví vše, co může. Navzdory citovému otřesu a léčbě si nějakým způsobem najde čas na přípravu na cestu do Antarktidy, kterou chce podniknout za účelem studia bakterií.
Zvědavost je Dianina "superschopnost", píše Townsendová, která jí umožňuje přistupovat k jedné z nejstresovějších situací, jaké si lze představit, s klidem a soustředěním. Podobnou schopnost vykazuje i neuroanatoložka Jill Bolte Taylorová, kterou autorka krátce zmiňuje. Zotavení z mrtvice částečně přičítá své silné zvědavosti. V 37 letech zjistila, že nemůže používat levou stranu těla, a řekla si: "To je tak skvělé! Kolik vědců zabývajících se výzkumem mozku má možnost studovat svůj vlastní mozek zevnitř?"
Tato vlastnost je tak účinná proto, že není závislá na výsledcích. Townsend říká, že zvědavost „trénuje mozek, aby reagoval na prosté hledání odpovědí“, ať už je najdete, nebo ne, „a ti, kteří to dělají pravidelně, méně reagují na stres“. Právě to hloubání, zkoumání nuancí a složitých pravd, je rozdíl oproti kliknutí na první věc, která se objeví na Googlu, a zabalení toho. Žijeme v kultuře, která chce snadné odpovědi a předvídatelnost.
Ale to nám věda nedává. Fyzika Isaaca Newtona připravila půdu pro teorii relativity Alberta Einsteina, což vedlo k ještě složitějším otázkám v kvantové fyzice, které nyní vyvolávají příval otázek, jež nás nakonec dovedou… kam? Možná k nezodpověditelným otázkám nebo k teoriím, které přepíší vše, co jsme si dosud o fyzice mysleli. Hledání vědeckých poznatků nevede k definitivním odpovědím. Odhaluje, kolik se toho ještě musíme naučit. Naštěstí to znamená, že naše zvědavost může být nevyčerpatelná a může být věčným zdrojem síly i v těch nejtěžších situacích.
Zdroj: Popular Science, How scientific wonder brings comfort to life and death
Moje poznámka
Na téma, co se s námi stane, když zemřeme, jsem tady uvedl několik článků. Každý byl poněkud z jiného úhlu pohledu, počínaje třeba buddhismem. Jedna z hypotéz spočívá v tom, že existuje něco jako kosmické vědomí, které na nás má vliv, i když žijeme. Naše vědomí po smrti opustí již nepoužitelné tělo a postupně splyne s kosmickým vědomím. Nestane se tak hned. Zpočátku ještě může samostatně komunikovat s vědomím žijících lidí. Mnozí to už zažili.
Jsou známy případy, kdy člověk ležel na nemocniční posteli v klinické smrti. Už to vypadalo, že se z toho neprobere a lékaři nad ním zlámali hůl. Nastal však zajímavý úkaz. Ten člověk se jakoby vznášel nad svým tělem a pozoroval ho. Někteří pak odešli do tunelu, na jehož konci bylo světlo, jiní se vrátili do těla, oživli a podali o tom svědectví. Do jaké míry je věrohodné, netuším. Zatím jsem to neprožil. Možná se všechno odehrávalo jenom v mozku
Když zemřela moje manželka, zjevila se mému staršímu synovi a kladla mu na srdce, aby se o mě staral. Dozvěděl jsem se to od mladšího syna a netuším, jestli se zjevila ve dne anebo v noci ve spánku.
Můžete si myslet, co chcete. Buď tomu úplně či částečně věřit, nebo všechny tyhle představy hodit jako nesmysl za hlavu. William Shakespeare napsal v tragédii Hamlet: "Jest více věcí na nebi a zemi, Horatio, než naše mudrctví má ve snách zdání."
08.08.2024, 13:27:15 Publikoval Luciferkomentářů: 0