Axina 26.09.2011, 17:23:21Je mi líto šéfredaktora webu. Zásobuje nás perlami a komentářů se dočká málokdy. Takže tady je jeden, který rozsahem vydá hned za několik. Cituji z mé oblíbené knihy
SMRT JULIA CAESARA
Byl to nápad profesorky Higbyové. (Tím to aspoň, říkal si profesor Parkhill, začalo). Jednou o přestávce poznamenala, jaká je škoda, že žáci postupují do její třídy, aniž co vědí o ušlechtilejší stránce jazyka, o jeho kráse a vznešenosti, o „nestárnoucích skvostech naší literatury“. „Nic přece nebrání tomu,“, zvolala, „aby začátečnická třída alespoň okusila, jak chutná Longfellow nebo Tennyson nebo - dokonce Shakespeare!“
---
Profesor Parkhill vzal zbrusu novou křídu a křišťálově čistými písmeny napsal na tabuli:
A zítra zas a zítra, zítra zas
titěrným krůčkem krade se den po dni
k poslední hlásce vědomého času:
včerejšky naše osvítily bláznům
cestu v smrt prašnou.
„Fandastický!“ zářil pan Kaplan
Zhasni, zhasni svíčko!
Život jen stín je jdoucí, herec ubohý,
a pak už neslyšíš ho: blekotavá
je to zvěst blba, samý hluk a vášeň,
nadobro beze smyslu.
---
Pan Kaplan si uštěpačného davu nevšímal. „Vášení mílovníci krásnýho slofa. Stítelé nesmrdelné poézije.“
„Nesmrtelné,“ ozval se profesor Parkhill. (Nepřekvapilo by ho, kdyby pan Kaplan spustil: „Přátelé, Římané, rodáci...“) „A ctitelé, ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, pane Kaplane, určitě byste dělal méně chyb“.
Pan Kaplan milostivě přikývl. „Tak sačnu snova... Tamyjapanóve... Slyšeli sme krásný výkladky od našich spoluštudentuch na tyto úšasný slofa ... slova ... od Šespír. Ale uskopojily vás?“
„Uspokojily, pane...“
„Mě né. Mě absolutně neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný slova na tapuli nejsou slova! Pro mě sou drahokámeny! Pro mě sou dyjamandy.“
„Ďjúúú!“ zatetelil se pan Pinsky.
„Myslejte o tom, čído. Myslejte pod a za věty, kerý Šespír dal do ústu - koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má strážný problémy. Zkousněte čedstavit, jak ten muš, Július Kajzr, sítil-“
„Pane Kaplane, to n e b y l Julius-“
Chvalořečník neslyšel. „- v ta historická noc! Poněvač těma kvosnejma větama na této vopyčenské tapuli- vymrštil pravou paži jakoby zpod tógy a ukázal na osudové verše, „žíká Július Kajzr-“
„Ale pane Kaplane! Ten úryvek je z Makbetha!“
Pan Kaplan znehybněl. Podíval se na vyučujícího jako na kata. „Né z Júliusa Kajzra?“
„Jistěže ne!“
Pan Kaplan polkl. „Já byl česvěčenej-„
„Je to monolog z Makbetha, pane Kaplane. A neříká se Kajzr, ale Caesar.“
Řečníkův obličej ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl žalem. „Pomiňte mě. Ale kazjr je cézar, ne?“
„Kaiser byl císař německý, cézar byl císař římský. Jenže vy říkáte římskému jako německému a německému jako římskému.“
„Jémináku!“ užasl pan Kaplan nad svou virtuozitou.
Profesor Parkhill byl otřesen. Nemohl si odpustit, že hned na začátku neoznámil, ze které hry úryvek pochází. „Smím se Vás, pane Kaplane, zeptat, proč jste si myslel, že je to monolog z Julia Caesara?“
„Protoše to šecko vidim na moje dvě oči! Celou tu cénu - jako v pijáku“ Sme ve stáně velkýho Júliusa. Je postní noc a ráno má bejt korunkovanej na šímskýho krále. No to se ví, že má rozcuchaný nervy a nemůše uspat-“
„Usnout-“
„-tak leží v jeho postelu a pomyslívá: Sejtra sás a sejtra sás, furt jenom to sejtra a sejtra, to není spráfnej vojáckej krok, jenom samej krůček, samý tititi. To mi krádne čas!“
Než stačil profesor Parkhill namítnout, že slova „krade se den po dni“ neznamenají krádež času, pan Kaplan, nabitý novou energií, pádil dál: „A pomyslívá: Dyť já du k poslední lásce, a šecko to běhá pomálu jak šnek.“
„Pane Kap-“
„A čerejšky náše? Ptá Július Kajzr. Cha!“ Panu Kaplanovi zajiskřily oči. „Čerejšky náše, taky nic extra, ty se daj rovnat leda s ňákou svíťavou brašnou, kerou maj v plázinci pro smrtlený čípady.“
„ V smrt prašnou! To znamená-“ Mohutný příval však nemohla zastavit žádná přehrada.
„A Július Kajzr je šíleně umlátěnej a chce spat, tak zažve prosítěnym hlasem: Házni se, svíčko!“
Profesor Parkhill se sesul na židli.
„Tak ona se házne.“ Páně Kaplanův hlas přešel do šepotu. „ale sladkej spánek furt pro Júliusa nejde. Tetka mu kousá do svědomí celková myšlenka na šivot. Co je šivot v klopále? Pomyslívá Július Kajzr. A sám podá odpověď! Tento část monokloku míluju nejvic!“
„Monologu,“ hlesl pan profesor.
„Šivot je šášour, co chvilku chvístá na jeviště - a jak tam prochvístá, dostane kopáčky! Šivot? Cha! To je směs blbá-“
„Zvěst blba-!“
„Šecko pátý na devátý, tady kluk, tady víšeň-“
„Hluk a vášeň!“ vykřikl zoufalý pedagog.
„Šivot je strašnej míchanina, a kde má smyslu? Smysla je nadobro bzz bzz! ... Tak Július zamkne fest jeho oči-“
Pan Kaplan předvedl názorně, jak se oči zamykají, „-a bác, je po něm ámen!“
Síní poznání teď pulsoval žalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost přimrazila k židli dokonce i slečnu Tarnovskou, pana Blattberga a roztěkanou slečnu Gidwitzovou. Nathan P. Nathan držel slečnu Mitnickovou za ruku. Slečna Glodbergová dumlala mátový bonbón.
Pan Kaplan filosoficky pokýval hlavou. „Áno, Kajzr, velkej Kajzr si vypustil duši.“ Pak z posvátného pódia sestoupil. A než se znovu posadil, přičinil ke svému proslovu tuto doušku: „Tak sem to viděl já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor vysvětlil, že to ani kapku není o Júliusovi Kajzrovi“. Hluboký povzdech. „je to o ňákým Irčounovi, kerej se menuje MacPet.“
Profesor Parkhill měl pocit, že uběhla celá věčnost, než se mu podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, než se dokázal soustředit na páně Kaplanovo památné dílo. Jen těžko, přetěžko dovlekl své myšlenky k chladnému tvarosloví a větné skladby. Tak jako jeho žáci, ani on se nemohl odtrhnout od historického stanu před branami Říma, kde „Július Kajzr“, zmučený nespavostí, rozjímal o čase a životě, až se náhle a záhadně ufilozofoval k smrti.
Při vzpomínce na kolegyni Higbyovou pocítil profesor Parkhill výraznou nevoli.