Neviditelný čert

Ráno mě přivítala mlha. Sestoupila z nízké oblačnosti až na zem. Možná mi chtěla něco naznačit. Třeba když vyjdu ven, budu skoro neviditelný. Jako bych se přikryl bílou peřinou. Pod peřinou někdy hledám sám sebe. Dokud neupadnu do spánku. A v něm začíná kolotoč snů. Střídají se jako svatí na orloji. Ačkoli nejsou svatí, jakože svatý nejsem ani já. Z těch snů si pamatuji jen poslední. Krátkou chvíli než sestoupí mlha.  Pak už jsem zase ztracený.

Lucifer

Připadám si jako v blázinci. Mám pocit, že svět zešílel. Lidé se pídí po něčem, co nemá smysl. Všude zuří války, nenávist, konzumně paranoidní obžerství. Mnozí lidé vyhazují obrovské množství potravin do odpadu a stěžují si, že ceny potravin stoupají. Faktem je, že stoupá všechno. Jenom mlha klesá. Až do lidských duší. Dvě světové války nestačily. Nastává třetí paranoidní. Všichni proti všem.

Blázinec jsem zažil za minulého režimu za zdmi psychiatrické léčebny. Na vysoké škole jsem přestal chodit na vojenskou přípravu, která probíhala ve třetím a čtvrtém ročníku. Absolventi vojenské katedry měli po ukončení studia možnost absolvovat vojenskou povinnost jako specialisté na jeden rok. Záklaďáci sloužili dva roky. Opuštěním vojenské katedry jsem se přesunul do kategorie záklaďák. Čekala mě dvouroční vojna.

Měl jsem to tak nějak promyšlené. Znal jsem lidi, kteří se vojně vyhnuli. Dostali modrou knížku. Pro ty, kdo neměli těžké zdravotní potíže, například jim chyběly nohy nebo ruce popřípadě obojí, byla jediná možnost. Přes psychiatrii čili blázinec. Takhle si to zařídil například Bolek Polívka, jelikož měl přes svého známého dobrý kontakt na psychiatra, jenž byl dostatečně vstřícný. Vyšlo mu to. Mně ne. Neměl jsem na psychiatry dobrý kontakt.

Pokoušel jsem kličkovat a na čas jsem díky jisté finty zakotvil v blázinci. Za zdmi oné psychiatrické léčebny to vypadalo jinak než venku. Venku byli normální lidé, občas sice ne až tak úplně, dokázali se však bez blázince obejít. Za zdmi toho blázince jsem potkal spektrum podivuhodných individuí. Od vcelku normálních, kteří se tak ukrývali, třeba před vojnou, až po naprosté šílence. Na ty druhé jsem však narazil jen výjimečně. Nacházeli se v uzavřených odděleních.

Nakonec jsem boj s armádou prohrál. Musel jsem jít na dva roky sloužit jako záklaďák. Že jsem se nějakou dobu snažil vojně vyhnout a s lampasáky hrál hru „Člověče, nezlob se“, která spíš připomínala ruskou ruletu, jsem byl za trest poslán do jednoho z nejodpornějších vojenských útvarů, který se nacházel v Tachově.

Vydržel jsem tam jen deset měsíců. Pak jsem použil podobnou fintu jako v době příchodu povolávacího rozkazu. Tentokrát vyšla. Přes psychiatrické oddělení v plzeňské vojenské nemocnici jsem se vrátil domů. Po nějakém čase jsem byl předvolán na přezkum. Nedostal jsem však modrou knížku. Z vojenských archivů jsem byl vyškrtnut. Pro armádu jsem se stal neviditelným.

Mlha přede mnou, mlha za mnou.

V dnešní době to před zdmi blázince zažíná vypadat hůř než za jeho zdmi. Tam uvnitř víte dobře, co vás čeká, s jakými lidmi se potkáte. Venku si nemůžete být jisti skoro ničím. Zdaleka ne všichni jsou však na tom hůř než chovanci v blázinci. Existují ostrůvky pozitivní deviace. Lidé v nich nepotřebují blázinec, patologicky deprivantní politiky, kteří si hrabou na svém písečku a dělají z lidí idioty, nadnárodní korporace, šílené fanatiky nejrůznějších náboženství a ideologií atd. Potřebují žít jako přirození lidé.

V druhé polovině dvacátého století propukla nadšení z létání do vesmíru. Lidé přistáli na Měsíci a jako na běžícím pásu vznikaly velkolepé plány, jak brzy přistaneme na Marsu a za nedlouho vyrazíme ve svých kosmických lodích do hlubin vesmíru. Napsalo se o tom spousta sci-fi románů a natočilo stejně tak sci-fi filmů. Povětšinou úplně mimo realitu.

Realita však na sebe nenechala dlouho čekat. Všechny kosmické plány zmizely do hlubin zapomnění. Lidé se i ve snách vrátili zpět na Zemi. Vesmírem se dnes zabývají pouze astronomové či astrofyzici. Vytvářejí neuvěřitelné teorie o tom, jak vznikl Vesmír a jak se bude vyvíjet, co jsou černé díry, pokud vůbec jsou. Nehodlají se ze svého snu probudit. Na všechny ostatní padla hustá mlha a někteří si nevidí ani na špičku nosu. Nezajímá je vesmír, ale jak lidstvo přežije tady na Zemi.

Když usínáme, těšíme se, co hezkého nás čeká, až se ráno probudíme. Ne vždy se to povede. Některá rána bývají velmi rmutná.

Tři sestry - Pomeranč

13.10.2024, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0