.:: Neviditelný čert ::.

Tržní utopie

rubrika: Pel-mel

Vítám vás do finále tohoto léta. Někdy v půli týdne se s námi rozloučí srpen a započne záři, v němž se léto utopí v kalamáři. Tolik pár vzletných slůvek a abych se tomu postavil tváří v tvář, tak jsem pro vás přichystal zajímavou úvahu ze stejnojmenné knížky (Tváří v tvář) od Stevena Weinberga. Úvaha se nachází na jejím konci v kapitole pod názvem Pět a půl utopií a bude pojednávat o jedné z ní, o utopii tržní. Předpokládám, že to některé z vás může nadzvednout v sedle, ale považte, že autorem je jenom prostý teoretický fyzik, který se navíc zabývá elementárními částicemi - což samo o sobě má evidentně dost těžkou újmu na politickovýchovném či ekonomickém zdraví:

Lucifer

Koncem minulého století se objevilo mnoho různých spekulací o budoucnosti. Hrdinové hry Antona Čechova Tři sestry jsou uchváceni utopickým sněním. Například plukovník Veršinin ve druhém dějství:

Za jedno nebo dvě století, nebo za tisíc let, budou lidé žít šťastněji. My to neuvidíme - ale právě proto žijeme, proto pracujeme. Proto trpíme. My to vytváříme. Je to smysl naší existence. Jediné štěstí, které můžeme poznat, je pracovat pro tento cíl.

Veršininovy naděje se v tomto století příliš nesplnily. Nejvlivnější utopickou myšlenkou devatenáctého a dvacátého století byl socialismus, který však všude selhal. Pod prapory socialismu nám Stalinův Sovětský svaz a Maova Čína nepředvedly utopii, ale příšernou antiutopii. Je ironií, že za rozkvětu utopického myšlení, v devatenáctém století, se sám Karl Marx vysmíval utopickým myšlenkám a tvrdil, že se místo toho řídí historickou vědou. Samozřejmě, že věda o historii neexistuje, ale o to v podstatě nejde. I kdyby se dalo rozhodnout, že nějaký typ vlády nebo ekonomiky je historicky nevyhnutelný, jak věřil Marx o komunismu, nevyplývalo by z toho, že půjde o něco, co se vám bude líbit. Kdyby byl Marx poctivým utopistou a rozpoznal svou povinnost popsat společnost, kterou chtěl pomoci vytvořit, bylo by možná hned na začátku jasnější, že tento pokus skončí tyranií. také Hitlerovo německo začalo z utopické rétoriky: socialismus kombinovaný s manickou vizí panské rasy.

Šíření utopií však není konec. Zdá se, že ve veřejných diskusích se dnes objevuje pět nesocialistických utopických představ. Měli bychom si na ty, kdo je šíří, dát dobrý pozor: každá z těchto vizí se vzdává jedné nebo více velkých myšlenek - rovnosti, svobody, kvality života a práce -, které motivovaly nejlepší utopické představy minulosti. Jednou z nich je Tržní utopie:

Zmizí byrokratické překážky svobodnému podnikání. Vláda přijde o většinu svých funkcí, bude pouze trestat zločin, zajistí vymahatelnost smluvních vztahů a národní obrany. Svět, zbavený umělých zábran, se industrializuje a buse vzkvétat.

Tato utopie má výhodu, že nezávisí na předpokládaných zdokonaleních lidské povahy, ale to ještě neznamená, že se nám musí líbit. Jen v zájmu diskuse, předpokládejme, že volný trh něco maximalizuje (produktivitu? národní důchod? Pareto efektivitu?). Ať je to cokoli, stejně se nakonec musíme sami rozhodnout, jestli je to právě to, co bychom chtěli maximalizovat.

Něco však volný trh určitě nemaximalizuje: rovnost. Ne slabou náhražku, které se říká rovnost příležitosti, ale skutečnou rovnost. Odměňování schopných může mít mnoho žádoucích efektů, ale proč si ti méně talentovaní zaslouží méně dobrých věcí na světě než ostatní. Je těžké si představit, jak by se dala podporovat rovnost a poskytnout sociální síť pro ty, kteří by se jinak propadli až na dno společnosti, pokud by vláda neregulovala volný trh.

Každý si rovnost vysoce necení. Platón se o ni moc nestaral, zvláště poté, co aténská demokracie odsoudila jeho hrdinu Sókrata. Platón vysvětluje pevné rozvrstvení své Republiky srovnáním společnosti s lidskou duší. Strážci jsou jako racionální část, vojáci odvážná, rolníci a řemeslníci základní. Není zřejmé, jestli ho víc zaujala představa sebe jako metafory pro stát nebo státu jako metafory pro jeho vlastní osobu, v každém případě takové pošetilé analogie uklidňují už dva tisíce let ty, kteří si dobře žijí.

Postupem času sny o rovnosti přerostly do emocionální hnací síly utopického myšlení. Sloganem anglických rolníků a řemeslníků, revoltujících proti feudalismu v roce 1381 bylo dvouverší hlásané Johnem Ballem u Blackheathu: "Když Adam ryl a Eva předla len, kde byl tenkrát gentleman?" Francouzská revoluce vytyčila rovnost jako cíl společně se svobodou a bratrstvím. Louis-Philippe-Joseph, vévoda orleánský, se chtěl zalíbit jakobínům a změnil si jméno na Philippe Egalité. (Ani nové jméno, ani to, že hlasoval pro popravu Ludvíka XVI., nezachránilo vévodu před Terorem, stejně jako králi a tisícům jiných Francouzů se mu dostalo rovnosti gilotiny). Hlavním cílem socialistů a anarchistů devatenáctého a dvacátého století bylo skončit nerovné rozdělování bohatství.

Je krutým žertem dějin, že ve dvacátém století byla touha po rovnosti zneužita k podpoře komunistických států, které redukovaly všechny na sobě rovné v chudobě. Tedy všechny kromě malé skupinky politiků, celebrit a jejich rodin, kteří měli jako jediní přístup k dobrým potravinám, bydlení a zdravotnictví. Egalitářství má ze všech utopických nápadů pádem komunismu asi nejvíc poškozenou pověst. Každý, kdo dnes požaduje rovnoměrnější rozdělování statků, je dnes obviňován ze snahy oživit třídní boj.

Určitá nerovnost je samozřejmě nevyhnutelná. Všichni víme, že jen několik vyvolených může být koncertními houslisty, manažery nebo nadhazovači v baseballové lize. V revoluční Francii brzy ideál rovnosti nahradili carrière ouverte aux talents. Říkalo se, že každý voják Napoleonovy armády má v torně maršálskou hůl, ale nikdo neočekával, že by ji mnoho vojáků mohlo někdy použít. Nerovnost titulů, slávy a autority vyplývající neúprosně z nerovnosti nadání sama o sobě mocně pobízí ctižádost. Je opravdu nezbytné k těmto pohnutkám dodávat ještě výraznou nerovnost příjmů?

Tuto otázku nelze zodpovědět jen pomocí ekonomických úvah. Ekonomové tvrdí, že nerovnost odměny má důležitou ekonomickou funkci. Stejně jako nerovnost cen různých potravin pomáhá rozdělit zemědělské zdroje tak, aby produkovaly to, co lidé chtějí jíst, také nerovná odměna za práci a kapitál může pomáhat s volbou zaměstnání nebo investic tak, aby se dosáhlo největšího ekonomického efektu. Rozdíl mezi těmito různými nerovnostmi je v tom, že sám o sobě není rozdíl mezi cenou pšenice a žita důležitý, má jen ekonomickou funkci pomáhat upravit výrobu a rozdělit zdroje. Ale ať je její ekonomický efekt jakýkoli, je velká nerovnost majetku sama o sobě sociálním zlem, která otravuje životy milionů lidí.

Ti, kteří vyrostli v blahobytu, to často nechápou. nazývají každý pokus zmenšit nerovnost "politikou závisti". Jistý cit pro škody, které způsobuje nerovnost, se dá nejlépe získat z americké litratury, asi proto, že Amerika vedla svět ve volbě majetku jako hlavního znaku třídní příslušnosti. To zlo je bolestně popsáno v románech Theodora Dreisera, který vyrůstal chudý ve Zlaté éře, kdy byla nerovnost majetku v Americe největší. Nebo si vzpomeňte na příběh Willa Cathera "Paulův případ". Beznadějná touha po životě bohatých vede chlapce Paula k tomu, že vymění celý svůj bezútěšný život za několik dnů přepychu.

Další věcí, kterou volný trh nemaximalizuje, je "civilizovanost". Pod tím slovem si nepředstavujme jen muzea a operu, ale celou řadu veřejných i soukromých statků, jejichž účelem není pouze udržet nás při životě, ale dodat našim životům kvalitu. Každý si může udělat svůj seznam. Patří tam kupříkladu rozhlasové stanice vysílající klasickou hudbu a malebná stará města. Nepatří tam telefonický marketing a Las Vegas. Civilizovanost je elitářská, jen někdy se shoduje s obecným vkusem, a proto se nemůže rozvíjet bez podpory soukromými příspěvky nebo vládními programy, ať už formou dotací, daňových úlev nebo regulacemi.

Součástí civilizovanosti je také základní vědecký výzkum, například hledání fundamentálních přírodních zákonů nebo vysvětlení vzniku života nebo zrození vesmíru - výzkum, který nelze ospravedlnit dohledným ekonomickým přínosem. Současně s mnoha dobrými věcmi, které přinesl vznik tržních ekonomik ve východní Evropě, byli jsem také v těchto zemích svědky devastace neziskových výzkumných institucí. Ve Spojených státech zaznamenalo otevření telekomunikačního trhu volné konkurenci takřka úplný zánik čisté vědy v Bell Laboratories, které byly do té doby jedním z významných světových soukromých výzkumných středisek.

Stálo by možná za to nechat rovnost a civilizovanost prosadit se na volném trhu, kdybychom jako kompenzaci mohli očekávat, že omezení vládních pravomocí bude zárukou zmenšení útlaku. Ale to je pouhá iluze. Mnoha Američanům nehrozí útlak ze strany vlády, ale od zaměstnavatelů a zdravotních a jiných pojišťoven - proto potřebujeme vládu, aby nás před nimi chránila. Tvrdit, že každý dělník se může vyhnout útlaku tím, že změní zaměstnání, je asi tak realistické, jako tvrdit, že každý občan může uniknout tyranské vládě emigrací.