.:: Neviditelný čert ::.

Kulturní DDT

rubrika: Pel-mel

Kulturní degenerace, devalvace a transmutace

Lucifer

Zatímco slovutní teoretičtí fyzikové řeší problém vesmírné inflace a strunové interpretace, západní civilizace degeneruje, devalvuje a transmutuje do neuvěřitelně absurdního stavu, proti kterému jsou sebefantastičtější fyzikální teorie dětskou skládankou. Alespoň tak to pozoruji v české kotlině, moravských úvalech a na českomoravské vrchovině. Při zběžném pohledu do dalších západních končin to však nevidím o mnoho optimističtěji. Jsou tady ještě kulturní oázy malých uzavřených skupinek, ale v běžném bulvárním prostředí upadá kulturní a inteligenční úroveň tak zběsilou rychlostí, že kosmická inflace je proti tomu unavený ploužák.

K cestě do práce a z práce používám metro, neboť je to při současné dopravní zácpě v pražských ulicích ten nejrychlejší a nejpohodlnější způsob vzhledem k poloze mého bydliště a pracoviště. Jízda Prahou automobilem je v současné době navíc psychicky velmi náročná, želkrišna to v poslední době začíná zavánět Chocholouškem i v metru. Čím dál tím častěji tam začínám potkávat jedince, pro něž by terminus technicus "slintající idiot" byl příliš zdvořilou poklonou. Nebudu to detailně popisovat, rozhodně nemám v úmyslu zásobovat Chocholouška. Pouze bych si dovolil upozornit některé od reality odtržené jedince, že když jsou čudlíky na dveřích vagónů metra zhasnuty (tj. nesvítí), není nutno čudlík před výstupem či nástupem mačkat. Dveře se otevřou automaticky.

Jednou jsem to nevydržel a jednu paní, která se před zastavením vlaku pokoušela už po několikáté dveřmi se zhasnutým čudlíkem promačkat, jsem upozornil, že je třeba to zmáčknout nejméně dvacetkrát. Podívala se na mě zkoumavě a své mačkání urychlila. Při vystupování jsem se jí pokoušel konejšivým hlasem vysvětlit, že když ten čudlík nesvítí, není třeba ho mačkat. Dívala se na mě jako na televizního baviče.

Nedávno se však stalo něco, s čím jsem už skoro nepočítal. Vlak přijížděl do stanice, kde jsem se chystal vystoupit. Šel jsem se postavit ke dveřím a podvědomým pohledem zaznamenal, že čudlík nesvítí. Před dveřmi však už stála jedna trochu starší, ale jinak ještě velmi zachovalá paní drobnější postavy a já se těšil na mačkání čudlíku. Nedočkal jsem se. Dáma si v klidu počkala, až se dveře otevřou a svižně vyrazila k eskalátoru. Doběhl jsem ji a pravil, že ji před nastoupenou jednotkou vyznamenávám Řádem mačkacího čudlíku. Příjemně se usmála a zeptala se, čím že si to vyznamenání zasloužila. Řekl jsem jí, že jsem už drahnou dobu neviděl jedince, který ví, že když čudlík nesvítí, netřeba ho mačkat.

Byl jsem velmi dojatý, ale vzápětí to vyspravil jeden důchodce na přechodu pro chodce. Když jsem se k tomu přechodu blížil, všiml jsem si, že se přes něj na červenou šourá nějaký starší pán. Ne zas až tak o moc starší, ale šoural se. Tak jsem na něj zavolal, že je tam červená. Asi takhle: ČERVENÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Došel na druhou stranu, zastavil se a začal si mě přes ten přechod měřit zkoumavým zrakem. Měl štěstí, protože tam vzápětí začaly doleva odbočovat automobily z hlavní ulice a jejich řidiči se s tím vůbec nemazali. Za chvíli padla zelená a já k němu vyrazil. Zřejmě si spočítal, že na mě fyzicky nestačí, a tak jenom stál a čučel. Když jsem šel kolem něho, tak jsem utrousil, že takhle po ránu nejsem zvědavý na to, jak na přechodu pro chodce drtí Tatra důchodce.

Tohle je ještě legrace, ale že se ten skvostný dopravní prostředek mění na zasviněný bufáč, už taková legrace není - ledaže bych si na cestu oblékl montérky a na hlavu nasadil motocyklovou přilbu. Tuhle se mi nedávno stalo na tramvajovém ostrůvku během polední pauzy, že přišly dvě malé holky pojídající koblihy. Trochu se škorpily a jedna jak mávala ručkou, tak druhé vyrazila z ruky koblihu a ta přistála těsně vedle odpadkového koše. Upozornil jsem je, že jestli v tomto stylu pojídání hodlají pokračovat v tramvaji, mohly by ušpinit oděv některému spolucestujícímu. Hleděly na mě jako Pepek Vyskoč a když přijela tramvaj, tak s tou jednou koblihou do ní v klidu nastoupily. Co se dělo za jízdy, netuším, čekal jsem totiž na jinou tramvaj.

Ale i tohle je vlastně ještě pořád legrace, v některých případech má však tahle kulturní transmutace mnohem děsivější důsledky a jakýkoli pokus o její nápravu naráží do neprostupné stěny. Kupříkladu můj návrh na rekultivaci pražské hromadné dopravy byl smeten ze zasviněného stolu s odůvodněním, že obsahuje formálně byrokratické nedostatky. Kulturní DDT zkrátka vítězí na všech frontách.