Kjóto je město v Japonsku s populací více než 1,5 milionu. Kdysi bylo dříve hlavním městem celého Japonska, dnes je hlavním městem prefektury Kjóto a současně je významnou částí souměstí Ósaka-Kóbe-Kjóto. Kjóto je známo také jako tisícileté hlavní město.
Lucifer
Kjóto je považováno za kulturní centrum Japonska. Během 2. světové války byla japonská města těžce poničena spojeneckým bombardováním, pouze Kjóto a jeho 1600 buddhistických chrámů, 400 šintoistických svatyní, paláce, zahrady a architektura bylo ušetřeno. Díky tomu je dnes Kjóto jedním z nejlépe uchovaných měst v Japonsku. V Kjótu se nacházejí některé z nejznámějších chrámů, svatyň, paláců a zahrad v Japonsku. Například Kjótský císařský palác.
Někdy v devadesátých letech jsem se zúčastnil vědecké konference, která se konala v Kjótu. Poprvé a zřejmě naposledy jsem navštívil Japonsko. Přistáli jsme na letišti nepříliš daleko od Kjóta a dále pokračovali vlakem. Projížděli jsme městskou aglomerací. Všude obytné domy, žádný venkov.
Ubytoval jsem se v jednom hotelu kousek od hlavního nádraží. Pokoj skvělý, i když trochu menší, ale miniaturizace je u Japonců běžná. Nedaleko recepce byl počítač připojený na internet. Občas jsem se u něj stavil. Hotelový personál bezva, nesmírně vstřícný a vlídný. Japonci se k návštěvníkům z jiných zemí chovají s patřičnou úctou. Problém by nastal pouze, kdybyste se v Japonsku chtěli usadit natrvalo. Vstřícnost a vlídnost by rázem zmizela. V tomto směru jsou Japonci nesmírně nacionální.
Během konference jsem se buď sám, nebo s kolegy z Česka vydal na procházku městem. Jednou jsem navštívil Kjótský císařský palác, který se nachází na rozsáhlém pozemku. Zaujala mě jedna budova a důvodu, na který si dnes už nevzpomenu, jsem se rozhodl prozkoumat její vnější stěny, kolem kterých byl žlábek. Překročil jsem žlábek a ozval se alarm. Urychleně a nenápadně jsem se vzdálil do předem připravených pozic. Představa, že by na mě vystartovali nějací samurajové, mě vůbec nelákala.
Jindy jsem se se dvěma kolegy procházel ulicemi Kjóta, když tu nás napadlo, že bychom mohli zapadnout do nějaké restaurace. Spatřili jsme dům, na němž byla cedule, která naznačovala, že se v něm ukrývá restaurace. Ano, byla tam, ale ne v přízemí. Museli jsme vystoupat tuším do druhého patra.
V restauraci či baru bylo prázdno. Usedli jsme ke stolu a čekali, až se objeví obsluha. Netrvalo dlouho a objevil se starší Japonec. Samozřejmě že Japonec. Němce nebo Američana jsme nemohli čekat. Objednali jsme si pití, něco k zakousnutí a začali si povídat. Netrvalo dlouho a k naší debatě se připojil onen starší japonský barman. Zřejmě se nudil. Nedivím se. Kromě nás tří nebyla v jeho barovém podniku ani noha. Když nepočítám jeho dvě nohy.
Domluva nebyla jednoduchá. On neuměl česky, my zase japonsky. Naštěstí ovládal lámanou angličtinu s nezaměnitelným japonským přízvukem. Nějak jsme si pokecali. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že ještě stihl druhou světovou válku v řadách japonské armády. To nás uklidnilo. Neustále se usmíval a byl opravdu velmi milý, což je u Japonců normální i v případě, když si hrají na kamikaze.
Občas jsme se potulovali kolem starobylých památek a jednou jsme pokukovali přes plot na rozsáhlý hřbitov, který byl okupován značným počtem velkých krkavců. Pověstná japonská miniaturizace v tomto případě zřejmě selhala.
V každém případě má cesta do Japonska dopadla uspokojivě.
24.01.2025, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 0