Neviditelný čert

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Toho, kdo se vás pokouší zmanipulovat a zničit vaši duši. Vaši přirozenost, kterou jste dostali do vínku při narození.

Lucifer

Vlak do Crotone

Monsignor Bregatti vypráví o svém prvním setkání s jižanskou rodinou.

Z Trentina jsme jeli vlakem do Sapri a s námi jedna rodina, která se vracela do Kalábrie. Byli jsme dva seminaristé, jak už to bývá, dost nezkušení. Cesta byla dlouhá a my jsme si s sebou nevezli prakticky nic. V jednu chvíli jsme dostali strašlivý hlad. Rodina, která s námi jela, si s sebou vzala domácí chléb, klobásky a olivy. Když vytáhli zásoby, celé kupé se naplnilo vůní chleba a uzeniny. Mysleli jsme, že asi omdlíme, ale zdvořile jsme se otočili k okénku a dívali se na moře.

Jejich maminka si ale všimla, že máme hlad, a nachystala i pro nás. Když nám jídlo nabízela – dřív než svým dětem, což byla další laskavost –, vyzvala nás tím nejkrásnějším slovem, co jsem kdy na jihu slyšel: „Vemte si!“

Já jsem nikdy takový výraz neslyšel, byl totiž v nářečí, ale zdál se mi moc krásný. Zněl mi jako posvátné slovo, jako předzvěst vůně eucharistie.

O mnoho let později, když jsem byl biskupem v Locri, jsme dělali rekonstrukci jednoho venkovského kostelíka: Architekti velmi vkusně respektovali starodávný venkovský styl a svatostánek pojali v podobě chlebové pece: byl bílý, oblý, s malými dvířky, opravdu vypadal jako pícka. Okolo namalovali vinné hrozny. Ptali se, co na něj mají napsat.

„Chléb života,“ řekl jsem.

„To ne, to je jako z katedrály,“ nesouhlasili.

Tak jsem se zeptal, co by tam chtěli napsat oni.

„Vemte si,“ navrhli.

„Zbláznili jste se?“ protestoval jsem.

Ale oni mi vysvětlili, že kdyby se Ježíš při Poslední večeři obracel k místím v Kalábrii, neřekl by „vezměte a jezte“, ale „vemte si“, a tak to napíšeme i na svatostánek.

To „vemte si“ je pro mne esencí jižanské pohostinnosti. Laskavost té paní a rodinná atmosféra, která se v kupé ihned vytvořila, dodávaly i tomu chlebu novou chuť.

Jednoho dne pozval Abram na oběd do svého domu žebráka. Zatímco odříkávali děkovnou modlitbu, začal ten muž klít a prohlašovat, že nesnáší Boží jméno.

Abram se nesmírně pohoršil a toho muže vyhnal.

Když se toho večera modlil, uslyšel Boží hlas. Řekl mu: „Tenhle muž mi zlořečí a proklíná mne už padesát let, a přesto jsem mu dal každý den najíst. A ty to nevydržíš ani na jedno jídlo?“

Zeď

Na počátku věků, po stvoření světa, žili první lidé v nádherné zahradě. Jejich život byl čiré štěstí. Nic jim nechybělo. Zahrada poskytovala jídlo, krásu, odpočinek, zábavu. Děti mohly pobíhat, kde chtěly.

Kolem zahrady se tyčila vysoká a silná kamenná zeď.

Lidé v zahradě měli všechno. Ale když se při svých výpravách dostali až ke zdi, byli zaražení a zklamaní.

Trochu naštvaně se obrátili ke Stvořiteli, kterého sice neviděli, ale jeho přítomností si byli jistí, a protestovali: „Proč je kolem nás ta zeď? To nám snad nedůvěřuješ?“

Jednoho dne jeden odvážný muž svolal všechny ostatní a prohlásil: „Tato zeď nám upírá nový výhodný životní prostor. Pojďte všichni, zboříme ji!“

A tak lidé spojili své síly a zbořili zeď a už už opěvovali nově nabytou svobodu.

Ale učinili strašlivé zjištění: za tou zdí zela jen hluboká a temná propast.

Právě před tou hrůzou je až do té chvíle zeď chránila. Chránila jejich štěstí.

Zjistili ještě něco dalšího, mnohem horšího. Do jejich myslí a srdcí se jako nákaza vloudil nový neznámý pocit.

Matky začaly instinktivně hlídat své děti a zakazovat jim, aby bezstarostně běhaly všude jako doposud.

Lidé seděli se sevřeným srdcem a udiveně uprostřed zahrady.

A tomu pocitu, co jim svíral hrdlo a od té chvíle podmiňoval jejich existenci, dali jméno. Začali mu říkat strach.

Zdroj: Bruno Ferrero, La cena in Paradiso, Elledici, Torino 2016; překlad Veronika Matiášková, Hostina pro duši, Portál s.r.o., Praha 2017

10.01.2025, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0