V Úvodu do neštěstí jsem vás seznámil se stejně pojmenovanou knížkou od amerického psychologa Paula Watzlawicka, která si klade za cíl doplnit několik málo v odborné literatuře dosud publikovaných studií na toto téma o jediné: o zásadní metodické uvedení do použitelných a vysoce spolehlivých mechanismů neštěstí, jež se opírají o desetiletí klinických zkušeností. Tyto výklady se přesto nedají považovat za vyčerpávající a úplný výčet, nýbrž jen za pouhý návod či ukazatele, které nadanějším čtenářům této knížky dovolí rozvinout si vlastní styl. Započněme tedy hned první poučkou:Lucifer
A především: sám sobě zůstaň věren.Autorem tohoto brilantního výroku je Polonius, komoří v Hamletovi. Jsou to zlatá slova, neboť Polonius si dokázal věřit až do smrti - jak známo, Hamlet ho omylem zapíchl "jako krysu" - skrytého za závěsem. Je pochopitelné, že když jde o výrok špeha, nebudou se jím ve státě dánském zrovna dvakrát nadšeně chlubit. Možná namítnete, že si svou zásadou komoří zavařil až příliš - přiznejme však Shakespearovi jistou poetickou licenci. Princip sám nikdo nezlehčuje.Není pochyb o tom, že se dá vcelku dobře žít v konfliktu se světem a zejména s okolními lidmi. Je obecně známo i to, že si neštěstí můžete v klidu přivodit i sami - v tajuplných komůrkách své hlavy; to už se však hůř chápe a hlavně se v tom člověk neumí dostatečně zdokonalovat. Partnerovi můžete vyčítat, že vás nemiluje, šéfovi podsouvat špatné úmysly a rýmu dostat jenom proto, že je venku hnusně - jak ale dokázat, abyste se stal permanentním protihráčem sám sobě?Cestu do pekel dláždí dobré úmysly, cestu do neštěstí zlatá slova. Píše je zdravý selský rozum, nemluvě o tom, že lidé vždycky dokázali zdravě vycítit a mít instinkt pro to, co se děje. Nakonec není vůbec důležité, jak tuto vynikající schopnost nazveme. V zásadě se jedná o přesvědčení, že existuje jen jeden správný názor: a to ten můj. Dospějete-li až sem, pak musíte záhy zjistit, že svět není takový, jaký by měl být.Tu se pozná, kdo je mistr a kdo diletant. Diletant dokáže jen tak pokrčit rameny, ale nakonec se s druhými dohodne. Naproti tomu ten, kdo zůstává věren sám sobě a svým zásadám, nikdy nepřipustí planý kompromis. Bude-li si mít vybrat mezi "je" a "má být" (již v upanišádách se mluví o tom, jak významná je tato volba), bez zaváhání se rozhodne pro svět takový, jaký má být, a zavrhne ten, který je. Jako kapitán na vlastní lodi, kterou už opustily všechny krysy, pluje vstříc noční bouři neochvějně dál. Ve svém repertoáru zásad asi nemá výrok starých Římanů:Ducunt fata volentem, nolentem trahunt (Toho, kdo chce jít, osud vede, toho, kdo nechce, vleče).Vzpírá se, je rozhořčen, až se mu nakonec vzdor stane sám o sobě cílem. Ve snaze věřit jen sám sobě okamžitě na všechno říká "ne"; přitakat něčemu, to by pro něj znamenalo zradit sám sebe. Stačí, když ostatní jenom něco naznačí: odmítne to i tehdy, když je to objektivně pro jeho vlastní dobro. Jak zní jeden slavný aforismus:Zralý člověk se pozná podle toho, že se chová správně i přesto, že mu to doporučovali rodiče.Ovšem skutečný génius dokáže zajít ještě dál a hrdinsky odmítne i to, co se jemu samému zdá jako nejlepší - nebrat v potaz ani to, co by doporučil sám sobě. To už není jen had, který se kouše do vlastního ocasu, ale had, který sám sebe požírá. Je to dokonalejší forma neštěstí, která si ovšem žádá mistry svého oboru.Pro méně nadané čtenáře zůstane tento stav arci pouhou sublimací, ideálem, kterého nemohou nikdy dosáhnout.Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstíPro naprosté diletanty zde mám jeden škodlivý odkaz: Nebuď nikdy sám.
14.11.2011, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 3