Smích je lék

rubrika: Pel-mel


A je tady zase začátek nového týdne, nové pondělí. Každý týden se to opakuje. Furt dokola. A tak si říkám, jestli bychom neměli kalendář zrušit. Nicméně a nic proti čemukoli dnešní povídání bude o smíchu, který je projevem odvahy a dokáže léčit. Nebudu povídat já, ale přenechám slovo Gordonu Livingstonovi, který to ve své knížce Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý popsal způsobem, který mi mluví z duše:

Lucifer


charlie-chaplin.jpgPři vší úctě k pojmu ambivalence je lidem zatěžko chovat dva city zároveň. Například jednou metodou, jak se zbavit úzkosti, je hluboké uvolnění svalů. Pokud naučíte úzkostlivé lidi uvolnit kosterní svalstvo, poskytnete jim prostředek, který mohou použít, kdykoli se ocitnou v situaci, kdy se potí, buší jim srdce, těžce dýchají a mají pocit beznaděje, což jsou běžné příznaky záchvatu paniky. Je poučné zeptat se někoho, kdo je v zajetí deprese, kdy se naposledy nahlas zasmál.

A co má být? Proč je smích v našich životech tak důležitý? Někteří považují humor za nevýznamné rozptýlení ve vážném životě, a nikoli jako jeho důležitou součást a ukazatel štěstí. Zeptáte-li se lidí, dokonce i těch, kteří trpí depresí, mají-li smysl pro humor, odpověď zní téměř pokaždé "ano". Pokud mi někdo připadá obzvlášť zakyslý, přestože tvrdí, že má smysl pro humor, někdy ho požádám, aby mi řekl vtip. Vím, že je to pro mnohé nefér, protože schopnost zapamatovat si věci, které nás pobavily, se u lidí liší. Mnozí si na žádný vtip nevzpomenou. A tak řeknu vtip já jim, něco jako "nejlegračnější historku na světě" vybranou hlasováním na britském internetu.

Dva lovci z New Jersey jdou lesem. Jeden se znenadání skácí a nedýchá. Druhý vytáhne mobil a zavolá tísňovou linku. "Můj přítel je mrtvý!" oznámí operátorce. "Jen klid, pomohu vám," odpoví mu. "Napřed se přesvědčte, že je opravdu mrtvý." Chvíli je ticho a pak zazní výstřel. Muž se ozve:"V pořádku. Co dál?"

Lidé reagují různě. Mnozí jsou úplně imunní vůči jakémukoli druhu žertu, protože je nedokáže nic překvapit, a přitom schopnost nechat se překvapit je základem humoru. Jiní prostě nejsou připravení na myšlenku, že by je chtěl psychiatr pobavit. Někdy dám těm, kteří absolutně nemají smysl pro humor, za domácí úkol, aby si na příští hodinu připravili nějakou legrační historku.

To vše se může zdát triviální ve srovnání s těžkými záchvaty zoufalství a úzkosti, které přivádějí lidi k psychiatrovi. Humoru však dává moc nad našimi životy fakt, že je to jeden ze dvou znaků, které nás odlišují od zvířat. Tím druhým je, pokud víme, schopnost uvažovat o vlastní smrti. Mezi těmito dvěma výlučně lidskými atributy je souvislost, která tvoří velký paradox života: Je možné být šťastný tváří v tvář vlastní smrtelnosti. Umožňuje nám to nejen to, co dostalo nálepku "zdravé odmítání". Veškerý humor je tak či onak zaměřen na lidské podmínky. Smát se sami sobě znamená uznat marnost lidské snahy odvrátit zkázu působenou časem. Jako ten lovec z New Jersey i my se nacházíme ve spárech sil, jež nemůžeme kontrolovat, včetně své vlastní hlouposti; přesto se nevzdáváme.

Plně zakusit smutek a absurditu života, a přesto si najít důvody, proč pokračovat, je odvážný čin umožněný naší schopností milovat a smát se. Abychom dokázali snášet nejistotu, kterou pociťujeme tváří v tvář velkým existenčním otázkám, musíme kultivovat naši schopnost těšit se z okamžiků štěstí. V tomto smyslu je všechen humor "šibeniční".

Existuje mnoho důkazů, že humor léčí. Norman Cousins napsal knihu o tom, jak se vyléčil z vyčerpávající neidentifikované nemoci pouhým sledováním filmů bratří Marxů. Vnitřní chemické procesy vyvolané smíchem mají léčivé účinky. Je to vedlejší větev dobře dokumentovaných blahodárných účinků optimistického léčebného přístupu. Souhra těla a duše - to je základ každé teorie zabývající se otázkou, jak může uzdravení ovlivnit způsob, jímž reagujeme na to, co nás postihlo. Nejrůznější "zázrační lékaři" léčící vírou dávno před nástupem moderní medicíny mobilizovali duševní síly lidí k boji s nemocemi. Takový přístup bezpochyby funguje. Lidé stále putují do Lurd a odhazují před jeskyní na hromadu berle a invalidní vozíky na důkaz moci, jakou má víra.

Jediné , co tam pochopitelně neuvidíte, jsou umělé končetiny. I zázraky mají své hranice. To zrychlené uzdravování je patrně založené na víře, že jim Bůh pomůže.

Humor je rovněž jistý druh společného prožitku, mezilidského cvičení. Smát se společně je způsob, jak se ujistit, že jsme v tom záchranném člunu spolu. Obklopuje nás moře; záchrana je nejistá; ovládání lodi je iluzorní. Přesto plujeme dál - pohromadě.

Nedávno mě navštívil pacient s manželkou. "Už se vůbec nesměje," postěžovala si paní. Muž souhlasil. "Můj smysl pro humor je pryč." Nedávno byli na cestách a žena ztratila peněženku a kreditní karty. "Totéž se stalo mé manželce," řekl jsem. "Ukradli jí kreditní karty, ale já to zatím neohlásil, protože ten zloděj utrácí méně než ona." Muž se smál. Moje žena, když jsem jí to vyprávěl, nikoli.

Pesimisté stejně jako hypochondři mají v jistém smyslu pravdu. Nikdo odtud neodejde živý. Pesimismus, jako každý jiný postoj, však obsahuje množství sebeuspokojivých proroctví. Chováme-li se k ostatním podezíravě či nepřátelsky, budou pravděpodobně reagovat stejně, čímž potvrdí naše nejhorší obavy. Naštěstí to platí i opačně. Jako u všech pravidel, i zde existují výjimky a lidé, s nimiž se setkáváme, obvykle neodrážejí naše postoje. Navyklý optimismus nás sice nedokáže ochránit před příležitostným zklamáním, navyklý pesimismus je však blízkým bratránkem zoufalství.

Když se s někým setkáváme poprvé, většinou se usmíváme. Je za tím víc než přátelství. Úsměv naznačuje smysl pro humor a potvrzuje úsloví typické pro lidstvo: Věci mohou být smutné, nikoli však zoufalé.


komentářů: 4         



Komentáře (4)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

4
Marie (neregistrovaný) 01.10.2011, 13:27:55
Mně Lucíka líto není. Cítím, že svůj blog vytváří v pohodě, že jím naplňuje sám sebe a na reakce nečeká. Přijdou-li, je rád, ale ne bezvýhradně. Proto sem ráda chodím, i když mockrát jen mlčky. Smích na vahách mých radostí převažuje, směju se nadšeně a s pochpením všemu, co dokáže smích vyvolat. Mám kamarádku, bývalou kolegyni, se kterou si dlouze telefonujeme, a naše nadšení pro srandy všeho druhu nás sbližuje natolik, že každý telefonát ji i mě osvěží na dost dlouhou dobu. Bolí mě sice potom od smíchu za ušima, ale to radost ze smíchu neoslabí.

Lucifer
3
Lucifer 26.09.2011, 18:01:15
Moje odpověď na otázku, Angioletto, je: "No comment" ]Mrkající

Mě hodně pobavil i ten druhý vtip, s kreditkou ]Mrkající

2
Angioletto (neregistrovaný) 26.09.2011, 17:52:43
Souhlasím Axino. Tady je to někdy jako na moři. Buď přijde občas vichr a velké vlny nebo je klidná hladina, kdy se jako nic neděje. Ale ono se přesto děje. Lidi čtou a tedy hlavně je slušná návštěvnost a s tím je autor jistě spokojený, že Lucifere?
PS.: Ten vtip s dvěma lovci mě vážně hodně pobavil.

Axina
1 Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád
Axina 26.09.2011, 17:23:21
Je mi líto šéfredaktora webu. Zásobuje nás perlami a komentářů se dočká málokdy. Takže tady je jeden, který rozsahem vydá hned za několik. Cituji z mé oblíbené knihy Usmívající se

SMRT JULIA CAESARA

Byl to nápad profesorky Higbyové. (Tím to aspoň, říkal si profesor Parkhill, začalo). Jednou o přestávce poznamenala, jaká je škoda, že žáci postupují do její třídy, aniž co vědí o ušlechtilejší stránce jazyka, o jeho kráse a vznešenosti, o „nestárnoucích skvostech naší literatury“. „Nic přece nebrání tomu,“, zvolala, „aby začátečnická třída alespoň okusila, jak chutná Longfellow nebo Tennyson nebo - dokonce Shakespeare!“
---
Profesor Parkhill vzal zbrusu novou křídu a křišťálově čistými písmeny napsal na tabuli:

A zítra zas a zítra, zítra zas
titěrným krůčkem krade se den po dni
k poslední hlásce vědomého času:
včerejšky naše osvítily bláznům
cestu v smrt prašnou.

„Fandastický!“ zářil pan Kaplan

Zhasni, zhasni svíčko!
Život jen stín je jdoucí, herec ubohý,
a pak už neslyšíš ho: blekotavá
je to zvěst blba, samý hluk a vášeň,
nadobro beze smyslu.
---
Pan Kaplan si uštěpačného davu nevšímal. „Vášení mílovníci krásnýho slofa. Stítelé nesmrdelné poézije.“
„Nesmrtelné,“ ozval se profesor Parkhill. (Nepřekvapilo by ho, kdyby pan Kaplan spustil: „Přátelé, Římané, rodáci...“) „A ctitelé, ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, pane Kaplane, určitě byste dělal méně chyb“.
Pan Kaplan milostivě přikývl. „Tak sačnu snova... Tamyjapanóve... Slyšeli sme krásný výkladky od našich spoluštudentuch na tyto úšasný slofa ... slova ... od Šespír. Ale uskopojily vás?“
„Uspokojily, pane...“
„Mě né. Mě absolutně neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný slova na tapuli nejsou slova! Pro mě sou drahokámeny! Pro mě sou dyjamandy.“
„Ďjúúú!“ zatetelil se pan Pinsky.
„Myslejte o tom, čído. Myslejte pod a za věty, kerý Šespír dal do ústu - koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má strážný problémy. Zkousněte čedstavit, jak ten muš, Július Kajzr, sítil-“
„Pane Kaplane, to n e b y l Julius-“
Chvalořečník neslyšel. „- v ta historická noc! Poněvač těma kvosnejma větama na této vopyčenské tapuli- vymrštil pravou paži jakoby zpod tógy a ukázal na osudové verše, „žíká Július Kajzr-“
„Ale pane Kaplane! Ten úryvek je z Makbetha!“
Pan Kaplan znehybněl. Podíval se na vyučujícího jako na kata. „Né z Júliusa Kajzra?“
„Jistěže ne!“
Pan Kaplan polkl. „Já byl česvěčenej-„
„Je to monolog z Makbetha, pane Kaplane. A neříká se Kajzr, ale Caesar.“
Řečníkův obličej ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl žalem. „Pomiňte mě. Ale kazjr je cézar, ne?“
„Kaiser byl císař německý, cézar byl císař římský. Jenže vy říkáte římskému jako německému a německému jako římskému.“
„Jémináku!“ užasl pan Kaplan nad svou virtuozitou.
Profesor Parkhill byl otřesen. Nemohl si odpustit, že hned na začátku neoznámil, ze které hry úryvek pochází. „Smím se Vás, pane Kaplane, zeptat, proč jste si myslel, že je to monolog z Julia Caesara?“
„Protoše to šecko vidim na moje dvě oči! Celou tu cénu - jako v pijáku“ Sme ve stáně velkýho Júliusa. Je postní noc a ráno má bejt korunkovanej na šímskýho krále. No to se ví, že má rozcuchaný nervy a nemůše uspat-“
„Usnout-“
„-tak leží v jeho postelu a pomyslívá: Sejtra sás a sejtra sás, furt jenom to sejtra a sejtra, to není spráfnej vojáckej krok, jenom samej krůček, samý tititi. To mi krádne čas!“
Než stačil profesor Parkhill namítnout, že slova „krade se den po dni“ neznamenají krádež času, pan Kaplan, nabitý novou energií, pádil dál: „A pomyslívá: Dyť já du k poslední lásce, a šecko to běhá pomálu jak šnek.“
„Pane Kap-“
„A čerejšky náše? Ptá Július Kajzr. Cha!“ Panu Kaplanovi zajiskřily oči. „Čerejšky náše, taky nic extra, ty se daj rovnat leda s ňákou svíťavou brašnou, kerou maj v plázinci pro smrtlený čípady.“
„ V smrt prašnou! To znamená-“ Mohutný příval však nemohla zastavit žádná přehrada.
„A Július Kajzr je šíleně umlátěnej a chce spat, tak zažve prosítěnym hlasem: Házni se, svíčko!“
Profesor Parkhill se sesul na židli.
„Tak ona se házne.“ Páně Kaplanův hlas přešel do šepotu. „ale sladkej spánek furt pro Júliusa nejde. Tetka mu kousá do svědomí celková myšlenka na šivot. Co je šivot v klopále? Pomyslívá Július Kajzr. A sám podá odpověď! Tento část monokloku míluju nejvic!“
„Monologu,“ hlesl pan profesor.
„Šivot je šášour, co chvilku chvístá na jeviště - a jak tam prochvístá, dostane kopáčky! Šivot? Cha! To je směs blbá-“
„Zvěst blba-!“
„Šecko pátý na devátý, tady kluk, tady víšeň-“
„Hluk a vášeň!“ vykřikl zoufalý pedagog.
„Šivot je strašnej míchanina, a kde má smyslu? Smysla je nadobro bzz bzz! ... Tak Július zamkne fest jeho oči-“
Pan Kaplan předvedl názorně, jak se oči zamykají, „-a bác, je po něm ámen!“
Síní poznání teď pulsoval žalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost přimrazila k židli dokonce i slečnu Tarnovskou, pana Blattberga a roztěkanou slečnu Gidwitzovou. Nathan P. Nathan držel slečnu Mitnickovou za ruku. Slečna Glodbergová dumlala mátový bonbón.
Pan Kaplan filosoficky pokýval hlavou. „Áno, Kajzr, velkej Kajzr si vypustil duši.“ Pak z posvátného pódia sestoupil. A než se znovu posadil, přičinil ke svému proslovu tuto doušku: „Tak sem to viděl já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor vysvětlil, že to ani kapku není o Júliusovi Kajzrovi“. Hluboký povzdech. „je to o ňákým Irčounovi, kerej se menuje MacPet.“
Profesor Parkhill měl pocit, že uběhla celá věčnost, než se mu podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, než se dokázal soustředit na páně Kaplanovo památné dílo. Jen těžko, přetěžko dovlekl své myšlenky k chladnému tvarosloví a větné skladby. Tak jako jeho žáci, ani on se nemohl odtrhnout od historického stanu před branami Říma, kde „Július Kajzr“, zmučený nespavostí, rozjímal o čase a životě, až se náhle a záhadně ufilozofoval k smrti.
Při vzpomínce na kolegyni Higbyovou pocítil profesor Parkhill výraznou nevoli.

«     1     »