.:: Neviditelný čert ::.

Vzpoura deprivantů

rubrika: Pel-mel

Po delší době jsem se opět vrátil k Františku Koukoulíkovi. Donesl jsem si z jednoho knihkupectví dvě jeho knížky z posledních dvou let a něco z nich tady v nejbližší době ocituji. První na řadu přijdou deprivanti. Proč? Protože pozoruji, že jejich vzpoura dosahuje apokalyptických rozměrů. A to mě opět přivedlo ke Koukolíkovi. Na druhou stranu však pozoruji, že se lidé začínají probouzet a jako nenapravitelný optimista věřím, že se nadvláda deprivantů, byť momentálně kulminující, blíží ke konci. Dříve než přenechám slovo Františku Koukolíkovi, zesumíruji zde některé komentáře na toto téma, které jsem v průběhu posledních deseti letech a před vznikem Neviditelného čerta napsal na Neviditelného psa.

Lucifer

Jsme svědky vzpoury deprivantů a těžko hledat konkrétního viníka. Jde o výsledek mnoha jevů současně. Někde v úvahách o demokracii došlo k drobné chybě. Salonní intelektuálové někde něco přepískli a deprivantům bylo ať už přímo či nepřímo zjeveno, že mají svaté právo dosáhnout všeho čímkoli, než jiní dosáhli tvůrčí prací. Být blbý, nevzdělaný, líný se už nebere jako nedostatek, ale naopak jako přednost. Zatímco dříve byl blbý, líný a nevzdělaný člověk vystaven určitému společenskému tlaku, který ho mohl v horším případě deprivovat, v lepším motivovat ke změně, dnes je inteligence, vzdělanost a pracovitost považována málem za projev rasismu. Lidé se už dnes nebojí vypadat jako idioti (Koukolík používá termín "debilita"), naopak, je to demonstrace síly a pohrdání těmi, kteří se vzděláním a pílí něčeho dopracovali. Cílem vzpoury deprivantů je získat absolutní moc (gangy, mafie atd.) a pěstovat inteligentní, vzdělané a pracovité jedince jako otroky.

Zde musím s předstihem přeci jenom ocitovat jednu Koukolíkovu definici:

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality nebo o ni přišli. Projevuje se to výrazněji v citové, než v intelektuální oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu "nepovedení" nebo "zmrzačení", nikoli nemocní. Tito lidé, zvláště jejich ofenzivní typy, mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci a majetku a na manipulaci jinými lidmi. Bývá to náhradní program lidství, postrádající přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti. Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic. Ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Destruktivita je někdy jejich základní životní program.

Hraje se tady špinavá hra s drogami a vymýváním mozků. Moderní lidská společnost, která je schopná přežít současnou "Seldonovu krizi", nemůže být "multi-kulturní", ale "mono-kulturní". Multikulturní v podání salonních intelektuálů znamená, že je možné, aby v jedné lidské společnosti vedle sebe žili lidé, které odděluje kulturní propast. Multikulturní ideologie trvá na ideologickém apartheidu, kdy dvě lidské entity, byť by byly geneticky sebepříbuznější, jsou odděleny neproniknutelnou zdí dvou disjunktních ideologií, např. křesťanství versus islám. Takové pojetí společnosti vede vždy k fatálnímu konfliktu. Monokulturní společnost ovšem neznamená, že všichni lidé musí mít stejné kulturní návyky, že všechny kultury musí zmizet do jedné globální kultury, ale pouze to, že pokud chtějí různé kultury žít spolu, musí se vzájemně respektovat a obohacovat. Jediným řešením je důsledná sekularizace společnosti, rovnost před Bohem (jakkoli reprezentovaném) a zákonem. Vaše víra, náboženství, filosofie, světonázor... jsou vaším soukromým duchovním prožitkem.

Společnost ovládli dementní, oškliví, zakomplexovaní zmrdovohnouti a vnutili jí taková pravidla, aby si mohli od rána do večera léčit své mindráky na jiných. Všechny hodnoty obrátili naruby a tím se ze suterénu společnosti přesunuli na její vrchol. Normální je chovat se jako primitiv, lhát, podvádět a krást. Modní je mít na sobě co nejméně padnoucí, špatně ušité pytlovité šaty a znetvořit své tělo fyzicky i psychicky, aby vypadali všichni stejně blbě (viz memetické komplexy - citace Koukolíka někdy příště). A ty zmrdovohnoutí mediální symboly! Jakýsi puberťák, Násoska nebo Přísavka nebo tak nějak, zakrákoral párkrát v jakési dementní pěvecké soutěži a už se chová jako světová celebrita, vymetá každou diskotéku, chlastá, rozbíjí auta, výkladní skříně atd., a všechny sdělovací prostředky to rozmazávají jak velbloudí hovno. Ten mentální ubožák je natolik nesoudný, že svoje ošklivé, neforemní a obtloustlé tělo ukazuje v jakémsi muzikálu. Zkrátka planeta opic.

Značná část obyvatel bez ohledu na věk vykazuje evidentní známky chování rozmazlených pubertálních jedinců, bouřících se proti domnělému dospělému nepříteli, jehož viní za svůj beznadějný duševní stav. Tím dospělým, rodičem, učitelem, vychovatelem, velkým bratrem, vládnoucí mocí atd. může být kdokoli: celý systém, stát, vláda, úřady, ale také vlastní rodiče, učitelé atd., a nebo libovolný "dospěle" vypadající jedinec. Formy pubertální vzpoury jsou narozdíl od předchozích generací mnohem primitivnější a agresivnější.

Svoji roli hrají drogy, úpadek kultury v důsledku bezbřehého "liberalismu" jiných deprivantů hrajících si na filosofy, sociology a podobné rozumprdy, agresivní a všudypřítomný nátlak hromadných sdělovacích prostředků, záplava technických hraček, které může ovládat i opice mačkáním čudlíků, odcizení od skutečného přírodního světa, a v neposlední řadě i metafyzická úzkost tvorů zapomenutých daleko za současným vědeckotechnickým pokrokem, kteří náhle bez patřičného mentálního vývoje, a právě díky výše zmíněné technologické revoluci, nemají proč žít. Ještě jejich prarodiče museli od rána do večera bojovat o chléb svůj vezdejší, nic nebylo zadarmo a každý drobný úspěch při udržování rodu byl zdrojem neskonalého štěstí. To bylo hlavním smyslem jejich života.

Na závěr bych ocitoval Milana Kunderu z románu Nesmrtelnost:

Lidé se na veřejnosti už nejen nesnaží vypadat hezky, oni se ani nesnaží nevypadat ošklivě.

Žijeme ve věku ošklivosti. V době vlády deprivantů a ošklivců. Je třeba společnosti naordinovat ošklivost, aby se i ti nejošklivější z nás necítili diskriminováni. Už neplatí, že člověk má na sobě pracovat, aby se stal krásným a vzdělaným jako ti nejlepší z nás. Popelku obléct do prasečí kůže a nechat přebírat zrníčka poznání v žumpě.